Hororové povídky

Příběhy, co naženou hrůzu

Ahoj, dneska jsem si pro vás připravila příběhy ze stránky doma.cz. Příběhy jsou pořízeny z rubriky VAŠE PŘÍBĚHY. Příjemné počteníčko :-)

1. Příběh paní Veroniky

Dodnes nevím, jestli to, co jsem zažila, byl pouhý sen a shoda náhod, nebo zpráva z onoho světa. Jedno vím ale jistě, nebýt této noční události, možná bych už dneska nebyla mezi živými.
Můj příběh začíná nevesele, na pohřbu mého přítele. Zemřel při dopravní nehodě. Byl má první láska a jeho odchod jsem nesla dost těžce.Následující půlrok byl asi nejtěžší období v životě. Skoro pořád jsem brečela, nic mě nebavilo, ztratila jsem zájem o přátele. Moje nejlepší kamarádka to se mnou ovšem nevzdávala a snažila se, abych přišla na jiné myšlenky. Nakonec se jí to celkem povedlo. Občas jsem s ní vyrazila na nákupy nebo ven. Pomalu, ale jistě, jsem začala zase žít, ale na něj jsem pořád nemohla zapomenout. Hlavně mě trápilo, že jsem mu ani nemohla říct sbohem.
Čas plynul a najednou se na kalendáři objevily Dušičky. V ten den kamarádku napadlo, že bychom se mohly pokusit vyvolat ducha mého přítele, že bych se s ním mohla rozloučit. Její nápad se mi příliš nezamlouval. Věřila jsem, že člověk by si neměl se záhrobím zahrávat. Po mírném nátlaku jsem ale podlehla. Rozhodly jsme se, že nejlepší místo pro vyvolání bude můj pokoj.Náležitě jsme připravily všechny nezbytnosti, sedly si na podlahu a chytily se za malíčky. Kamarádka začala, ale po: "Duchu, jestli jsi tu, dej nám znamení,“ se nic nedělo. Zkoušely jsme to ještě asi deset minut, ale nic. "Kéž bych ho mohla vidět, ještě jednou, naposledy,“ vyslovila jsem přání. Doufala jsem, že se něco stane, ale nic se nedělo. Pro jistotu jsme ducha odvolaly.Tu noc jsem nemohla usnout, a když se mi to konečně podařilo, zdál se mi zvláštní sen. Stála jsem na hřbitově u hrobu přítele. A nebyla jsem sama. Byl tam i můj přítel. Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť je přece po smrti. Pocítila jsem strach a nemohla se pohnout.On ale přišel ke mně, pohladil mě po vlasech, jak to dělával vždy, a zašeptal mi do ucha, abych nikam nejezdila. Potom se otočil a odcházel pryč. Volala jsem, aby nechodil, ale v tom mě vzbudila máma, protože jsem křičela ze spaní. Týden nato mi volala kamarádka, jestli s ní a dvěma kamarády nechci jet na chatu. Hlavou mi okamžitě proběhnul ten sen. Řekla jsem kamarádce, aby nikam nejezdila.Chvíli říkala, že to byl jenom sen, ale nakonec si dala říct a zůstala doma. Kamarádi ale jeli. Další ráno byla v televizi zpráva o nehodě dvou mladíků a ani jeden nepřežil. Říkala jsem si, že to je jenom shoda náhod, ale ubrečený telefonát kamarádky mi potvrdil zlé tušení. Ještě dnes mi přeběhne mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Ale zároveň si uvědomuji, že své první lásce vděčím za život…

2.Příběh paní Lenky

Je tomu asi pět let, co jsme se s přítelem a naším synem sestěhovali do rodinného domku po jeho prarodičích. Bohužel už nežijí, ale kdoví. Možná tu s námi jsou.Je tomu více než rok, v klidu jsme si užívali večera s přáteli, měli jsme malou oslavu. Něco málo jsme popili, povídali jsme si a přítel si vzpomněl na svého tatínka, který tu bohužel už také není. Vzpomínal na něj, na chvíle s ním, když vtom spadl na zem v kuchyni talíř po babičce. Byl zavěšený na zdi celá léta. To vám byl šok. Asi špatný hřebíček, říkali jsme si.Zametla jsem střepy a vrátila se do společnosti. Přítel povídá: "Babička nás asi vnímá a teď, když je se svým synem na onom světě, nás asi pozdravují." Já, ničemu nevěřící, jsem mávla rukou. O dvacet minut později se začal sám vypínat a zapínat stropní ventilátor. "Co je tohle?" pronesla jsem. A přítel na to: "Vždyť jsem to říkal, babička." Úsměv měl od ucha k uchu, ale když si všiml mého vyděšeného výrazu, dodal: "Ale ne, blbne pojistka.A já tomu věřila, duchové přece neexistují. Po zbytek večera byl klid. Hosté odešli a my jsme se uložili k spánku. Bylo asi půl jedné v noci, dlouho jsem nemohla usnout, ale nakonec se to muselo podařit, protože... Pokud to nebyl sen, tak co tedy?Slyším, jak mě ze spánku volá asi syn, i když mu v té době byly čtyři roky, a ten hlas byl hluboký. Ale jemný, vřelý. Mami, Lenko - a tak pořád dokola. Otevřela jsem oči. Nikdo tu nebyl. Syn spal, přítel také. Ale slyšela jsem, jak někdo jde po schodech k nám nahoru, do patra. Schody jemně vrzaly. Vyděsilo mě to. Za okamžik se pohnula klika obývacího pokoje. Byla jsem jak přikovaná. Klepala jsem se. Je tu snad zloděj?Nemohla jsem se pohnout. Na stěně jsme měli zavěšenou vůni, která měla senzor, ten se při pohybu aktivuje a spustí. Začal stříkat, má takový syčivý zvuk. Jednou, dvakrát, třikrát - a pak jak zblázněný pořád stříkal. Přestalo to a následovalo vrzání parket v kuchyni. Pak pět minut strašidelné hrobové ticho - a někdo vzal za kliku půdy.To už jsem byla natolik vyděšená, že jsem vzbudila přítele, řekla mu, co slyším, a donutila ho, aby vstal a šel se podívat, co se děje. Zkontroloval celý dům, nikde nic nebylo, všude zamčeno. Ale...Na stole fotka mé babičky a u ní zapálená svíčka. Přítel povídá: "To jsi byla ty?" Pak už jsem neusnula, i když jsem byla unavená. Přítel věří, že se někdo z našich milovaných chtěl tímto způsobem připomenout.

+4

Příběhy a povídky

Autor: Emilka51   |   Publikováno: 30.12.2015   |   Zobrazeno: 815x