Na stopě emocím 3 (2)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

„Máš hlad?“ Zase mě probral z mého přemýšlení. Ještě že už jsem neseděla na koni.
„Hm, cože?“
„Dáš si něco k jídlu?“
„Ehm… A co máme?“
„Chleba a sýr.“ Aha…
„Ten sýr.“
„Tak mě napadalo…“ Začal. „…že jestli spolu chodíme… Měli bychom se tak k sobě chovat. Zatím se tak moc nechováme. Stejně jako předtím mi přijde, sem tam nějaká pusa, ale jinak nic moc.“ Tak to mě nenapadlo.
„Jo? A co víc bys chtěl?“ Řekla jsem s posměšným tónem, protože mě napadlo, co má namysli.
Zasmál se. „No… tohle zrovna ne, ale…“
„Ale co?“ Jde na mě trochu rychle v poslední době.
„Prostě se k sobě chováme moc normálně.“
„A to tě štve?“
„No… Jo.“ Dal na “jo“ trochu důraz.
„Tohle si nejde naplánovat.“
„Vím, že ne, ale…“
„Co?!“ To už byl spíš rozkaz k tomu, ať to řekne.
„Neee, tohle ne.“ Uff…
„Tak co teda? Neprotahuj to.“
„No… Nic.“ ARGH!!!
„Jak nic?! Protahuješ to tu a nakonec nic?“
„No.“
„Chceš mě nasrat?!“ On mi to dělá naschvál.
„Ne, jen jsem se prostě rozhodl ti to neříct.“
Tak teď mě umlčel, ale tohle sakra přehnal.
„Aha.“ Fajn, jak chce. Nebudeme mluvit.
„Nee, promiň.“
Provokativně jsem mlčela.
„No ták, zlato.“
„Neříkej mi zlato.“ Zněla jsem naštvaně, ale ani nevím, jestli jsem byla.
„Ari, promiň. Já to tak nemyslel.“ Očividně. Hlavně ti to hrozně věřím, protože se směješ.
Vstal. Přišel ke mně zezadu a objal mě. „Víš, že jsem to tak nemyslel.“ Pošeptal mi do ucha.
Začala jsem se pomalu usmívat, protože jsem věděla, co přijde, ale já ho nenechám.
„Ari… Víš, že tě mám rád. Víš, že tě chci.“ Zrovna, když se při dalším spojení slov snažil přilepit své rty na můj krk, jsem chladně vstala a šla jsem si pro kabát k mému koni, protože bylo vážně chladno. Ne že bych si to neužívala, ale ještě lepší pocit je, když ho vidíte trpět.
„Ale noták.“ Vydechl.
„Stalo se snad něco, zlato?“ Řekla jsem provokativně. Já ti dám.
„Ach.“ Vzdechl. „Vůbec nic. Zlato.“ Řekl to tak výrazně, jak jen mohl a já se hned propadla do hloubky jeho epicky zelených očí.
Přibližoval se ke mně a já věděla, že už je pozdě ustoupit. Dokonce i on už se svůdně usmíval a já mu jen propadala. Je mi jasné, že jsem tenhle boj prohrála. Ne! Ještě ne. Ještě pořád ho můžu krásně podrazit. Jak já to miluju. Na oplátku jsem se usmála, ale určitě to nemělo znamenat nic svůdného.
„A-ra-mi.“ Vyslovil provokativně moje jméno, když byl už téměř u mě. Ještě pár metrů. Ještě pár centimetrů. Ještě kousek. Stop. Výborně, teď stačí, aby si začal hrát a já mu krutě oznámila, že už mě to nebaví, svým způsobem ovšem.
Už byl blízko, už měl oči jen pro mé rty. Zato já jsem se mu neustále dívala do očí a čekala, až je zavře, nebo mi jimi prozradí jeho další tah. Jsi tak hloupý, Souhei. Zavřel oči a už byl tak blízko, jen škoda, že „nemám náladu“. Rychle jsem proklouzla ven, ale očividně právě na to byl připraven. Zatáhl mě bleskově zpátky a nemilosrdně mě políbil. Teď už jsem se nemohla bránit. Byla jsem v pasti. Teda ne, že by mi to vadilo. Nechala jsem se unášet vlnou emocí a návalu vášně. Byl docela temný západ slunce. Teď už jsme ani jeden nebojovali, protože jsme svým způsobem každý dostali, co jsme chtěli.

