Lilinin Blog

Minulost...

Takže...Už před nějakým časem jsem narazila na zajímavý článek o tom, jak se přestat trápit minulostí, která nás ubíjí a jak se pohnout dál a začít žít. Vzala jsem si z toho jen myšlenku plus nějaké rady od vás a napsala jsem toto :-). Je to z mého pohledu s ohledem na moje problémy, ale myslím, že se to dá vztáhnout na každého (alespoň ta myšlenka). 

Prý se má udělat za minulostí pořádně tlustá čára a prostě jít dál a začít znovu s čistým štítem. To si nemyslím. Minulost, ač špatná, pořád patří k našemu životu. Nejedna rada, ať už od někoho z vás nebo někoho mě blízkého, zněla, že si z minulosti mám vzít to dobré, že to, co se mi stalo, mělo nějaký důvod, že se mám snažit udělat ze špatného pozitivní. Nechtěla jsem si to připustit a takové rady jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale ačkoliv to nerada přiznávám, je na tom něco pravdy. Ta událost dost podstatným způsobem změnila moji osobnost a podle mých rodičů a dokonce i Marka k lepšímu. Nevím, co je lepší na vystrašené holce, která se pomalu bojí i vlastního stínu, ale pravdou je, že jsem hodně dospěla.

Možná jsem přišla o pár let bezstarostného života, plného zábavy a kamarádů, ale podle mě jsem to až teď opravdu já. Myslím, co se myšlenek týče. Možná mě někteří nepochopí, ani já sama to nechápu, ale prostě mi připadá, že je to tak správně. Ne to, co se mi stalo, ale to, jaká jsem teď. Nechci tím říct, že jsem se dřív přetvařovala, i když možná jo, to už nevím. Ale ne všechno bylo dokonalé. Asi jsem se chovala tak, jak se ode mě očekávalo (mezi kamarády), chrlila jsem vtípky, i když na to ne vždy byla nálada, potřebovala jsem si pořád něco dokazovat a trpěla jsem hroznými předsudky, prostě jsem se nechala snadno strhnout davem. Odsuzovala jsem lidi na základě pochybných měřítek. Vím, jak je to hrozné, protože jsem tohle chování zažila z obou břehů. Přesně takhle se totiž někteří chovají dnes ke mně. Není to hezké a já se stydím za to, že jsem se tak někdy chovala.
Plus, jako bonus další změna, jsem se zaměřila víc na školu (co mi taky jinýho zbývalo), ale díky tomu mám mnohem lepší výsledky, což bych předpokládám neměla, vzhledem k mé tehdejší averzi vůči škole.

Minulost nejde změnit, to je jasná věc, ale víte, jak strašně dlouho mi trvalo to pochopit? Co pochopit, vůbec se donutit vnímat takovou radu! Není to jednoduché, vlastně nic na tomhle všem není jednoduché.
Na minulost nejde zapomenout, ale jde ji přijmout a vyrovnat se s ní. Ne však ze dne na den. Pořád žiju s pocitem, co by kdyby, jaké by to bylo, kdyby se to nestalo, nebo kdyby se to stalo jinak, co by se změnilo, že by to určitě bylo lepší….na takové teorie jsem expert. Přepnout myšlení z minulosti na přítomnost a hlavně budoucnost je velmi těžké.Říká se, že má člověk žít přítomností, že má žít každý den tak, jako by měl být jeho poslední. To je podle mě dobrá rada, ale nejde to, když sebou budu táhnout minulost, jako kouli na řetězu. S tím se prostě nepohnu dál, ta koule mě bude pořád brzdit. Jediná možnost je odříznout ji. Ale jak? Paradoxem je, že na to hezké zapomínáme velmi rychle, ale to zlé nás brzdí a neustále pronásleduje. Ale nejde se těšit na budoucnost, když tam budu pořád vidět to zlé, co mě pronásleduje. Zapomenout bohužel nejde, ale nemyslet na to ano, vytěsnit to ano, dělat, jako by se nic nestalo ano. To stačí, i když to tam pořád někde bude, už to ale nebude černé, ale jen šedé. 

Dostala jsem v několika verzích moc krásnou radu, která mě osobně vůbec nenapadla. A to vytvořit si pozitivní vzpomínky, které časem překryjí ty negativní. Strašně se mi to líbí. V životě se mi může stát spoustu špatného, ale nesmím se tím nechat položit na lopatky. Musím se zvednout a vyhledávat lepší zážitky, krásnější, veselejší, které přebijí ty špatné. A čím víc jich bude, tím menší a zanedbatelné budou ty zlé. A potom…někdy v daleké budoucnosti…to budou právě ty dobré zážitky, na které budu vzpomínat, protože jich bude víc.

To, co jsem tu teď napsala, je čistě jen teorie, která je od praxe na míle vzdálená. Napsat to, je totiž jedna věc, ale řídit se tím je věc druhá. Chci to! Přála bych si dnes před půlnocí říct, že můžu klidně zítra umřít a nebudu toho litovat. Chci strávit jeden jediný den, aniž bych nemusela myslet na minulost. Chci si tahle pravidla zažít a brát je jako samozřejmost. Ale možná chci až moc a to mě asi spíš brzdí, já už ale nechci žít tak, jako donedávna. Bohužel je to běh na dlouhou trať.