Nelly

Je to kluk pro mě? -7.kapitola

Možná si někteří myslíte,ale toto není začátek další kapitoly :D Na začátek bych vám chtěla moc,moc a moc poděkovat za nádherné komentáře a za to,že mi píšete,jak krásný píšu příběhy.Abych se vám přiznala,vždy jsem psala někde zalezlá v rohu s ntb.Nikomu jsem to neukazovala.Myslela jsem si,že nemám žádný talent a psala jen tak,co se mi chtělo.Můj první delší příběh byl na téma-Lucy stroskotala na ostrově,když letěla do Paříže na dovolenou-nic moc příběh.Vše psáno bez odstavců a oddělené přímé řeči.Takovej začátek,ti co píší příběhy,určitě znají.Nechci se pokládat za velmi nadanou,i když mi to tu mnozí píšete.Mé příběhy jsou jen odrazem tím,co vše čtu.I když poslední dobou převládá psaní příběhy,před čtením nepolevím.K tomu jsem dostala včera mobil,takže teď na čtení kašlu :D Ale menší pauza neuškodí,myslím... :D 
Na závěr vás chci jen informovat,že v psaní nepolevím.Nikdy!Takže se těště na další a další díly,které budu publikovat hned,jakmile je napíšu :D

Ještě jednou nekonečno moc děkuji :-)

Teď už k příběhu...

Je to kluk pro mě?

7.kapitola

Jsem v nemocnici a čekám na rentgen.Vypadá to,že si tu chvíli pobudu.
„Čekám na rentgen.“ Odmlčím se „Je mi to moc líto.Určitě bychom to vyhráli.Můžu za to já,omlouvám se.“
Čekám,že mě nebude zkoušet přemluvit na to,že za to nemůžu.Ale on právě toto udělá „Ty za to nemůžeš!Já se omlouvám.Udělal jsem chybu.Špatně jsem tě chytil a potom,když jsem tě pustil,jsi se nohou bouchla o ni moji.Proto jsi tak blbě spadla.Moc se omlouvám.“

Poznám na něm,že je mu to moc líto a tak radši řeknu „Nemůžeš za to.Prostě se to stalo.Určitě to nebude nic vazážného a brzy si spolu zase zatančíme.“ Usmála jsem se
On se na mě podívá a prohlásí „Určitě.Jinak ti to šlo velmi dobře.A netrap se tím,že jsme to nevyhráli.Budou další soutěžě a ty už určitě vyhrajeme“ můj úsměv mi opětuje.
I přes to,že bolest v kotníku už trochu ustoupila,zdá se mi,že mi natéká.Možná to bude jen vyvrtnuté nebo namožené.Ale co,když to bude něco horšího?Co,když už si nikdy nezatančím?
Radši jsem ty myšlenky vyhnala ze své hlavy…
Thomas odešel a já hned na to dostala SMSku od mých rodičů-ví o tom,protože jsem dala lékařovi číslo mobilu svých rodičů-.
Dozvěděli jsme se o tom,co se ti stalo.Přijedeme za tebou.
Vzhledem k tomu,jak je město,kde mí rodiče bydlí a město,kde je Smithova střední daleko,napsala jsem jim.
Neboj se,není to nic závážného.Za chvíli jdu na rentgen,kde se vše dozvím.Informuji tě.Nebojte a nejezděte.Je to strašná dálka,to se nevyplatí.
I když bych pevnou ruku svých rodičů potřebovala,usoudím,že je to zbytečné.
Když mě po rentgenu znovu dají na nemocniční lůžku a vedle lůžka mi dají berli,usoudím,že jsem si sama sobě lhala.I když mi lékař na soutěži říkal,že je to jen zvrtnuté-a taky,že to mám zvrtnuté-podtvrzení od lékaře,který mi dělal retgen,mě překvapí.
Mám zvrtnutý kotník a v nemocnici musím pobýt 4 dny,protože se lékařům nelíbí můj otok.A to,že to,kdy půjdu zpátky na internát se ještě lékaři dohodnou podle toho,v jakém bude můj kotník stavu,mě ještě více znervozdnilo.
Já chci tančit s tím nejhezčím klukem a ne ležet na lůžku,psát mým rodičům SMSky a dívat se na černobílý film,který mě ani trochu nebaví a nezajímá.Ale v témhlecté televizi nic jinýho není.
Najednou mě z mého snění o tom,jak tančím s Thomasem vyruší známý hlas.Otočím se a jakmile spatřím Alexis,usměju se.
„Já od tebe alespoň čekala SMSku,ale ty nic!“ řekne trochu podrážděným hlasem.
„Nějak mě to nenapadlo“ omluvím se.
Vím,že když mě nespatřila Alexis na internátě a dozvídala se to,co se mi stalo od mých trenérů,měla velké starosti.
„Tak ty si tančíš s tím tvým Thomasem a na mě zapomeneš?!“
Já se jí,ale místo odpovědi zeptám „Kde je Cloe?“
„Na nácviku na tom jejím přestavení,napsala jsem jí SMSku,odepsala, ať tě pozdravuji,že hned po tréninku přijde.“ Odmlčí se,ale potom dodá „Podle mě by ses měla s tím Thomasem přestat kamarádit.Říct trenérce,že s ním nechceš tančit.Vše bude jako dřív.“ Usměje se.
Já jí,ale úsměv neopětuji a spíše na ni zakřičím „Ty přece víš,že můj sem byl s Thomasem tančit.Být s ním…“ odmlčím se „A ty mi teď říkáš,abych všeho nechala?Ty bys udělala do stejné.Nevzdala by ses ho.Nikdy.“ do očí se mi hrnou slzy a já jim dávám volný průchod.
Když Alexis spatří slzy stékající po mé tváři,poznamená „Já si jen myslím,že za to,co ti udělal bys ho měla nechat.Přeci jen,víš,že Milly je jeho a,že se jí nikdy nevzdá.Proč si nenajdeš jinýho?“
Nepoznávám ji.Vždy mi věřila a podporovala mě.A teď tohle? „Jestli si myslíš,že ten kotník je jeho práce,tak se šeredně mýlíš.Thomas mi pomohl.Mohli jsme za to oba.“ Odvrátím od Alexis pohled „Tím chceš říct,že na Thomase nemám?Ty víš,že to je můj sen.Teď jsem si ho alespoň částečně splnila.Tak mě nech být!“ zakřičím.
„Já věděla,že tě Thomas zblbne.“ Vydá se ke dveřím a než je zavře,dodá „Náhodou,viděla jsem vás před internátem.“ Zabouchne dveře a já zůstanu opět sama.
Alexis…pravá Alexis…vrať se!
Nechápala jsem,co se s ní stalo,ale to,co se stalo na další den,mě zcela překvapilo.
Ležím a čtu si časopisy,které mi sem Cloe přinesla.Když jsem se jí ptala,co je s Alexis,jen řekla „Nevím.Ale asi závidí.“ 

Pokračování přidám zřejmě dnes do dalšího článku.

Děkuji za přečtení!

+6

Příběhy a povídky

Autor: Elhan   |   Publikováno: 27.03.2016   |   Zobrazeno: 622x