Hororové povídky

Pach smrti, 2. část

John dělal jako by je nevnímal. Clint se podíval na Gereta. Ten vytáhl ze svého pomačkaného saka svazek slepených bankovek a jednu strčil na tác s hamburgerem. Starý John jí hned strčil do své kapsy, aniž by se na oba podíval.
„Jste chytřejší než jsme si mysleli“, s těmi to slovy dal Geret ještě dvě bankovky na špinavý tác. S oběma bankovkami se opakovalo to co s tou první, ale až na to, že teď se John usmál a začal jim věnovat pozornost.
„Tak oč jde pánové?“
„Mohl by jste nám říct co víte o nákladu lodě Top Lady?“
West se na ně prozíravě podíval a začal hovořit.

++ ++ ++

Bylo kolem druhé hodiny odpolední a slunce pražilo na plno. Jesica se brouzdala v mělké vodě na kraji břehu. Randy kolem ní běhal a vesele štěkal na všechny strany. Stařenka seděla na dece kousek opodál na pláži a pozorovala obzor.
„Nechoď moc daleko Jesico!“
Jesica přikývla.

++ ++ ++

„Děkujeme za informace. Moc jste nám pomohl,“ poděkoval Clint.
„Na co vám to vlastně bude?“ zajímal se John.
„No,“ Clint zaváhal, “umíte držet jazyk za zubama?“
Tulák se na oba muže dlouze podíval a přikývnul.
„Jestli někomu něco řeknete, můžete uškodit sobě, ale i nám. Jasný?! Prostě abyste tomu rozuměl......stalo se to samé jak před dvaceti léty!“
Starý John West stuhl.
„Říkáte to samé? To je hrůza!“
„Ano to samé,“ vmísil se do hovoru Geret.

++ ++ ++

Prkno dopadlo na zem.
„Snad to stihnu dodělat, než se vrátí od moře“, podíval se starý muž na hodinky.
Ještě pár prken a mám to. Pomyslel si, když si rovnal záda. Na zemi před sebou měl hromadu stejně dlouhých, nařezaných prken. Už tohle jednou dělal. Před dvaceti léty, to také byl v situaci, kdy potřebovali připravit prkna na zabednění oken u domu.
Dořezal poslední prkno. Akorát! Oddychnul si. V dáli zrovna zahlédl manželku, jak se vrací s Jesicou a se psem od moře. Pomalu se přibližovali k domu, kde už na ně čekal.
„Tak jak jste se měli?“ ptal se hned jak byli na blízku.
„Bylo to príma“, odpověděla Jesica.
Stařena nepozorovaně kývla na svého manžela, a nichž by si toho dívka všimla. Vešli do domu. Nad mořem poletovali racci.

++ ++ ++

3.
Profesor s inženýrem vyšli ven z motorestu „U zrzavého Billa“. Došli k svému autu.
„Profesore viděl jste co to s ním udělalo, když jste mu o tom řekl? Úplně ho to dostalo.“
„Nedivte se Clinte. On už to jednou zažil na vlastní kůži. Divím se, že tenkrát nezešílel. No kdo ví? Já být námořníkem na té lodi tak nevím. A ještě něco. On jediný z celé posádky přežil. Není to štěstí?“
„To jistě“, odpověděl inženýr, “nechtěl bych být v jeho kůži!“
Nasedli do auta a namířili si to směrem ven z Jackville.

++ ++ ++

Otevřel dveře do místnosti. Zrovna nástěnné kukačky odbíjeli šestou večerní. Je přesný jako vždy. Paul Terman pověsil bundu na věšák a udělal si pohodlí. Dnes si vzal na hřbitov nový sešit křížovek a tak bude mít celou noční službu co dělat. Ještě čtyři směny a má dovolenou. Už se na ní těší jak malý kluk. Naplánoval si zajet někam na ryby a pořádně si to tam užít. Jen on sám, plechovky piva a jeho rybářské náčiní na,které byl a je dost pyšný. Ještě to musí pořádně promyslet, ale teď si s tím nebude zatěžovat hlavu. Připravil si tužku. Vyndal z tašky sešit z křížovkami, nalistoval jednu a dal se do luštění. Čas ubíhal.

