HryProDivky.cz
Sense
Jako oheň 8/1
Omlouvám se, že článek vyšel až tak pozdě, ale já jsem na to zaprvé úplně zapomněla, a zadruhé jsem sotva přijela a odpočívala jsem, protože mi málem upadly nohy. No nic, nebudu se vymlouvat. Užijte si další díl.
„Proč sis vzala neplacené volno?“ Začala jsem, když se vzbudila.
„Vzala jsem si to jen na chvilku a prostě… první jsem chtěla sehnat otce a pak až jít na mateřskou.“
„Takže mu to musíš říct, co nejdřív.“ Zhodnotila jsem situaci, spíš pro sebe.
„Víš, tady se těžko hledají kluci, kteří by s tebou šli hned a prostě jsou až moc… slušní a je to těžší. Mohli jsme se vrátit zpátky do Anglie…“ Přerušila se, když jí došlo, co právě řekla.
„Já to tak nemyslela. Vím, že bys s náma asi nejela nebo že tam není tvůj domov, ale většina nás z tama je a…“ Už nevěděla, co má říct.
„To je v pohodě. Já bych možná i jela, ale prostě na to není vhodná příležitost ani čas a už vůbec ne peníze. A ostatní mají i jiné důvody a prostě… už jsme se tu zabydleli.“
„Já vím. Samotné by se mi odjíždět nechtělo. Přijela jsem sem kvůli vám. A když, tak kvůli vám taky odjedu.“ Řekla. „Jakože s váma.“ Dodala.
„Sam?“ Řekla ještě a zvedla hlavu z mého klína.
„Hm?“ Ozvala jsem se nepřítomně. Myslela jsem na Ryana. Jestli mě třeba nehledá nebo se o mě nebojí. Byla to zvláštní představa toho, jak se o mě Ryan bojí.
„Zavezla bys mě za Alexeiem?“
Spokojeně jsem vzdychla, „Samozřejmě.“
„Jestli ti teda třeba nezabavili auto.“
„Jde po mně vymahač, ne exekutor.“ Zasmála jsem se.
„Já myslela, že ti i zabavují věci. Mně třeba Ramon sebral hodinky po tátovi.“
„Je to hajzl. Já ti ty hodinky seženu. Teda, donesu ti je zpátky.“
„To nemusíš.“ Říká to jen ze slušnosti, ale chce je zpátky.
Udělal jsem jí nějaký čaj, který je prý určený pro těhotné, či co. Pro mě je teda čaj jako čaj. Ona odjakživa pije jen bylinkové, takže si myslím, že je to fuk.
„Nefunguje ti varná konvice.“ Zakřičela jsem na ni. Sáhla jsem po vypínači, abych rozsvítila. Uvařím tu vodu třeba na sporáku v hrnci. Nic se nestalo, když jsem klapla s vypínačem. „Proč si nejde rozsvítit světlo v kuchyni?“ Zkusila jsem to pro jistotu i v chodbě, ale zase nic. „Sakra Táňo. Ty jsi zase nezaplatila elektřinu?“
„Skoro nemám na nájem.“ Broukla ještě ospale.
„Tady se nedá žít. Nezkoušela sis najít něco jiného?“
„Do teď to ještě jakž takž šlo, ale co jsem doma…“ Bylo mi to jasné. Nemá plat a on jí ještě ke všemu nevěří, že je v tom. Nebo jí to jen dělá naschvál. Jak jinak.
„To je smůla, protože ti nemám jak ohřát čaj, zlato. Teda teoreticky ještě máš sporák, ale já na něj nevidím.“ Řekla jsem hořce. „Nemáš někde baterku?“
„V šuplíku.“ To byla asi jen nápověda.
„Ve kterém?“ Zkoušela jsem postupně jen tak otevírat všechny šuplíky. Baterku jsem našla hned ve třetím. „Mám ji.“
„Vykašli se na to a pojď už spát, je pozdě.“
„Ty si klidně spi. Já tě vzbudím, až ten čaj dodělám.“
„Neotravuj se debilním čajem.“
„Když ti nezáleží na tobě, mělo by ti aspoň záležet na tom dítěti.“
„Jestli bude po tátovi, tak si nejsem jistá, jestli mu moje láska bude stačit.“ Snažila se být vtipná, ale zněla už tak dost zoufale.
