HryProDivky.cz
Psychické problémy
Ahoj, dneska trošku vážnější téma. Ukázalo se, že se tu nachází lidé s určitými psychickými problémy, kteří dokonce skončili i na lécích. A protože mám tento problém také, chci udělat článek na tohle téma. Sama jsem na lécích už přes pět let.
Narodila jsem se s bipolární poruchou osobnosti a s poruchou spánku. ( A prodělala jsem i mentální anorexii, a následně bulimii a záchvatovité přejídání, ale o tom dnes psát nebudu) Co vím, tak jsem prý už jako mimino prakticky nespala ( přes den vůbec a v noci třeba jen 6-7 hodin, což je dost blbý, vzhledem k tomu, že mimina obvykle spí až 20 hodin) a pořád brečela a řvala, i když mi jakoby nic nebylo, byla jsem nakrmená, čistá atd. Ale prý jsem furt jenom plakala...To si samozřejmě nepamatuji-
Ale pamatuji si svůj život zhruba od tří let. A mé první vzpomínky, byť nejsou samy o sobě nijak traumatizující, jsou ale spojené s velkými úzkostmi. Jako malá jsem samozřejmě nevěděla, že mám nějaké úzkosti. Ale byla jsem neustále nervózní a v napětí. To vím, protože když mi byly asi 4 nebo pět, vzpomínám si, jak jsem doma přemýšlela o tom, zda budu takhle nervózní už navždycky. Taky jsem z toho měla dost velké trávicí potíže, neustálý průjem několik let v kuse, časté bolesti břicha a koliky. To bylo z těch nervů. Kromě toho jsem ale měla i období, kdy jsem nebyla tolik úzkostná a smutná a uplakaná, jen v určitém napětí, ale zase až moc akční až hyperaktivní a prostě...přehnaně emotivní, at už šlo o ty špatné emoce, ale i o ty dobré. I na dítě to prostě bylo moc.
Máma říkala, že jsem s tím poprvé byla u doktora ve 4 letech ( což si nepamatuju) a tam mi diagnostikovali bipolárku.
Další problémy přišly, když mi bylo asi 8 nebo 9, prostě nějak druhá třetí třída. Přestala jsem skoro úplně spát. Prostě jsem nemohla usnout. Usnula jsem vždycky třeba až ve dvě ve tři ráno. A v šest vstávala...A spát 3-4 hodiny denně v 9ti letech? Podepsalo se to na celkovém zdraví. Takže jsem pak opravdu musela jít k psycholožce a následně i k psychiatričce a dostat léky na spaní. Ty mi pomohly, a kromě toho mě i uklidnily, takže se boje úzkosti ( v té době už skoro deprese) a zároveň i ty euforické stavy celkově dost zlepšily. Bohužel ty léky nebyly zase tak dobrý, a neseděly mi vlastně tak dobře. Strašně jsem po nich přibrala, a následně se začala i osypávat, takže jsem je musela vysadit.
Spánek pak nebyl vždy dokonalý, ale nějakou dobu to fungovalo. Ovšem jen do doby, než jsem přestala spát úplně. Pak už jsem prostě neusnula. A když jsem po třech dnech bez spánku zkolabovala únavou ( ale stejně neusnula) bylo jasné, že už se léků nezbavím.
Od té doby jsem docházela na psychiatrii, a po letech se konečně našly léky, které mi hodně sedí, a nemají žádné vedlejší účinky. Spím dobře, jsem relativně stabilizovaná. Mánie ani hypománie už nemám, jen takové hodně tlumené, kdy jsem prostě veselá, hodně akční, mám větší tendenci dělat blbosti nebo utrácet peníze a furt melu pantem, ale furt je to pod kontrolou. Vyloženě deprese jako takové už také nemám, maximálně vždy jen pár dní, a vždycky vím, že to přejde, takže se to dá vydržet. Na úzkosti trpím pořád. Ale už ne třeba půl roku v kuse, ale třeba týden. A zase, už ty své stavy dobře znám, a vím, že to vždycky dřív nebo později odezní. A tahle myšlenka mě dost drží nad vodou. Vím, že je to jen dočasné. A že to bu´d za den, za dva nebo nejpozději za týden zmizí, a zase bude chvíli dobře.I když teda...jakmile mě to chytne v plné síle, je problém udělat cokoli, třeba si i umýt vlasy, ale už s tím umím trošku pracovat. Co se spánku týče, s léky spím skvěle.
Co mám za medikaci? Quentiapin 300mg, Mirtazapin 45mg a pragiolu 45mg. Jsou to dost silné léky a na holku mého věku a váhy dost velká dávka, ale zase jsem díky tomu stabilizovaná a funkční s nemocí, kvůli které lidé často končí trvale na uzavřených odděleních, a na mě, pokud mám lepší den, ani nepoznáte, že mi něco je. ( na psychiatrii jsem byla 3x, ale 2x z toho s anorexií, že které jsem se z velké části už dostala)
Tak to by byl můj příběh.
Teď ty rady. Pokud máte nějakou psychickou nemoc nebo psychický problém, v prvé řadě se to budete muset naučit příjmout. Ale nestydět se za to. nemůžete za to, nevybrali jste si to, a je to nemoc jako nemoc. Někdo má cukrovku, a někdo zase bipolárku. Někdo má epilepsii, někdo zase deprese. někdo má těžkou celikakii, a někdo OCD. Je to prostě nemoc. Jako každá jiná. Nemůžete za to, a nejste kvůli tomu horší, špatní nebo divní. Jen jste měli tu smůlu, že jste onemocněli.
Na druhou stranu, aby se vaše stavy daly zvládnout, musíte s tím něco dělat a chtít s tím něco dělat, do určité míry s tím bojovat. Ve většině případů jsou potřeba léky. Psychický problém znamená určitou nerovnováhu látek v mozku. Stejně jako diabetik potřebuje inzulín, tak vy potřebujete antidepresiva nebo antipsychotika. Není to ostuda. A nebojte, doktor vám nemůže dlouhodobě předepsat léky, které jsou fyzicky návykové :) A i když je to určitá zátěž na játra nebo ledviny, furt volíte menší zlo. Protože s léky se můžete cítit zase dobře a zas normálně fungovat. Ale pokud budete moct jen ležet jako troska, moc toho mít ze života nebudete. Proto, pokud je to potřeba, není dobré se lékům bránit. Samozřejmě je také fajn chodit na terapie, ale sehnat dobrého psychologa je hodně těžké.
Dál je důležité umět své stavy rozpoznávat a porozumět jim. To všechno se člověk naučí až časem. To není hned. Ale po nějaké době zjistíte, co vám spouští určité špatné reakce, a co naopak pomáhá. Mě třeba hrozně pomáhá rutina a striktně pravidelný režim. Dokud ho mám, jsem v klidu. Také je fajn si uvědomit, že ať se cítíte jakkoli, není to navždy, není to trvalý stav. A téhle myšlenky se držet, když vám bude zle. Vědomím, že za pár dní může být zase líp. A s léky je to dost pravděpodobné.
Také je dobré učit se trénovat pozitivní myšlení a myšlení o vděčnosti - uvědomovat si, za co jsem vděčná, a co je v mém životě dobré. A existují různé relaxační techniky, které taktéž mohou pomoci. Stejně tak držet se myšlenkou na své blízké, na to, na co se v životě těšíte, a na to, co máte rádi. Mít uspokojivý koníček je hrozně důležité. A stejně tak nebát se své pocity projevovat, ale také je umět pojmenovat.
Držím všem palce!
