Na stopě emocím 1 (2)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Řekli jste si o to, tak... tady to máte :)

Bylo už skoro poledne, když jsme byli slezlí dole ze skály a vydali se cestou, která pokračovala od té restaurace. Jindy bychom šli pomalu a docela klidně, ale teď jsme měli vážně naspěch. Měla jsem pořád zvláštní pocit v břiše a bála jsem se, že někde v křoví na nás čekají, aby nás zajali a vsadili do vězení. Nás tak moc oslavované hrdiny Argebraie. Byla to docela ironie, když si to tak vezmem. Ale najednou mi něco došlo.
„Ty… Souheii?“ Řekla jsem opatrně.
„Hm?“
„Říkal jsi, že po nás už pátrají…“ Nedořekla jsem.
„No… Říkal, no a co?“
„Že když jsme odcházeli, všude bylo ticho a nikdo nebyl vzhůru. A navíc, ještě ani nemůžou vědět, že to jsme my. Možná už prohledávali stany, ale nemůžou s jistotou říct, kdo to je. Tak proč jsme teda vyšli tak brzo a ty jsi mi lhal, že po nás už pátrají?“ Já vím, je to jen drobnost, ale z hlediska důvěry to chci vědět.
„Chtěl jsem prostě vyjít dřív a to že jsem řekl?“ Řekl to docela důvěryhodně, takže jsem to s tou důvěrou asi přehnala.
„No… To je fuk. Jdeme?“
„Hm… jsme spolu jen chvíli a ty už mi nevěříš…“ Podíval se na mě posměšně.
„Ne, tak to není… Já jen, mi to přišlo divné a myslela jsem si, že máš nějaký postranní plán, nebo něco takového.“ Trochu… Trapas?
„To je v pohodě. Ale měla bys mi víc věřit, jestli chceš přežít. Přecejen jsem tvůj kluk.“ Nemůžu se na něj zlobit, když začne takhle mluvit a smát se.
Tak jsme ušli několik kilometrů, když se Souhei zničehonic zastavil.
„Děje se něco?“ Zeptala jsem se.
„Ne, jen… Už nás možná práskli a teď musí přijít na souřadnice na cestu, kterou jsme šli a vypočítat, jak asi můžeme být daleko. Bude jim to asi nějakou chvíli trvat, ale my nesmíme vyhovovat jejich výpočtům. Normálně by očekávali, že nejsme moc daleko, protože jsme neměli na čem jet a pěšky by to tak rychle nešlo. Musíme si zajistit třeba nějaké koně, nebo cokoliv.“ Jeho inteligence mně asi nikdy nepřestane překvapovat.
„Ale nemůžeme odsud. Stačí, aby se jich zeptali a oni jim to hned řeknou a věř mi, že oni se zeptají.“
„To je mi jasné, proto jsem vzal nějaké peníze. Koupíme si koně a podplatíme je, ale jen zálohou.“
„Proč jen zálohou?“ Joooo, už mi to došlo, ale docela pozdě.
„Protože když jim dáme všechno, nemusí dohodu dodržet, ale když jim dáme zálohu a na cestě zpátky zbytek, můžeme jim snad věřit. Ta záloha bude ovšem malá, ale zbytek bude sakra velký balík. Musíme se prostě co nejvíc zajistit, aby nás neobtěžovali. Ta cesta bude hodně složitá, protože ten chlápek žije skoro na druhé straně země.“
„Tohle všechno jen kvůli tomu?“
„Jo, protože my už se nevrátíme a nesmíme riskovat, že nás najdou.“
„A jak se to teda dozví?“ Vážně jsem nechápala celou tu pointu, ale jak já ho znám, má to celé dokonale vymyšlené, ale chtěla bych být aspoň trochu v obraze.
„Nechal jsem Hatakemu dopis.“
„Můžeme se na něj spolehnout?“ On je sice skvělý kamarád, ale hrozný blbec.
„Není tak blbý, jak se zdá, neboj. Znám ho už od malička.“ To já taky, ale je fakt, že Souehie nejdýl ze všech.
„No a co bylo v tom dopise?“
„Teď ne, řeknu ti to někdy v klidu. Tady je to moc riskantní.“ On se snad bojí, nebo co?
„To mají i tady svoje špehy, nebo co?“ Řekla jsem posměšně.
„Možná, to nevíme, ale i normální lidi nás můžou slyšet a věř mi, že je klidně můžou vyslýchat a slíbit jim za to velké prachy a co člověk v dnešní době neudělá za prachy?“ Nic…
„Jasně… takže, ty koně.“
„Jo, tam jsou.“
Přelezli jsme ohradu a už jsme si chtěli na koně sáhnout, když jsme uslyšeli nějakého chlapa.
„Hej! Ruce nahoru zmetci! Na moje koně ani nešáhnete.“ Souhei se navzdory staříkovu vyhrožování a pistoli ani nehnul a já dělala přesně to, co on.
„Chceme je koupit.“
„Nejsou na prodej.“ Řekl už trochu klidněji. „Ale můžeme se dohodnout.“ Při těch slovech se na mě divně podíval a mně to hned došlo. Souhei využil jeho nepozornosti a dostal se k němu. Vyrazil mu zbraň z ruky a namířil ji zase proti němu.
„Snad umíte smlouvat i rozumněji.“ Prohlásil Souhei.
„Ale noták… Snad jste si nemyslel, že chci tu holku.“ No ještě aby.
„Tak co teda. Máme peníze.“ Mluvil vlastně jenom Souhei, já jsem pro jistotu mlčela.
„Nestojím o peníze. Chci tu brož.“ Ne! Mou brož ne! Nikdy! Dostala jsem ji od dědečka, když má rodina ještě žila. Nikdy nedostane mou brož!
„Hmm… Škoda. Měl jsem o vás vyšší mínění a myslel jsem si, že umíte smlouvat rozumně, ale my vám hodláme nabídnout jen peníze.“ Zapomněla jsem. Souheie nesmí nikdy podcenit.
„A kolik my vy děcka můžete nabídnout?“ Řekl muž posměšně.
„Aby jste se nedivil, pane.“ Souehi si dal zvlášť záležet na slově pane.
„Padesátku.“
„Celou padesátku? To není ani polovina mojeho ročního výdělku.“ Byl hodně překvapený a musím se přiznat, že i já. Kde přišel Souehi na padesát rounů? „Ale předpokládám, že to nebude vše.“ Hádal dobře, protože se Souhei začal spiklenecky usmívat.
„Hádáte správně, pane.“ Opět dal důraz na slovo pane.
Pak dal Souhei zbraň dolů z jeho týlu a muž ho pozval někam dovnitř, aby se dohodli. Mně bylo nakázáno zůstat venku a hlídat.
Když konečně po dlouhé době vyšli, Souhei se spokojeně usmíval a muž byl stále bez výrazu, ale určitě byla dohoda v náš prospěch. Vzali jsme si koně a vyjeli.
„Cos mu řekl?“
„Kdy jako? Tomu chlápkovi?“
„No?“
„Nic, jen to na čem jsme se dohodli, že mu řeknem. Věř mi, že kdybych mu řekl něco navíc, řekl bych ti to a navíc před tebou nemám co tajit, tak mi konečně věř.“ Usmál se a vzal mně za ruku. Možná má pravdu. Možná bych mu už konečně mohla věřit, když já mám ale pořád takový divný pocit, jako by přede mnou něco tajil.
Usmála jsem se na něj na oplátku, ale nebylo mi moc do smíchu. Rozjeli jsme se. Jeli jsme docela rychle, i když to byli jen farmářští koně. Souhei ale pořád přidával a popoháněl mně. Nechápala jsem, kam pořád tak spěchá.
„Proč tak pospícháš? Nemáme přece kam spěchat. Jedem dost rychle.“ Ozvala jsem se, když už mi to přišlo divné.
„Čím dál budeme, tím víc budem v bezpečí. Můžeme dnes dojet, co nejdál to půjde a dalších několik dní, můžeme mít klidnějších. Oni to ovšem neví, budou nás očekávat někde blíž, ale my budeme aspoň o sto kilometrů dál, než si budou myslet.“
„A nemůže jim to postupem času dojít?“
„Přesně tak, postupem času, ale to my už budem kdovíjak daleko a to už i oni budou mít těžké nás dohnat.“ Aha… Jasně.
„A kdy budeme odpočívat?“ Zeptala jsem se jen tak mimochodem.
„Ty už jsi unavená?“ Řekl s údivem.
„Ne, jen… se tak ptám.“
„Aha… no, uvidíme.“