„Jestli ho otec nebude vychovávat… a vůbec… neser mě. Ten čaj si prostě vypiješ.“
Baterka sice svítila hodně málo, ale i tak se dala ještě ohřát voda na sporáku.
„Aspoň, že máš plynový sporák.“ Asi už spala, protože mi neodpovídala.
Donesla jsem jí ho k posteli a lehce s ní zatřásla, aby se probrala.
„Vzbuď se. Máš tu čaj.“
„Může se ten čaj takhle dělat?“ Otočila hlavu směrem ke mně.“
„Na sporáku. Čaj jako čaj, ne?“
„Pálí.“ Odfrkla si.
„Hele mamino, vypij ho nebo nepůjdeš spát, do té doby.“
„To nezní moc výhružně.“ Řekla a líně se natáhla po čaji. Usrkla si ho a zase si lehla, ale hrnek stále držela v ruce. Podívala jsem se na ni a ona pochopila, že chci, aby ho vypila celý. Protočila oči a se zakňouráním se zase napila. Její blonďaté vlasy jí padaly do obličeje, ale vůbec jí to nevadilo.
„Hodná holka. Teď klidně spi až do rána. Už tě nebudu budit.“ Řekla jsem a odnesla hrnek do kuchyně. Všude jsem pozhasínala a šla si taky lehnout. Když jsem se vrátila, Táňa už tvrdě spala. Jak může celý den prospat?
Táňa měla hrozně velkou postel, kam by se pohodlně vešli tři lidi. Musela jsem ji přelézt, abych se do postele dostala. Zhasla jsem lampu a za chvíli jsem taky usnula.
Ráno jsem byla dřív vzhůru než Táňa a divila jsem se, že zase nejsem nahá. Večer jsem se už nestihla umýt, tak jsem si zašla teď. Vrátila jsem se z koupelny, ale ona furt spala. Rozhodla jsem se ji vzbudit, abych ji mohla odvézt za Alexeiem, pak ji ještě stihnout utěšit, případně seřvat Alexeie a pak ještě udělat věci, které musím dělat normálně. Taky na mě bude čekat Ryan. Ryan. Při pomyšlení na něj se mi dělali v břiše motýlci. Najednou mi bylo zase nějak horko.
„Vstávej.“ Zatřásla jsem s ní a šla si uklidit svoje věci.
„Hmm…“ Zamrčela nesouhlasně. „Ještě pět minut.“
„Tohle není budík do školy. Musíš přece vyřídit jednu věc, ohledně toho, kvůli čemu celé dny prospíš a ležíš v depresích.“
„Já na něj kašlu. Zvládnu to i bez něj. Nikam nejdu.“
„Já mám jenom jedny nervy a právě teď si připadám jako tvoje matka a přitom by ses jako matka měla začít chovat ty.“ Už jsem se na ni naštvala a jí došlo, že to myslím vážně. Otevřela oči, ale před tím než vstala, radši celou místnost proskenovala očima, aby náhodou cestou do koupelny o něco nezakopla.
„A musíme dneska?“ Zakňourala na poloviční cestě přes kuchyň.
„Co nejdříve. A já bych se cítila blbě za tebe, kdybych prostě jen tak odjela a nechala tě tady bez otce a v dluhu u takového kreténa, takže ano, musíme dneska. Najdeme ti jiný byt.“
„Připadám si jako ve filmu, kde za lidi řeší věci jejich kouzelná kmotřička a oni si jenom užívají.“
„To bývá v pohádkách, ale my jsme v realitě a všechno zařizovat já nebudu. Za ním si jdeš sama a byt ti jenom pomáhám hledat, ne že ho za tebe najdu.“
Když už jsme obě seděly v mém světle modrém autíčku, přemýšlela jsem, jakou nejkratší cestou se dostaneme k Alexeiovi a od něj pak do jedné ulice, ve které vím, že jsou levné byty. Teda nejsou nic moc a jsou docela malinké, ale Táňa to zvládne. Se vším jí pomůžu. A ještě z něčeho musím zaplatit tu elektřinu, za kterou dluží a musí se vyřídit stěhování a prostě… dneska to s Ryanem asi bude bídné. Ale možná to stihnu ještě večer. Zavolám mu.
