HryProDivky.cz
Sense
Jako oheň 15/1
Další hrozné ráno. Už dlouho jsem se neprobudila nahá a taky jsem dlouho nepila. A taky jsem dlouho neviděla Ryana. Ryan Todd. Pořád mi to jméno zní v hlavě a nemůžu ho dostat ven. Potřebuju ho vidět. Už to nesnesu. Je to už měsíc, co jsem ho neviděla. To jsou šílené muka. Zavolám mu. Ne, nezvládla bych se ovládat. Napíšu mu.
Nechceš se zastavit?
Ani neodpověděl a už zvonil u dveří.
„Ryane!“ Pověsila jsem se mu na krk s takovou radostí, jakou jsem už dlouho neměla.
„Co se děje? Seš těhotná?“
„Seš sice strašně vtipný, ale dneska mi náladu nezkazíš.“
„Tak co se děje?“
„Co by se dělo? Sundej si bundu a posaď se.“
„Napijem se?“
„Já teď nepiju, ale…“ Najednou jsem se zasekla. Vzpomněla jsem si na ty chvíle, kdy jsem nepila a jenom jsem seděla u televize s čajem. Vzpomněla jsem si proč a kvůli komu. Taky jsem si vzpomněla na tu noc v tom domě. Na to, jak jsme hráli flašku s kostkou a jak se mi svěřil, že nemá rád chození. Že nemá rád to slovo a vyznání lásky. To všechno se ve mně stmelilo do jednoho chuchvalce a já si najednou vzpomněla, že ho vlastně nemůžu mít.
„Co je? Říkala jsi, že ti náladu nic nezkazí.“
„Asi jsem lhala. Pamatuješ na tu noc?“
„Jak bych mohl zapomenout.“ Zasmál se, ale hned přestal, jakmile uviděl můj výraz.
„Když jsi mě vysadil u bytu a odešel, nemohla jsem na tebe přestat myslet. Pak jsem začala pracovat a chvíli jsem na to zapomněla, ale už to bylo moc dlouho. Musela jsem tě znovu vidět. Já to nechtěla a vím, že se naštveš a je mi to líto, ale asi tě…“ Zadržela jsem dech, ale už jsem to nedořekla. Neodvážila jsem se mu podívat do očí.
„Co čekáš, že ti na to řeknu?“
„Nemusíš říkat nic, ale prosím, nenaštvi se. Neodsuzuj mě. Já jsem to tak nechtěla, ale co s tím můžu dělat?“
„Já vím, co se s tím dá dělat, ale nebude se ti to líbit.“ Podívala jsem se na něj. „Musíš si mě znechutit.“
„Ale já nechci. Tohle po mně nechtěj. Nemůžu bez tebe být, ale nechci, abys mě nenáviděl.“
„Já tě ale varoval.“
„Já vím.“ Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet.
„Tak co?“
„Budeme dělat, že se nic nestalo. Jako bych ti nikdy nic neřekla.“
„Tak proč jsi mi to říkala?“
„Chtěla jsem, abys to věděl, ale… nějak jsem to nedomyslela. Já nevím. Nevím, proč jsem ti to řekla, protože ani nevím, proč mě tak přitahuješ.“
„Dobře. Jak chceš.“
Seděli jsme a nic neříkali. Nevěděla jsem, co mám říkat. Zachránil mě zvonek. Otevřela jsem a ve dveřích se objevil Fin. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo se tvářit rozpačitě, ale nakonec jsem ho objala.
„Jak se máš…“ Zarazil se, když uviděl Ryana.
„Tak já asi půjdu.“ Zvedl se k odchodu.
„Ne, kam bys chodil?“ Snažila jsem se ho zastavit.
„Tak půjdu já.“ Otočil se Fin.
„Ne. Proč chceš jít pryč? Jen kvůli Ryanovi? Nebuďte jak malé děcka.“
„Nemotej se do toho.“ Řekli téměř oba najednou.
„Fajn, tak si to vyřiďte sami.“ Zavřela jsem za Finem dveře a čekala.
„To se tě netýká.“ Řekl Fin.
