Na stopě emocím 2

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

„Souheii.“
„Tiso?“
„Žiješ… Dobré, doplavem k tomu břehu, pojď.“
Když jsme byli u břehu, vylezl jako první a pomohl mi.
„Tak já půjdu tudy a ty běž tam, do města.“
„Co?“
„I když bych tě nejradši zabil, nechci abys šla se mnou. Zdržuješ mě. Půjdu sám.“
„Zdržuju? Já jsem ti pomohla slézt skálu. Nebýt mně, byl bys ještě v tom kočáře.“
„Zas tak si nefandi. Všechno bych to zvládnul sám.“
„Beze mě nepřežiješ. Jsem vycvičená na léčení. Něco se ti stane a ty tam umřeš sám. Nebude ti mít kdo pomoct.“
„Dokážu přežít i sám.“
„Ale se mnou máš větší pravděpodobnost.“
„Tvůj názor.“
„Kam chceš jít?“
„Tam, kde bych právě teď měl být. Chtělas je zachránit, ne? Tak je jdu zachránit.“
„Ale jsou tam i moji přátelé. Nenechám tě všechno udělat samotného. Pak by všechna sláva padla na tebe. To se nestane. Já půjdu s tebou, ať chceš, nebo ne. Ať půjdeš kamkoliv, spolu přežijeme dýl.“
„Tiso…“
„A mimochodem… Nejsem Tisa. Chtěla jsem jen vědět, jestli tě aspoň trochu napadne, že to není moje jméno. Nenapadlo… Nevadí, tak příště… Jdem?“
„A jak se teda jmenuješ?“
„Řekla jsem příště. Pojď.“

Byli jsme v nějaké pustině a já vůbec nevěděla, kam jít a on taktéž. Byli jsme v háji, a to si říká stopař.
„Jak daleko jsme ještě od města?“
„Nevím, asi tak třicet, nebo čtyřicet kilometrů.“ Neví? To mě pos… Ehm… Chtěla jsem říct… Je to chudák. Na tohle byl cvičený a teď, když to má dokázat v praxi je mimo.
„Nezůstanem někde přes noc? Už bude večer a my se blížíme k lesu. Neměli bychom zůstávat na noc v lese. Ty stvůry by nás našly.“
„Mám to pod kontrolou. Ty se půjdeš vyspat tam na ten seník a já budu hlídat venku.“ Vím, o co mu jde, ale on to neví, tak si trochu pohrajeme.
„Ale…“
„Bude to dobré. Jasné? Vyspíme se a brzo ráno budeme pokračovat.“
„Dobře. Tak dobrou.“
Chce v noci utéct, to je jasné, ale mě se jen tak nezbaví. Ať si jde. Dřív, nebo později bude potřebovat moji pomoc a já mu náhodou budu nablízku, když se mě zbavil.

Moc jsem nespala, vždy mě něco probudilo, ale pokaždé tam byl, takže asi čekal, dokud bude nějakých jedenáct, nebo víc a pak půjde. Mám ho prokouknutého. Znám ho odmalička, je to zmetek. Vždycky mi ubližoval, ale já sebou už nenechám házet, jako loutka. Mám svoji hrdost a už dávno jsem se dostala přes ty jeho hnusy, co mi provedl a ani náhodou už ho nemám ráda… Ani ve snu.