„Já se bojím, Sam.“ Ozvala se sotva slyšitelně.
„Já vím, ale seš velká holka.“ Snažila jsem se ji povzbudit. „A pak tam budeš mít mě. On ti přece nic neudělá. Možná tě seřve, tím je známý, ale on se z toho dostane.
„Asi jo.“ Nejspíš jsem ji moc nepovzbudila, ale dala jsem jí jistotu.
Dostali jsme se až moc rychle do druhého města, kde bydlel Alexei. I Táňa sebou trhla, jakmile jsem zastavila před panelákem.
„Zvládneš to. Pojď.“ Doprovodila jsem ji ke dveřím paneláku a pak ještě ke schodům, ale dál šla sama. Dokážu si představit, jak šíleně byla nervózní. Alexei bydlí v sedmém patře a cesta výtahem je ještě horší než kdyby šla pěšky. Já jsem vytáhla telefon a vytočila Ryana.
„Samantho.“ Přivítal mě až moc zdvořile. Trochu to zabolelo.
„Ryane, chtěla jsem ti jenom říct, ať na mě dneska nečekáš. Jsem u kamarádky a potřebuju zařídit pár věcí.“
„Takže budeš doma až večer?“
„Nejspíš jo. Nečekej na mě.“
„Takže dneska už si hrát nebudeme.“ Narážel na ten včerejšek, hajzl jeden. Smál se.
„Přijď zítra. To už budu doma, snad.“
„Tak jo. Měj se, Rose.“ Znělo to tak provokativně, jako ještě nic. Hned na to zavěsil. Málem jsem v ruce rozdrtila mobil. Tentokrát mi nebude blbé se ho na to zeptat.
Ještě pár minut po tom telefonátu jsem pochodovala před panelákem a čekala na Táňu. Trvalo jí to docela dlouho, ale podle toho jak se cítila, jsem ji chápala. Je taky možnost, že mu to vůbec neřekne a nějak se z toho vykroutí. Nevím, ale mám strach za ni.
Konečně. Slyšela jsem za sebou otevírat někoho dveře. Otočila jsem se a čekala Táňu s ubrečenou tváří. Byl to Alexei. Jeho hnědé, sem tam blonďaté vlasy vlály ve větru tak elegantně, že jsem za ním chtěla běžet a obejmout ho jako starého dobrého kamaráda. Když jsem ale uviděla jeho výraz, zastavila jsem se. Na sobě měl bílou košili a rifle. Byl hodně rozhozený. Nebo spíš naštvaný. Znechuceně se na mě podíval a pak někam odešel. Nechtěla jsem jít za ním nebo mu cokoliv říkat, bylo by to ještě horší. O pár vteřin později, co Alexei zmizel, se objevila Táňa. Vyšla ze dveří celá zpocená a ubrečená. Držela se za břicho a šlo vidět, že se jí dělá špatně. Došla jsem k ní a podepřela ji, než se málem zhroutila na zem. Skoro jsme upadla i s ní, když na mě přenesla celou svou váhu. Pořád ještě vzlykala, když jsem ji posadila do auta. Nechtěla jsem se jí na nic ptát, i když bych na ni nejradši vysypala celý pytel otázek. Bylo mi jasné, co se asi dělo, ale i tak jsem to chtěla slyšet.
„Bude to zase dobré, uklidni se.“ Snažila jsem se, aby byla konečně potichu, nemohla jsem se tak soustředit na řízení.
„Nenávidí mě, Sam. Zabije mě, říkal to.“ Vzlykala. Měla v hlase tolik strachu, že se to pomalu začínalo přesouvat na mě.
„Znáš ho. Uklidní se. I když říká věci, které zní hodně přesvědčivě, neudělá to. A už vůbec ne tobě. Ani Finovi by něco takového neudělal. Potřebuje čas.“
„Tentokrát je to jiné, Sam. On to myslí vážně. Fakt.“ Tak moc se bála, že jsem měla strach ji nechávat kdekoliv samotnou.
