Hororové povídky

Hororový příběh

Ahoj, dneska tady máme hororový příběh! Omlouvám se semtam za sprostá slova, ale tak... Ať se líbí!

Nápad

V hlavě se jí rozjasnilo, až když bylo po všem. Sbírala střípky svých vzpomínek a skládala je dohromady. Nemohla uvěřit tomu, že to vážně udělala. Vždyť to začalo tak nevinně, nemuselo to tak dopadnou, ne… Kdyby ji jen chápal, nebo se aspoň snažil pochopit, co k němu cítí a že to nejde jen tak smazat. Musela mu to vysvětlit a to důkladně. Ano, ano, tak to je, vysvětlit, musela mu to vysvětlit…

Pohlédla na své ruce. Byly kluzké a nepříjemně lepily. Krev ještě nestačila zaschnout, byla dosud teplá. Byla to jeho krev a ona se znenadání rozesmála. Byl to upřímný smích, takový, kterým se naposledy smála, ještě než jí to řekl. Z těch dnů potom si pamatovala jen útržky zastřené mlhou žalu a deprese. „Proč? Proč?!“ Ptala se sama sebe stále dokola a nemohla tomu uvěřit. Copak je tak škaredá? Nebo snad blbá? Proč s ní prostě nemůže chodit, ach Bože, proč…

Ale pak jednoho dne uviděla světlo. Byl to jen takový malý nápad, ale věděla, že by se tím vyřešilo všechno, všecičko. Pomsta přece chutná sladce a jí se už jen při té myšlence sbíhaly sliny. Ano, udělá to. Přijede autobusem v osm večer, kdy už bude tma. Přijde k němu domů a tam mu to všechno vysvětlí.

Během jediného odpoledne stvořila dokonalý plán. A večer už se nemohla dočkat, kdy bude tři čtvrtě na osm a ona vyjde na zastávku, tak lehce a ledabyle, jako by jen jela navštívit svou kamarádku. Když vystoupila, na rtech jí pohrával jemný úsměv a ona vyšla směrem k lesu, kde bydlel. Věděla, že každý čtvrtek chodí hrát fotbal a pak jde s kamarády na pár piv do hospody. Věděla naprosto přesně, že se vrací domů až kolem devíti, někdy i v půl desáté. Věděla, že má dost času začít svou velkolepou předehru.

Na první zazvonění, nikdo nepřišel. Musela zazvonit podruhé a za dveřmi se ozvalo neochotné šoupání nohou. Zachrastily klíče v zámku a ona vzrušeně sevřela v dlani rukojeť nože. Dveře se otevřely a ona spatřila jeho otce. Otevřel pusu pravděpodobně k otázce, co po něm, sakra, chce takhle večer. Nikdy ji ale nevyslovil. Už po prvním bodnutí klesl na kolena. Kopnutím ho převrátila na záda a zabouchla za sebou dveře. Pokusil se zvednout, ale sedla si mu na hruď, napřáhla se a zabodla čepel přímo do jeho oka. Znehybněl. Pomalu nůž vytáhla a chvíli zasněně pozorovala, jak mu z puklého oka líně vytéká sklivec.

Probral ji hysterický výkřik. U dveří do obývacího pokoje stála žena v županu a trepkách, třásla se po celém těle a z očí jí tekly slzy. Pomalu se k ní vydala. Jenže jeho matka se zřejmě nechtěla vzdát jen tak. Rozběhla se zpátky do obýváku a jí bylo jasné, že se pokusí zavolat policii. Našla ji tam, jak zběsile zápasí s telefonem, neschopná vyťukat těch pár čísel.

„Nechte toho, vždyť víte, že to nemá cenu.“ řekla jí téměř láskyplně a vzala jí mobil z rukou.

„Neubližujte mi, prosím.“

„Všechno bude dobré, pozdravuj v pekle, ty děvko!“ vykřikla a jediným plavným pohybem jí rozřízla hrdlo. Z rány se vyvalila krev a zbarvila jí ten její stupidní župánek. Dvě oči na ni nechápavě a překvapeně hleděly. Pokusila se něco říct, ale z hrdla ji vyšlo jen přidušené chrrrrr a pak se svalila na pohovku do krkolomné pozice. Nahodilý svědek by si o ní možná pomyslel, že jen trochu přebrala, nebýt rozšklebené rány na jejím krku.

Tak už zbývá jen ta malá, roztomilá sestřička. Pousmála se a vydala se po schodech nahoru. Našla ji v jejím růžovoučkém pokoji. Sice jí bylo už skoro 11, ale přesto se všude povalovaly bárbíny a skoro každý předmět měl na sobě podobiznu té připitomělé Hello Kitty. Samotná sestřička byla smotaná v čele postele a přes hlavu si vší silou tiskla polštář. Strhla ho z ní a ona vyjekla.

„Myslela sis, že tě nenajdu? To jsi vážně tak blbá, že ses nemohla schovat na lepším místě? Myslela jsem, že aspoň s tebou bude trochu zábava, že si s tebou pohraju.“

Nic. Žádná odezva. Jen dál ležela schoulená na posteli a hleděla na ni velkýma, pomněnkovýma očima. Takové oči má i on. Už brzo se s ním opět setká. Tentokrát však za poměrně chmurných okolností.

