Říše divů

Úryvek z mé knížky 3.část

Kapitola 5. Clarity
Byla jsem schovaná už dlouhou dobu v šatně u Luny. Celá jsem se klepala, protože jsem nevěděla 3 zásadní věci: 
1. Co jsem komu udělala? 
2. Proč se ta kouzla projevila, když jsem se nikdy nesnažila kouzlit? 
3. Je Luna a její parta tak pitomá, že mi uvěřila tu historku o horkokrevnosti? 
No, na 3. otázku jsem si dokázala odpovědět sama. Aspoň myslím. Zatím, co jsem seděla a přemýšlela nad svým zpackaným ( i když dokonalým) životem, vešla do šatny roztomilá zrzečka s modrými melíry, v luxusním tmavě šedém svetru a dlouhých roztrhaných džínách. Tipovala jsem jí 15 -16, zvlášť proto, že byla hrozně drasticky nalíčená. A když říkám drasticky, myslím přehnaně. ,,Jejda," usmála se, když mě uviděla, ,,nevěděla jsem, že tu někdo je." Rychle jsem se zvedla. ,,To neva!" Rychle jsem si z tváří utírala slzy, které mi úplně rozmazaly novou řasenku, která měla být mimochodem voděodolná. Jenže čím víc jsem se snažila neplakat, čím víc jsem plakala. ,,Já-," zajíkla jsem se, ,,já už půjdu. Promiň...Můžeš...no..,tady být." Vyběhla jsem z šatny na chodbu, když v tom jsem si uvědomila, že jsem uvnitř nechala kabelku. Chvíli jsem stála a čekala, jestli se stane to, co myslím. Stalo. ,,Počkej!" Zrzka udýchaně uháněla za mnou. Když si všimla, že jsem na chodbě, zmlkla, a snažila se tvářit ne tak dramaticky. ,,Je to tvoje kabelka?" Vzala jsem si od ní svou černou koženou kabelku, na kterou jsem si sama našetřila, což byl velký úspěch, vzhledem k tomu, že by mě spousta lidí označila za rozmazlenou a línou. A navíc...byla dost drahá. ,,Ano," odpověděla jsem konečně a zářivě se na ní usmála. Všimla jsem si, že už nemá svůj svetr, místo něj měla černé tričko s obrázkem jednoho páru lišek. ,,Roztomilé," prohlásila jsem a ukázala na tričko.
Zrzka se zatvářila šokovaně a pak jí začaly cukat koutky. ,,Díky, nevěděla jsem, že slečně McDonaldové se líbí věci ze slev." Teď začaly cukat koutky i mně. ,,Jak víš, že jsem Clarity McDonaldová?" Zrzka nasadila drsný výraz, který naznačoval ,,si úplně blbá?" a odvětila:,, Tebe zná každý. Jo, jen tak pro informaci jsem si myslela, že se jmenuješ Claire." Zasmála jsem se, protože to nebylo poprvý. ,,Jo, to se mi stává. Jmenuju se podle Clarity Wonderstový." Zrzka se zašklebila. ,,A to je jako kdo?" ,,To je-," už jsem chtěla odpovědět, ale pak mi došlo, že tohle není Elle. To není čarodějka! Clarity Wonderstová byla úžasná mocná čarodějka, kterou máma obdivovala. Byla krásná, milá a oblíbená. Svrhla ji ale temná, mocnější čarodějka. Její vlastní dcera! 
Nikdy jsem nechápala, jak to Queila Wonderstová mohla udělat. Tak mě matka pojmenovala po ní. Usmála jsem se. ,,To byla jedna mámina spolubydlící na vysoký. Byla hrozně populární, myslím, že to jméno přináší štěstí." Pak mi došlo, jak to vyznělo a než jsem stačila něco říct, zrzka mě zarazila. ,,Počkej, neomlouvej se. Vím,jak si to myslela."