„No týká, když mě s tím otravujete v mém bytě.“
„Tak já půjdu.“
„Seš trapný. Já myslela, že jsi chlap, Fine. Asi jsem se spletla.“
Nakonec jsme se všichni posadili a dali jsme si vodku. Poprvé po dlouhé době jsem se napila. Byl to zvláštní pocit. Jako když mi něco chybí a já si to uvědomím až teď. Najednou mi ten pocit přišel hodně známý.
Podívala jsem se na Ryana a snažila se ho trochu povzbudit.
„Vy dva spolu něco máte?“ Zeptal se Fin.
„Ne.“ Řekli jsme jednohlasně.
„To vidím.“ Hodil do sebe panáka. „Takže už zase? Ryan Todd si už zase hraje.“
„Jste jen kamarádi, ne? Tak v čem je problém?“ Počkat. On přiznal, že se mnou něco má? I po tom, co jsem se mu vyznala?
„Víš, že o to nejde.“
„Tak o co jde, Fine?“
„Máš pravdu. Je to jen kamarádka. Ale je to moje kamarádka, takže jestli to posereš…“ Jeho výraz se z přátelského změnil na pravý opak.
„Co tím myslíš?“ Provokoval ho Ryan. To už jsem nevydržela.
„To už by stačilo. Může mi někdo říct, o co jde?“
„Je to děvkař. O to jde.“
„Ty jsi zase až moc citlivý.“
„Takže už jste spolu spali? Co Ryane? Už jsi zkazil někoho dalšího?“
„I kdyby, v čem je sakra problém?“
„Že ona není nic pro tvoje ego.“
„Je to ještě panna nebo co?“ Zasmál se, ale v tom jsem já zrudla a Fin zkameněl. „To si děláš srandu.“ Zamnul si spánky a zvedl se k odchodu.
„Počkej Ryane.“ Snažila jsem se ho zastavit.
Vyběhl na ulici a až tam se ke mně konečně otočil.
„Co je?“
„Co sis myslel? Když jsem ti říkala, že mám poruchu…“
„Myslel jsem, že to bylo nějaké trauma z dětství, třeba…“ znásilnění. „Ale takhle si připadám jako na základní škole, kde se naivní husička zabouchne do nejlepšího kluka na škole, protože tak se ke mně chováš. Jako bych byl nejlepší ze všech, ale Fin měl pravdu. Nejsi nic pro mě.“
„Počkej.“ Chtělo se mi brečet, ale nějak jsem to udržela. „Proč si ke mně najednou takový? Jen proto, že jsi zjistil, že jsem s nikým nespala?“
„To… zeptej se Fina. Já už musím jít a navíc… třeba se konečně dozvíš, co mezi náma je. Třeba konečně zjistíš nějakou moji slabinu. Proč se do nikoho nezamiluju a další věci. Ale nech mě na pokoji.“ Pak se otočil a odešel.
Já tam stála jako zkamenělá a čekala, až se mi zase spustí vodopád slz. Když jsem se vrátila za Finem, docela ochotně mi všechno řekl. Kdysi dávno, když jsme se ještě neznali, byli ti dva nejlepší kamarádi. Fin se zamiloval do jedné holky. Začali spolu chodit a měli se vážně rádi. Byli hodně mladí. Pak přišel Ryan a začal to na ni zkoušet. Ona byla lehkomyslná, tak mu podlehla. Ryan ji zkazil. Vyspal se s ní, což nebyla jeho první oběť, ale nejhorší to bylo pro Fina. Miloval ji a Ryan mu ji vzal. Vzal mu její čistotu, jak to Fin nazval.
„Hlavně mě teď nelituj. Bylo to už dávno.“
„Bojíš se, že to udělá znova?“
„Jsi pro mě jako sestra. Byl jsem blbec, když jsem ho na tebe poslal jako vymahače, ale přiznej si to. Nic jiného se dělat nedalo. Kdybych na tebe poslal obyčejného vymahače, nezvládla bys to a naše přátelství by bylo v háji. Proto jsem vybral jeho. Promiň.“ Netvářil se ani tak provinile, jako spíš starostlivě.
