Veronis, život italské vlkodlačice..Prolog

Byla půlnoc, ticho. Jen bylo z dálky slyšet soví houkání. Měsíc byl v úplňku, bylo bezvětří. Obloha byla čistá, hvězdy zářily. Měsíční svit modře rozzařoval tmavou oblohu. Všude byl klid. Měsíc ozařoval celou Itálii.

Lesem šla rychlou chůzi žena v kápi, držela něco v náručí. Kápě za ní vlála a dlouhé šaty jí šustily po zemi. Byla zadýchaná. Byla docela mladá. Měla blankytně modré oči, z nichž cestou tekly slzy, které se jí na ozářené tváři měsíčním svitem třpytily jako diamanty. Kaštanově hnědé vlasy jí vykukovaly z pláště.

Došla k jedné velmi malé staré chalupě, několik metrů před ní ležel velký plochý kámen, na který přímo dopadal měsíční paprsek. Žena se před ním zastavila a klekla si k němu. Byl slyšet pláč novorozeněte. To, co držela bylo její dítě. Položila ho na kámen, slzy jí telky mnohem víc, nechtěla udělat to co zamýšlela. Dítě bylo zabalené do plátna. Měsíční paprsek ozařoval dítě. Matka na něm držela svojí ruku, na níž se leskly dva stejné diamantové prsteny. Sundala si jeden z nich a vložila ho dítěti pod zavinovačku. Držela dítě za jednu jeho malou ručičku. Slzy jí už tekly míň.