Neřekla jsem jí na to už nic, protože by to stejně bylo k ničemu. Bála se a to je to nejhorší, co může člověk udělat. Přejde ho to. Já věděla, jak moc dobře to Alexei umí zahrát a věděla jsem i jak rychle ho to dokáže přejít, ale tohle chce čas. Musely jsme teď hlavně Táni najít byt a poplatit ty dluhy.
Když se už trochu uklidnila, mohla jsem si dovolit, trochu zvážnět.
„Kde vezmeš peníze?“
„Řeknu v práci, že jsem těhotná, jak jinak?“
„Pamatuješ, jak jsi kdysi pletla?“ Napadlo mě, že by si tím mohla přivydělávat. Třeba na internetu.
„To už mě nebaví. Je to strašná nuda. Připadám si u toho, jak babička.“
„Aha, takže spoléháš na práci.“
„Na nic jiného ani nemůžu.“ Odmlčela se a podívala se na mě. Nepodívala jsem se na ni, ale i tak uhodla, na co myslím. „To asi těžko. Alexei mě minimálně zabije. Ještě tak, aby mi pomáhal.“
„Nech toho. Přestaň se litovat a začni přemýšlet. Jestli si opravdu myslíš, že tě zabije… jestli myslíš doslova, zabije…“ Podívala jsem se na ni.
„Řekl to. Nenávidí mě. Už mě nechce vidět.“
„Podívej se z jeho pohledu. Jestli doslova, nikdo si nechce nic začít s těhotnou zavražděnou. Máš dítě, nemůže tě zabít. Seš šíleně paranoidní, ale fakt hodně. Někdy si říkám, jestli seš tak blbá, abys mu to věřila.“
„Tys u toho nebyla.“ Řekla zoufale.
„Nech toho! Už je to trapné, jak se lituješ. Sakra, znáš ho, ne? Ani on není tak blbý, aby udělal něco takového. Už já jsem blbá, že se o tom s tebou bavím. Už o tom nechci slyšet. Najdeme ti byt a ty už mlč.“ Byla jsem na ni naštvaná. Jak může být tak blbá, že mu fakt věří, že ji zabije. Je blondýna, já vím, ale ne všechny jsou blbé.
Dojeli jsme konečně do ulice s těmi levnými byty. Šla jsem dovnitř, abych se zeptala, jestli je nějaký volný. Kupodivu, vevnitř nikdo nebyl, jak jinak. Na dveřích byla jen telefonní čísla, tak jsem si jedno utrhla a vrátila se za Táňou.
„Musíme jim zavolat. Nikdo tam není.“
„A ty čekáš, že tam někdo bude? Jsou to Finové.“
„Zavoláš tam ty. Já si musím zajít vyzvednout balík.“
„Zas nakupuješ? Kdo ti půjčil?“
„Nikdo. Něco ještě mám. Přišla mi konečně ta nová barva. Je úplně úžasná. Hodím tě domů.“
Zavezla jsem ji do bytu a pak jela rychle domů, abych stihal poštu, ale ve schránce mi zbyl jenom lístek, že si to mám vyzvednout na poště. Odemkla jsem si dveře bytu a šla dovnitř. Řekla jsem sice Ryanovi, že budu doma až večer, ale stejně na něj dneska nemám náladu. Lehla jsem si na postel a na chvilku zavřela oči, než vyjedu na poštu. Je docela daleko a mně se tam fakt nechce.
Sotva jsem si na chvilku lehla, začal mi zvonit mobil.
„Táňo?“ Řekla jsem otráveně ospaleckým tónem.
„Prý v tom paneláku nikdo nebydlí. Byla bych tam úplně sama.“
„Tak hele, já ti můžu najít i něco jiného a ty se zatím rozhodni.“
„Fajn. Musím končit, ještě zavolám. Pa.“ Řekla rychle a hned zavěsila.
Sice jsem se velmi neochotně zvedla a šal zapnout notebook, abych mohla něco najít, ale na druhou stranu jsem tam málem usnula, což by nebylo dobré, protože si ty vlasy chci obarvit ještě dneska a Ryan by mohl nějak poznat, že jsem doma.
Tady se moc omluvám za useknutí, ale prý můj článek překročil limit, takže vám dám SEM odkaz na zbytek článku.