„Dobře, nechceš si se mnou hrát, to mi ale nevadí. Znám jednu takovou hru, která bude bavit i tebe. Dej sem ruku, nebo ti podříznu krk jako tvé matce. Věř mi, že to není moc příjemná smrt.“

Ani neprotestovala a natáhla jednu ruku. Přitiskla ji v lokti kolenem k posteli a řekla: „Tato hra je úplná novinka a ještě jsem pro ni nestačila vymyslet název. Snad mi to promineš. Nejdřív si každá z nás vsadí na jeden prst. Já sázím na malíček, co ty? Nechceš sázet? Nevadí, řekněme, že tedy prostředníček. Jde o to, u kterého prstu budeš víc řvát, když ti ho uříznu. Připravena? Tak tedy začněme.“

Dětským pokojem se rozlehl příšerný řev. Sestřička se zmítala na posteli, zatímco se povlečení s Hello Kitty barvilo z růžové na tmavě červenou. Než skončila, bylo už úplně promočené.

„Zdá se, že jsme vyhrály obě. Řvala si totiž celou dobu stejně ty srabe. No nic, vidím, že s tebou nemá cenu si hrát, když ani neoceníš snahu soupeře.“

Povzdychla si a zabodla sestřičce nůž do břicha. Vlastně ji původně nechtěla tak trápit, ale ta její úchylka v malované kočce ji fakt nasrala. Když vytáhla nůž, otřela ho do nejbližšího růžového plyšáka a schovala jej do pouzdra u pasu. Měla ještě trochu času, tak se rozhodla, že prozkoumá dům. Jeho pokoji se obloukem vyhnula, jednou už tam byla a neměla na něj zrovna hezké vzpomínky. Zrovna tam jí to totiž řekl, tu hnusnou, trestu hodnou větu.

Nenašla nic moc zajímavého a tak vyšla na zahradu. Měsíc svítil téměř v úplňku a ozařoval trávník měkkým světlem. V rohu zahrady si všimla malé kůlničky a vešla do ní. Bylo tam plno haraburdí a nářadí, ale na jedné z polic objevila něco úžasného. Byla to stará, narezlá sekera s dřevěnou násadou. To je dokonalé, pomyslela si. Přímo výtečné. Opatrně ji sejmula. V téže chvíli uslyšela vrznutí vrátek a křupání kamínků na štěrkové cestičce. Pak bouchnutí dveří. Zachichotala se a pokojně vyčkávala.

Ani ne za deset minut se opět ozvaly jeho kroky na cestě. Teď nadešla její chvíle. Když obešla dům, v ruce pevně svírajíc sekeru, zrovna schovával mobil zpět do batohu. Zavolal policajty. To jí ale vůbec nevadilo, až tohle dokončí, bude jí úplně jedno, co se s ní stane.

Spustila sekeru podél pasu a řekla jen: „Ahoj.“

Cukl sebou, jak kdyby uslyšel výstřel z pistole. „ Co ty tady děláš?“ řekl nechápavě. Tváře měl mokré od slz. Až po chvíli si povšiml sekery a pouzdra s nožem.

„Cože? To ty jsi je zabila? Proč? Co ti udělali?“ drmolil otázky jednu přes druhou.

„Oni ne, ale ty ano, pamatuješ?“ říkala mu to pomalu, jako nechápavému dítěti. „Všechno sis to zavinil sám. Ale neboj, zanedlouho budeš opět s nimi.“ Opět pozvedla sekeru a on se dal na zběsilý úprk. Čekala to, akorát že neměl kam jinam běžet než k lesu. A pak hlouběji a hlouběji mezi stromy. Nemusela ho ani nijak namáhavě hledat. Dělal strašný rachot, když přeskakoval spadlé větve a výmoly. Běžela lehkým klusem. Její kroky nebyly téměř slyšet. Na chvíli se zastavila, jelikož neslyšela ani jeho. Udeřila sekerou do nejbližšího stromu. Ten zvuk jej vystrašil a přiměl znovu utíkat. Honila jej tak zhruba deset minut, dokud ho nenašla natáhnutého na zemi s vyvrtnutým kotníkem. Odhodila sekeru na zem a vytáhla nůž. „Teď si konečně vezmu tvé srdce…“
„Adélo! Haló, Adélo, prober se. Zase myslíš na hlouposti, místo toho aby ses věnovala počtům. Už máš hotový ten příklad.“

„Promiňte paní učitelko, je to na mě moc těžké.“ Odpovídá drobné děvče v první lavici. Vzápětí se rozezní školní zvonek.

„Tak se na to zkus příště víc soustředit. Dobrá, to je pro dnešek všechno. Uvidíme se zítra.“

Venku svítí vlídné podzimní slunce, a přes školní trávník jde pomalu domů jedno obyčejné děvče. Usilovně přemýšlí. Najednou zvedne hlavu a potichu si pro sebe zašeptá: „Je to jen takový malý nápad, ale všechno by se tím vyřešilo.“ A pak přidá do kroku, aby si do 8 hodin stihla nachystat a promyslet všechno potřebné.

+2

Příběhy a povídky

Autor: Emilka51   |   Publikováno: 25.01.2016   |   Zobrazeno: 1303x