Jeli jsme s občasnýma přestávkama skoro do večera, pak jsme zastavili a lehli jsme si pod stromy. Souhei měl celou noc hlídku a občas jsem ho vystřídala, protože chudák musel být totálně mrtvý a já sama jsem nemohla spát. Tak jsme žili prvních pár dnů.
Po několik dnech jsme zjistili, že nás někdo sleduje, logicy nás hned jako první napadlo, že jsou to Argebraiané, ale nemuseli to být oni a navíc si myslím, že kdyby to byli oni, už by dávno zaútočili, protože jak známe naše lidi, jsou to hrozní tupci. První jednají a pak myslí. Já nejsem narozena v Argebraii, tak jsem to snad nepochytila a Souhei shodou okolností taky ne a ještě pár lidí, ale prostě je znám už tak dobře, že i mně je jasné, co by jako první udělali.
Bylo pro nás docela těžké těch prvních pár dnů žít. Byli jsme vystresovaní a pořád jsme museli nenápadně shánět jídlo a v noci být hodně obezřetní. Prostě jsme byli úplně vyčerpaní, ale museli jsme jít dál. Věřím, že to bude brzy lepší, ale něco mi říká, že to nejhorší jsme si ještě neodbyli.

Tady máte 1.díl 2.série Na stopě emocím. Doufám, že se líbil, dala jsem si s ním poměrně dost práce a obrázek jsem našla tentokrát úplně náhodou. Byla jsem rozhodnutá pro jeden takový nic moc a najednou tohle, tak myslím, že se mi tenhle díl docela povedl a upřímně sama vůbec nevím, jak to bude pokračovat, ale věřte mi, že já vymyslím opět zajímavý příběh. Už ho mám tak trochu v hlavě, tak se ho budu snažit dát i na "papír" jak se říká...

Snad se díl líbil a nezapomeňte se vyjádřit v komentářích. V poslední době jste mi fakt hodně pomohli, abych se posunula dál. Myslím to smrtelně vážně. Bez vás bych sem nedostala, takže díky opravdu všem :)