Chvíli jsme jen tak seděli, než se zvedl a odešel. Bylo mi ho líto, ale víc mi bylo líto sebe. I přes to, jak se ke mně zachoval, jsem k němu pořád něco cítila. Chci mu zavolat. Hrozně moc, ale bylo by to trapné. Měl pravdu, přesně jak na základce. Ale mám ho ráda. Já ho potřebuju. Nemůže se na mě po tom všem takhle vykašlat.
Podívala jsem se na hodiny a vyletěla jsem z gauče rychlostí kulometu. Za chvíli je osm a já musím do práce. Po další namáhavé směně, jsem zalezla do postele a snažila se usnout. Ale nešlo to. Nejspíš z únavy jsem vytočila jeho číslo. Ani nevím, co jsem mu říkala, byla jsem děsně unavená, jen vím, že jakmile jsem položila telefon, usnula jsem. Ráno jsem se probudila s fialovou pavučinou na obličeji. Spravila jsem si vlasy a vstala. Vzala jsem si župan a šla se podívat na poštu. Když jsem otevřela dveře, hrozně jsem se lekla. Stál tam Ryan a nebyl zrovna ve veselé náladě.
„Co to mělo být?“ Obořil se na mě.
„Ehm, ahoj.“ Vyhnula jsem se mu obloukem a šla pro poštu.
„Co sis sakra myslela? Že když mi pošleš nějakou trapnou hlasovou zprávu s vyznáním, že hned přiběhnu? Fajn, povedlo se ti to. O co ti jde?“
„Jakou zprávu?“ Bože. Co jsem mu řekla?
„Nedělej blbou. Ne, ty vlastně nemusíš.“ Au.
Tohle přehnal. Podívala sem se na něj stylem, jako co si sakra myslí a odešla jsem zpátky do bytu. Už jsem se chystala zavřít dveře, když mezi ně a práh dal botu.
„Nech toho.“ Snažila jsem se zoufale zavřít dveře. Ani nevím, jestli jsem brečela nebo křičela nebo co se to se mnou vlastně dělo. Když mi už došly síly, pustila jsem je a s brekem se zhrotila na zem. Myslela jsem si, že jsem se z něj už vybrečela dost, ale asi to nestačilo. Tentokrát všechno, co jsem k němu cítila, se slilo v jedno. Radost, láska, ale i bolest a zklamání. To všechno bolelo víc, než bodnutí do zad. Nemohla jsem dýchat a tak moc jsem si přála, aby odešel.
„Běž pryč!“ Zařvala jsem na něj a začala ho odstrkovat, ale ani se nehnul. „Prosím.“ Už jsem neměla sílu ho odstrkovat. Naposledy jsem ho zatahala za kalhoty a pustila ho. Už jsem nebrečela. Jen jsem tam tak seděla a pořád dokola opakovala slovo prosím. O co jsem vlastně prosila? Ať odejde, nebo ať zůstane? Ať mě má rád nebo mě políbí?
„Takhle jsem tě ještě nikdy neviděl.“ Řekl šokovaně.
„Ale viděl.“ Popotáhla jsem a vstala. Otřela jsem si slzy, a aniž bych se na něj podívala, jsem odešla do ložnice.
„Tolik emocí ti nedělá dobře. Vidím, jak vypadáš.“
„Jo. Já vím. Vypadám hrozně. Vypadám hrozně a jsem blbá. Děkuju za upřímný názor a už můžeš jít.“
„Já to tak nemyslel.“
„Nejradši bych na tebe začala řvát, proč jsi mi to neřekl a kdys mi to jako hodlal říct, ale vím, jak by to skončilo. Už jsem viděla dost filmů. Tak to všechno přeskočíme. Můžu tě o něco poprosit?“ Podívala jsem se mu zničeně do očí. „Vypadni.“ Můj pohled zchladl. Už jsem ho nechtěla vidět. Milovala jsem ho, ale můžu jen doufat, že to přejde.
„Nepřejde to.“ Polkla jsem tak silně, že mi málem zaskočila slina. Už zase.
„Co prosím?“
„Neodháněj mě od sebe.“
„Takže ty můžeš a já ne? To je fair play.“ Pronesla jsem sarkasticky.
Začala jsem si sundávat župan, když ke mně přistoupil a objal mě zezadu kolem pasu.
„Musím ti něco říct.“
LadySeiss