++ ++ ++

John West byl skoro na mol. Přes polovinu peněz co mu dal profesor už propil. Neseděl u stolu sám. Vedle něho seděli chlapi stejného kalibru. Bavili se o všem možném. Od politiky až po ženský. John věděl co oni neví. Pravdou je, že oni to také zažili, tady v Jackville, ale on na lodi. Radši na to nemyslet. Stejně dal slib, že to nikomu nevyžvaní a to dodrží. Z hluboka se napil piva.
„Tak Johne slyšíš?“, sápal se na něj chlapík středních let. „Co jsi takovej tichej! Co Ti přelítlo přes nos?“
Byl tak o sedm let mladší než West. Jmenoval se Irvin. Všichni mu, ale říkali Zrzavý Irvin. Vlasy měl zrzavý jak liška.
„Co je s tebou dneska?“, přidával se další, jménem Bred Ball. Ten byl stejně starý jako John. Každý mu říkal Mičuda. Podle jeho příjmení. Všichni co ten večer seděli v motorestu u stolu z téhle té podivné party měl nějakou přezdívku. Seděl tu Pajdavej Bill. Ten přišel o kus nohy ve válce v Korei. Pak tam seděl Myší Ocas a taky Šílenej Max. Ten byl pro změnu bouchlej na hlavu. Bylo mu něco kolem pětadvaceti. Byl z nich nejmladší.
Tak tahle ta šestice tu den co den, noc co noc, posedávala. Jen někdy a to už muselo být, se tu nesešli všichni pohromadě.
„Pivo!“, zavolal na číšnici John.
„Ty dneska jenom chlastáš. Kde jsi na to vzal prahy? Nevykradl si náhodou banku?“, zasmál se Myší Ocas a všichni u stolu se k němu přidali.
John West se podíval na chechtající chlapy.
„Nic nevíte!“
Napil se přineseného piva.

++ ++ ++

Už má přes půlku vyluštěnou. Vybral si tu největší křížovku co v tom sešitě byla. Měl jí hezky roztaženou skoro po celém stole. Nástěnné kukačky odbíjely půl osmé večerní. Terman se zahleděl pozorněji do křížovky.
„Papoušek na tři?“, podrbal se za uchem. “Jak se jenom řekne papoušek na … Mám to! Přece Ara.“ Hned to zapsal do rámečků.
V tom se ozvalo od hřbitova hlasité hulákání.
„Zatracení parchanti!“
Vzal si služební pušku a vyšel ven ze služebního domku.
Procházel mezi hroby. Opatrně po pěšince, aby nepošlapal trávu. Zastavil se. Nasál nosem vzduch. Co to tady tak smrdí? Nasál znovu. Ten smrad,pomyslel si. Ten smrad je jako... V tu chvíli uslyšel zvuk kazeťáku. Vydal se po zvuku.
Spatřil je. Trojice výrostků, dva chlapce a dívku.
„Co tady kurva děláte?! Okamžitě opusťte pozemek hřbitova!“ Hrozil Terman.
„Klídek dědo, vždyť se toho tolik snad nestalo“, hájil se jeden z mladíků.
„Tak bude to!“ Zahrozil znova hlídač.
„Jak nás chcete vyhnat?“ Obořil se drze výrostek.
„Takhle!“ S těma to slovy Terman vystřelil ze služební zbraně do vzduchu. V ten okamžik se chuligáni ztratili.
„Pořád mám kondici“, řekl si pro sebe nahlas,když se s puškou v ruce vracel ke strážnímu domku u hřbitova.
„Konečně si doluštím křížovku.“

++ ++ ++

Oba dva starci hleděli upřeně na televizi. Na obrazovce se objevily večerní zprávy. Hlasatelka právě oznamovala jak pokračuje likvidace následků havárie odpadu.
„Tak je to tady. Nepochytali všechen odpad. To se dalo čekat“,podívala se Rossie na svého manžela.
„Měla si pravdu. Teď to teprve začne. Za pár dní to může přijít až sem a co potom?“
„Jestli nějaké potom bude!“ Odpověděla mu žena.
Jesica byla ve svém pokoji. Hrála si na koberci se svými hračkami. Randy ležel na svém místě a olizoval si tlapky. Venku poletovali racci. Jesica položila svou panenku a šla k oknu. V dáli nad pláží se shlukovalo hejno racků. Tak velké hejno ještě neviděla. Nad čím se tam poletují? Co tam pod sebou na pláži mají? Zvědavě si mrmlala pro sebe. To je divné. Řev racků neustával. Postupně nalétávali na pláž a hned zas vylétli vysoko nahoru a pak znovu klesali. Na jejich území se dostal nějaký nežádaný vetřelec.
Jasica si už opět hrála a zvuk racků přestala vnímat.

++ ++ ++

Profesor Geret a inženýr Martin Clint seděli v malém,příjemném podniku v městě Auroře, vzdáleném od Jackvill dvě hodiny jízdy autem. Právě dojedli své jídlo a popíjeli drink. Diskutovali o tom co se stalo až jejich hovor narazil na Starého Johna, jak se říkalo Johnu Westovi.
„Profesore myslíte, že nám ten tulák řekl všechno o tom co věděl? Jak se to stalo před těmi dvaceti léty?“
„Samozřejmě, že nám vše neřekl,ale my se to ještě od něj dozvíme. To si buďte Clinte jistej, jako, že se Michael Geret jmenuju.“
„Doufám,že tomu ještě stihnem zabránit, než se něco přihodí“, odpověděl Clint.
„Obávám,že na zabránění je už pozdě a také jak by jsme my dva tomu mohli zabránit?!“ Podotkl Geret a napil se ze své sklenky.