,,Hele, povídáme si jenom o mně. Kdo seš ty?" Ukázala jsem na ni prstem. Zrzka se zasmála. ,,Jasně, tohle jednou přijít muselo. Slečna McDonaldová mě pozná!" Chytla záchvat smíchu, ale já jen trpělivě čekala. ,,OK....," odmlčela se,aby se dosmála, ,,já jsem Adelaide. Adelaide Aronsohnová. Jo a mý druhý jméno je Anna. Chápeš to? Adelaide Anna Aronsohnová! Schválně to zkus říct 3x po sobě!" Zkusila jsem to, zamotala jsem se už u druhého pokusu. Mý druhý jméno je Nina, takže Clarity Nina McDonaldová, je poměrně jednoduchý na vyslovení. S Adelaide ,,Adou" Annou Aronsohnovou jsem se zakecala, dozvěděla jsem se, že je sestra Ollie, která byla pozvaná. A když jí Luna zmerčila, uznala, že může zůstat. ,,A to jsem ségře jen přinesla sako! Bydlíme hned na konci ulice." Vysvětlila mi. 
,,Já zase-" chtěla jsem jí sdělit svou adresu, protože by bylo fajn, kdyby někdy přišla k nám. Máma by byla jistě ráda. V tom , ale do místnosti vplula Luna. ,,Clarity! Hledám tě celou hodinu! Kdes jako byla?! A kdo je toto?" ,,Já jsem Adelaide." Ada si dala ruku v bok, a vypadalo to, že je to pěkná rebelka a drsňačka a s ničím se nepárá. Luna zaječela:,,Sandy! Je někdo takový na mém seznamu hostů?" Sandy přicupitala do místnosti. ,,Ne,Luno, ale-" ,,Ven!" Zapištěla Luna. Sakra, co na ní všichni vidí?! U sebe to ještě chápu, ale u ní?! Ne, dělám si srandu...Adelaide se nadechla.,,Luno, jsem sestra Ollie Aronsohnové. Ehm,ta co se ti líbil její svetr." Luna se dramaticky nadechla, usmála se a padla Adě do náruče. ,,No jistě, Adelaide Aronsohnová! Tohle je má..Ehm...herecká scéna. Do dramatického...kroužku." Měla jsem, co dělat, abych udržela smích. To bylo ještě horší, než má historka o horkokrevnosti! 

Kapitola 6. Elle
V noci jsem nemohla spát. Poslouchala jsem šumění listí na stromě vedle mého okna, zapomocí baterky jsem si četla jeden dost nudný časopis pro ,,vyjímečné teenagery" a taky jsem zkoušela kouzlit. Ano. Porušila jsem poprvé v životě jediné pravidlo,které mi kdy matka dala. Žádné zákazy sladkostí, žádné okřikování, nic. Jen nesmím kouzlit sama, protože matka si namlouvá, že budu tak mocná, že bych si mohla bez ní něco udělat. Často doufám, že je to pravda, ale stále o tom pochybuju. Zajímalo by mě, co asi dělá Clarity. Nejspíš spí, jak jinak. Na své měkoučké posteli, mezi polštářky a infantilními plyšáky. V růžového pokoji, plném drahých věcí, hadrů a kosmetiky. Já ležela na tenké špinavé matraci, postel jsem měla rozvrzanou, dřevo ztrouchnivělé. Naproti posteli stála velká stará knihovna, plná nudných knih o čarodějnictví, kouzlení, farmaření a životní filozofii. Podlaha byla věčně špinavá, přestože jsem uklízela každý den, hned po probuzení. Pak jsem se vždy oblékla a utíkala ke zkratce do školy. Přes temný les. 
Nedokázala jsem se ovšem litovat. Jen jsem trochu žárlila, to by snad žárlil každý ne? No, moje matka by určitě nežárlila. Spíš by tetu litovala. I když to vypadá jako závist. 
Sedla jsem si k otevřenému oknu a povzdychla jsem si. Kdyby, tak byl život jednoduchý...Vrazila jsem si facku. Slabá dívka neuspěje. Znovu jsem si řekla, že se musím naučit nějaké kouzlo, co matce vyrazí dech. A předčí Clarity. Vzala jsem si starou velkou knihu, která nádherně voněla. Písmo bylo velmi krasopisné, papír nažloutlý a jemně hrubý, obal kožený. Vyhledala jsem si létací kouzlo. Jeho nevýhoda byla, že mladší nezkušené čarodějky musely mít zavřené oči, aby se lépe soustředily na své pocity a emoce. To zvládnu, uklidňovala jsem se v duchu. Nesmím matku zklamat. Dokážu to. A když ne, tak se zabiju, protože vypadnu z okna. Ale k tomu nedojde. Nesmí.
Položila jsem knihu na stůl a vylezla na parapet. Překročila jsem květináč, ve kterém kvetla orchidej a byla jsem na římse. Zavřela jsem oči. Myslela jsem na to, jak mám vlastně skvělý život. Neumírám hladem, mám rodinu, mám kde spát, můžu chodit do školy, mám svá práva...Spoustu lidí nic z toho nemá. Jsem šťastná. Musím se o tom přesvědčit. Zkusila jsem to ještě jednou. Nic. Otevřela jsem oči. Proč to nefunguje!? Co mě mohlo negativně ovlivnit?!