O hodinu později už jsme byli ve stanu a docela jsme zapomněli, že bychom měli pospíchat, nebo se ukrývat. Les byl už nadosah a já měla pořád divnější pocit. Souhei si se mnou pořád hrál, já jsem mu to sem tam oplatila, ale jinak jsem neměla moc náladu.
„Co je s tebou?“ Zeptal se po docela dlouhé době.
„Cože?“ A navíc mě zase vyrušil.
„Přesně o tomhle mluvím. Seš úplně mimo, normálně by sis se mnou povídala nebo něco.“
„To mělo být jako povídání?“
„No a ne?“
„To teda ne.“ To už jsem se na něj obrátila.
„Dobře, tak si budeme povídat.“ Řekl.
„Dobře.“
Ticho. Pak jsme se oba začali smát, protože nám právě došlo, že jsme to totálně zazdili.
„Tak?“ Zeptal se Souhei.
„No, můžu se tě na něco zeptat?“
„Jasně, přece si máme povídat.“
„Cos tomu chlapovi řekl, aby ti prodal ty koně?“
Bylo ticho. Souhei jen ležel na zádech a neodpovídal.
„Souheii. Cos mu řekl?“ Řekla jsem tentokrát mnohem víc podezíravě.
„Nejsem na to dvakrát hrdý.“
„Řekni mi to.“
„Teď nemám náladu. Pojď si radši povídat.“
„Povídáme si.“ Zvýšila jsem hlas.
„Tohle není povídání, ale výslech.“
„Proč mi to nechceš říct?“
„Protože to nebylo něco, za co by se normálně smlouvalo. Nechci ti to říkat, nechci, aby sis o mně myslela něco… takového.“
„Něco takového?“ Zopakovala jsem po něm.
„Nechci ti to říct. Nebyla bys na mě za to hrdá, věř mi.“
Mlčela jsem, ale i jemu muselo být jasné, že to bez odpovědi nenechám.
V noci jsem toho moc nenaspala, ale ani Souhei ne. Pořád jsme se převalovali, a když už jeden skoro spal, ten druhý to nevydržel a musel se pohnout, čímž vzbudil toho druhého a tak to šlo skoro celou noc. Já už jsem to nevydržela a šla jsem na čerstvý vzduch. Venku byla mnohem větší zima a tma kolem měla divnou atmosféru. Byla mlha a všude ticho. Nešlo vidět skoro na krok a o to to bylo horší. Probouzelo to ve mně pocity podobné depresi a strachu, ale moc jsem se nebála. Chtěla jsem se jen nadechnout. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Byly lehké, takže to nemohl být dospělý člověk a co by tady v tuhle dobu dělaly děti. Teď už jsem se bála trochu víc. Nechtěla jsem se pohnout, ani jsem nemohla. Cítila jsem se, jako bych přirostla k zemi. Kroky se pořád přibližovaly a já jsem se začala třást. Ani nevím, jestli zimou, nebo strachem. Udělal jsem krok ke stanu. Měla jsem zvláštně těžké kroky, ale za chvíli už jsem byla zpět u stanu. Zbrkle jsem zalezla dovnitř, takže šel slyšet už skoro každý můj pohyb.
„Co děláš?“ Řekl otráveně Souhei.
„Venku něco je. Myslím to vážně, je to blízko a není to člověk. Věř, mi že z toho nemám dobrý pocit.“ Nemohla jsem ovládnout svůj třesoucí se bojácný hlas.
„To bude v pohodě. Spi.“
„Nebudu spát, když venku něco je a taky už bych se nemusela vzbudit. Prosím, Souheii, pojď se se mnou podívat ven. Prosím, já…“ Nedořekla jsem, protože se mi současně s již slyšitelnýma, přibližujícíma se krokama roztřásl hlas.
To už vzal Souhei vážně a posadil se. Podíval se na mě a otřel mi mokrou cestičku na tváři, kterou udělala má slza. Nebrečela jsem. Momentálně jsem nedokázala ovládat své pohyby a pocity, vůbec nic. Ztuhla jsem. Můj pohled byl nepřítomný a směřoval za Souheie. Jeho oči se rozšířily a hned věděl, co se děje. Stín, který byl vrhán na stan, určitě nepatřil zvířeti, ale ani člověku. Souhei se probral jako první a sáhl pro zbraň, kterou mi následně hodil a pak si vzal druhou. Skrz zaslzené oči jsem nedokázala rozpoznat, co to přede mnou leží, ale když jsem na to sáhla a ucítila ostrou, dlouhou čepel dýky, nahmatala jsem rukojeť a vydala se za Souheiem.
„Nechoď za mnou.“ Zastavil mně. „Sbal potřebné věci a uteč.“
„Ne.“ Řekla jsem zoufale.
„Běž!“ Okřikl mě.
To už mi slzy tekly proudem. Náhodně jsem v rychlosti pobrala pár věcí do mého batohu a utíkala ven. Naše koně jsem nenašla, tak jsem musela utíkat dál. Slyšela jsem známky souboje, ale neodvážila jsem se otočit. Když jsem se konečně po dlouhé době zastavila, porozhlédla jsem se a s lehkým infarktem jsem si uvědomila, kde to stojím. Stála jsem těsně vedle cedule, na které už nějaký ten srpen nebyl nápis vidět, ale nepotřebovala jsem ho vidět, abych poznala ten les. Ztuhla jsem a nemohla jsem se opět ani hnout. Slzy už dávno zmizely. Nehýbala jsem se dobrých pár minut a můj psychický stav se stále zhoršoval, protože všude bylo tak nepříjemné ticho. Bála jsem se. Měla jsem strach jak blázen a nedalo se s tím nic dělat. Už nějakou dobu jsem nemrkala a taky to šlo cítit, ale nemohla jsem hnout ani prstem. Kolem mě se nic nedělo. Všude bylo ticho a moje oční víčka ztěžkly. Jediná část mého těla se pohla a já jsem se zhroutila na zem a hned na to upadla do bezvědomí.

Tohle se tam původně vůbec stát nemělo, ale prostě... To tam nějak vzniklo. To je fuk, tak snad ten díl za něco stál a prosím, ještě se někteří nevyjádřili k tomu, že chci mít blog. Je o tom napsané v minulém díle dole, ale asi o tom udělám ještě special článek ;)

Vaše LadySeiss