++ ++ ++

Terman dopsal do políček poslední slovo.
„A je vyluštěná“, zasmál se.
Hodiny odbíjely třicet minut před půlnocí. Zkontroloval čas s hodinkami co měl na ruce.
„Tak co pak vyšlo v tajence?“
Stačil najít akorát začátek tajenky, když tu se od hřbitova ozval nějaký hluk.
„Parchanti zasraný, už jsou zase tady! Já jim ukážu. Ty se budou divit. Ty už si na zadek nesednou!“
Vzal pušku a vyšel ven. Měsíc mu svítil na cestu.

4.
Potichu našlapoval, aby ho náhodou nezaslechli. V duchu si představoval tolik způsobů co jim provede, nebo aspoň jak je vystraší, aby už nelezli na ten hřbitov. Opatrně se ve tmě vyhýbal kamenným náhrobkům. Nesměl udělat žádnou školáckou chybu, nebo by je mohl vyplašit a oni by mu utekli. To by bylo taky dobrý, pomyslel si, ale to by se sem zas určitě vrátili. A co zavolat místního šerifa? Dobrý nápad, aspoň bude od nich nějakou dobu pokoj. Nejdřív je musí chytit.
Hluk se zvyšoval. Znělo to jak nesrozumitelné hlasy. Ty tedy budou ožralý, zasmál se Terman. Byl tak zamyšlený, že ani nezpozoroval, že je najednou všude kolem úplné ticho. Hlasy se ztratily. Že by odešli? Radši se tady ještě porozhlídne.
Měsíc zakryl mrak. Tma zhoustla a tak neviděl kam šlape. Musel teď dávat větší pozor na cestu. Pozdě! O něco zakopl. Udělal kotoul a dopadl na záda.
„Do prdele!“ zaklel.
O co to vlastně zakopl. Pomalu vstal a podíval se.
„Parchanti zasraní, co to tady provedli?“, před Termanem bylo plno čerstvé hlíny.
„Vždyť oni vyhrabali hrob!“, zvyšoval se mu tlak, „Já je snad zabiju!“ Div neřval na celý hřbitov. Podíval se kolem sebe.
„Tady taky a tam hle taky!A tady“, popošel, „tady zas! Vždyť oni snad prohrabali celý hřbitov!“
Jeho vztek se nedal vyjádřit. Otočil se a pospíchal ke strážnímu domku, aby zavolal do Jackvill na stanici šerifa.
Zaklapl sluchátko.
„Ty se budou divit, až přijedou“, lamentoval, když ohlásil co se na hřbitově událo. Řekli mu, že do deseti minut jsou na místě.
Už aby ty poldové tady byli a s těma to myšlenkami si postavil vodu na kávu. Podíval se na hodinky. Bylo patnáct minut po půlnoci.

++ ++ ++

Všichni u stolu se dobře bavili, jen Starý John popíjel mlčky jedno pivo za druhým. Tušil, že už se to blíží. Chtělo by to všechny varovat, ale dal slib, že nic nevyžvaní. Na druhé straně závisí jen na něm, jak se rozhodne. Zaváhal.
Napil se opět piva. Kolem něho byla zábava v plném proudu. Ještě, že je tady non-stop. Co by jinak všichni dělali?
Chlastali!
Paul Terman uslyšel houkání sirény policejního vozu.
„Konečně!“ podíval se z okna na cestu, která vedla k jeho strážnímu domku u hřbitova. Nic ještě neviděl. Rozhlédl se znovu. Mezi stromy zahlédl problikávat houkající, světelný maják. Zanedlouho spatřil i policejní vůz. Jel po cestě přímo k domu.
Auto zastavilo. Terman jasně viděl jak z auta vystoupili dva městský šerifové z Jackvillu. Rozhlédli se a pomalu kráčeli po cestě ke dveřím domku. Už jim chtěl otevřít, když tu zahlédl jak z blízkého křoví se k nim žene nějaká postava. Šerifové se ohlédli a zmateně na ní hleděli. Nevěděli co se děje. Postava už byla u jednoho z nich. Skočila mu na záda. Snažil se jí setřást. Bezvýsledně, držela se jako klíště.
„Mozek! Mozek!“, vycházelo z jejích úst.
Zakousla se do policajtovi hlavy. Ten vydal ze svých útrob strašný řev.
„Pomoc Georgy! Pomoc, ona mi kouše do hla...“, svojí větu nestačil domluvit. Byl mrtev.
Postava si otřela svá ústa od šerifovi krve. Druhý strážce zákona nechápavě přihlížel.
„Mozek! Mozek!“, postava se podívala k houští, z kterého před chvílí vyběhla.
Z křoví vyšlo sedm stejných zjevení. Šerif pochopil. Ve vteřině se otočil a rychle utíkal ke svému služebnímu vozu. Bylo však daleko a nestvůry se blížily. Obrátil se a rozběhl směrem ke strážnímu domku u hřbitova.
„Pomoc! Pomoc Te mi někdo!“
Terman otevřel dveře a namířil puškou na postavy za šerifovými zády.