Konečně přišla moje šance. Balil si věci a potichu mě každou chvíli chodil kontrolovat, jestli mě nevzbudil. Byla jsem celá natěšená a v břiše jsem měla netopýry. Prostě jsem byla hrozně nedočkavá, až mu budu moct ukázat, že mě potřebuje a že nejsem taková nicka, jak si o mně vždy každý myslel. Už nikdy víc.
Vůbec si mě nevšiml. Byla jsem jako neviditelná a občasné zaskřípání větve snad bylo v lese normální. Pohyboval se úplně v klidu, jako by nic, skoro jako by věděl, že… Ale ne, to je blbost. Stojím za víc, než abych byla převezena někým, koho plánuju převézt já. Už to bylo několik dní a stále jsme cestovali bez sebemenšího vědomí mojí přítomnosti. Několikrát nás napadla nějaká zvířata, ale vždycky se vrhaly na něj. Já byla dokonale maskovaná. Jednoho dne ale…
Zastavil se uprostřed cesty, zhluboka se nadechl a jen tiše stál. Bylo úplné ticho. Byl podvečer a všude už téměř mrtvo. Nevěděla jsem, co se stalo, ale zničehonic jsem v žaludku ucítila opět ten pocit, ale už neproudil ze vzrušení. Aniž bych jeho obličej viděla zepředu, na sto procent jsem věděla, jak se právě tváří. Ten jeho namyšlený úšklebek se mu určitě táhnul po celém ksichtě. Moc dobře ten výraz znám. V tu chvíli jsem už věděla, že je pozdě se líp schovat. Věděl to. Najednou zničehonic vyskočil a někam se ztratil. Nedokázala jsem pochopit, jak jsem ho mohla, tak jednoduše ztratit z dohledu. Věděla jsem, co bude následovat, ale ani jsem se nehla. Najednou mě něco strhlo k zemi. Ležela jsem na zádech a on na mě v útočící pozici. Zase ten pocit. Pokaždé, když se mě dotýkal jsem ho měla. Nechtěla jsem ten pocit už nikdy cítit, věděla jsem, co po něm bude následovat a nechtěla jsem to znovu celé prožít. Protože chvíli nedával pozor a zahleděl se na mě, aby mi na tváři vytvořil stydlivý ruměnec, vyskočila jsem, chytla ho lehce za krk zezadu a srazila ho k zemi na stejnou pozici, v jaké jsme byli před chvílí, ale naopak. Zase ten úšklebe. Leze mi na nervy. Nevím, jak dlouho jsme tam leželi a dívali se na sebe, ale když už jsem cítila, že ten pocit znovu přichází, vstala jsem nechala ho zaskočeného na zemi. Tázavě se ne mě podíval a já mu jakoby nic podala ruku, díky níž se zvedl.
„Noták… Copak sis nemyslela, že jsem tak slabý, že jsem nepoznal, že tu jsi, že ne?“
„Věděla jsem, že to víš, jen jsem čekala, až konečně něco uděláš. Vím, že bys mě v životě s sebou nevzal a snažil by ses mě setřást každou možnou chvilku, ale já se nenechám.“
„Hmm… Vážně?“ Asi mu budu muset dát přes držku, aby mu ten výraz slezl.
„Co tím jako myslíš?“
„Vůbec nic…“ Otočil se a vydal se cestou, kterou už měl pár dní namířeno.
„Hej, řekni mi to. Tenhle ksicht nemáš pro nic za nic.“
Ticho.
„Jo a neříkal jsi, že už je to jen nějakých třicet kilometrů?“
„Já řekl třicet? Myslel jsem tři sta.“ Řekl a zase se usmál. Vždycky mě rád provokoval a pak se divil…
„Nejsi unavený?“
„Ne, proč? A řekneš mi konečně svoje jméno, abych ti nemusel říkat „hej“?“
„Nikdy sis s tím hlavu nedělal“
„No ták. Nebuď naštvaná.“
„Naštvaná? Ty seš takový ubožák. Nepamatuješ si jméno člověka, který tě tolik let obdivoval a měl rád. Jo vlastně, ty ses tomu člověku vysmál do ksichtu a pak byl konec, já jsem zapomněla, promiň.“
„Mluvíš, jako by jsme spolu někdy něco měli.“
„Vím, že neměli!“
„Nemusíš řvát.“
„Nechoď od tématu.“
„Nebudeme se zdržovat tlacháním, půjdem, ať jsme tam, co nejdřív.“
„Ale já chci mluvit! Vždycky utíkáš od důležitých témat. Nikdy ses do žádného nezapojil. Buď jsi ho ignoroval, nebo úplně změnil téma. Seš takový slaboch. Nechápu, jak jsem mohla…“
„Mohla co?“
„Mít ráda, takového ubožáka… Máš pravdu. Pojďme.“ Odpověděla jsem spíš šeptem.
Nemůžu tomu uvěřit. Vážně jsem to teď vytáhla? Jako nějaká jeho žárlivá bejvalka.