Na to samé jsem se zeptala matky u snídaně. Vyprskla čaj na stůl a zakřičela:,,Cože?! Jaks mohla kouzlit bez mého vědomí?! Chápeš, že se ti mohlo něco stát? Co sis proboha myslela?!" ,,Že to zvládnu!" Zaječela jsem šeptem. Ach, jak já byla naivní! Ovšem, že jsem to nemohla zvládnout! Jsem hloupá a naivní! ,,Ne, nejsi." Slyšela jsem říct matku. No jistě, podle jedné čarodějné knihy se naučila telepatii. ,,Prosím? Mami, právě jsi mi vyjmenovala několik důvodů, proč jsem to nezvládla! A prý, že nejsem hloupá!" Zasmála jsem se, ale nebyl to pobavený smích. Spíš...posměšný. ,,Ne, takhle jsem to nemyslela," ubezpečila mě, ,,jen jsi měla slabou chvilku. V takové chvíli jsi opravdu hloupá. Naivní. Ale slabá chvilka u čarodějek neznamená nic dobrého. Buď jsi slabá a nedokážeš to, co chci, nebo...," zarazila se. ,,Co? Nebo co?!" Byla jsem ohromně zvědavá. ,,Nebo na tebe někdo seslal ničivé kouzlo." O takovém kouzlu jsem nikdy neslyšela. Chvíli jsem přemýšlela. Ne, opravdu o něm nic nevím. Matka pokračovala:,, Ničivé kouzlo čarodějce zničí jakékoli plány. Nebude mít svou moc a kouzla pod kontrolou. Slabé chvilky budou čím dál častější. Takže o své schopnosti přijde nebo...zemře." Hlas se jí zlomil. Chvíli očima probodávala stůl a pak do něj praštila. ,,Kdo ti to sakra mohl udělat?!" Zakřičela naštvaně. Oči se jí leskly, sklopila hlavu a opřela se o lokty, aby jí nebylo vidět do tváře. Mlčela jsem. Věděla jsem, že se snaží něco vymyslet, s něčím přijít. Když nic dalšího neřekla, zeptala jsem se:,,A..co budeme dělat?" Matka zvedla hlavu. Jakoby zapomněla, že jsem tady taky. 
,,My? Já s tím nic neudělám. To ty." ,,A jak?!" ,,Musíš zabít toho, kdo ti to udělal." Což půjde hrozně lehko, poněvadž nevíme, kdo to udělal. ,,Nebo...," máma se znova odmlčela. ,,Nebo," zkusila to znovu, ,,ho zabiju já." 
Ten den jsem byla pořád venku. Seděla jsem na větví obřího stromu vzadu v zahradě. Četla jsem si knihu, pila jsem čaj a snažila se nemyslet na ničivé kouzlo, které mě nejspíš posedlo. Přece jen...kdo by to udělal? Kromě mé rodiny , nikdo neví, že jsem čarodějka. Možná jsem opravdu slabá. Musím se více snažit, třeba ty slabé chvilky pŕekonám a bude zase dobře. Stoupla jsem si, shodila jsem boty ze stromu a vylezla na vyšší větev. Byla mnohem slabší, ale byla tak vysoko...viděla jsem toho tolik. Pustila jsem kmen a šla víc do prostoru. A najednou..KŘUP!!! Větev se pode mnou podlomila a já spadla na zem. Chvíli jsem ležela na boku, protože jsem myslela, že jsem si určitě něco zlomila a nechtěla jsem si to zhoršit. Po chvíli jsem si zkusila sednout. Nic, žádná výrazná bolest, jen mě trochu bolelo tělo. Stoupla jsem si. Chvíli jsem sice vrávorala, ale nakonec se mi podařilo udržet rovnováhu. Nic se mi nestalo. Usmála jsem se. Dnes jsem asi nějaká odolnější. Vykročila jsem zpět k domu. V tu chvíli jsem uslyšela zapískání. Otočila jsem se a uviděla tátu. ,,Ahoj," zamávala jsem mu. Přišel ke mně a prohlásil:,, Nazdar Elle. Co, jak to jde?" Usmála jsem se. S ním byla vždycky sranda a pohoda. ,,Fajn, jen jsem...spadla ze stromu," přiznala jsem zahanbeně. On mě učil lézt na stromy! Úsměv mu z tváře zmizel. ,,Cože? Z jaké výšky?" Podíval se směrem ke stromu. Spatřil zlomenou větev a zhrozil se. ,,Eleanor, vždyť menší dítě by se mohlo zabít! Vidíš, jaká je to výška?"