HryProDivky.cz
--> Výkřik za bílého dne <--
Výkřik za bílého dne
1.Alex
Okolí nerudne východem slunce, rudne krví. Z hradu jsou jen trosky. Král klečí na kolenou prosí o milost. Odpovědí je jen pouhé ušklíbnutí a poslední máchnutí šavlí, která prosekne…
“Nee,” ozve se v mém pokoji, když v tom si uvědomím, že to byl zase jenom sen. Kouknu na hodiny, vidím, že už je deset. Vstanu z postele a jdu se nasnídat. Po snídani se cítím skvěle. Vyběhnu ven s mou oblíbenou knihou. Jdu kousek od domu a sednu si k veliké lípě, tady se čte nejlíp. Čerstvý vzdoušek mi míří do pic, pročišťuje mysl a já upadám do kouzelného světa…
2. Melanie
Krásný den, psaní mi jde jedna báseň. Takové ticho, že slyším svůj vlastní dech, když v tom ho naruší tři vesničtí raubíři svým křikem a posměchem. “Co to tady máš,” vyhrkne jeden.
“To asi nějakou knihu zaklínadel,” volá druhý, “vždyť je to proprašivělá čarodějnice.” Jak bych se měla zachovat, ptám se sama sebe. Přemýšlím až moc detailně a moc dlouho. Nejstarší z nich se hbitě natáhl po mém bloku, že jsem ho ani nestačila zastavit. “Koukej mi to vrátit,” bez ovládnutí na něj vyjedu a natahuji po svém bloku ruku. On se však obratně vyhne a odskočí o pár metrů dál, blíž ke studně. Hlava mi třeští smutkem a vztekem zároveň. “Radši si jdi očarovat nějakou kočku,” vyleze z něj a hodí můj blok přímo do studny. “To ne,” slabé vyjeknutí zoufalství, kterého si prchající raubíři nejspíš ani nevšimli.
Ten příběh jsem psala několik měsíců, musím ho získat zpět. Přešlapuji z nohy na nohu a snažím se vymyslet, jak svůj blok získám zpět. Dívám se, jak tam bezmocně leží na dně malé studničky naší vesničky. Ještě, že padají ty teplotní rekordy a studna vyschla, jinak bych to asi nepřežila.
Spustím kbelík na dno a snažím se ho nasměrovat tak, aby se do něj blok nějako dostal. Podařilo se mi ho povalit na zem, teď už ho jen malinko posunout doleva a bloček bude spasen. Jsem tak nervózní, že se celá klepu, nedaří se mi posunout kbelík správným směrem. Natáhnu se tedy o něco blíž, třeba už se to konečně podaří. Už to skoro mám, jenom. “Ááá,” zakřičím při tom šíleném pádu. Ochromující rána a bolest si mě podmanily, oči se zavírají,...
3. Alex
Slunce mě hřeje, skoro tak stejně jako tenhle úžasný příběh. Kéž bych žil v tom světě. Zdálo se, že prosním celé dopoledne. Znenadání však uslyším nějaký výkřik. Vyskočím okamžitě na nohy až se mi zamotá hlava. Srdce mi buší jako o život a já jdu za výkřikem.
4. Melanie
Otevírám oči a procitám s bolestí. Je tu tma, chladno a strašně mě bolí žebra, ale žiju. Nádech, výdech hlavně nepropadnou panice. Pak přišel ten moment. Uviděla jsem ho, můj blok. Hned jsem se po něm opatrně natáhla a přitiskla si ho k hrudi. “Už nikdy tě nepustím,” zašeptala jsem si pro sebe. Prolistovala jsem si pár listy příběhu a pak mi došlo, že jsem na dně studny, na kraji vesnice. Zkusím vylézt, blok si chytím do pusy. Zachytím se škvíry mezi kameny a nohy dám do další. “Vžžum,” a už jsem zase na zemi. Sedím, přemýšlím a jediná má naděje je osoba, který by mě uslyšela. “Haló,” začínám křičet ze všech sil, “ pomoc!”
5. Alex
Běžím směrem odkud zazněl výkřik, teda alespoň si to myslím. Pochybnosti mě dostali, zastavím. Netuším jestli jdu vůbec správným směrem. Sednu si a začínám se uklidňovat. “Třeba to nic neznamenalo,” mumlám si pro sebe. “Haló,” uslyším z nedaleka, “pomoc!” Znovu se rozběhnu za hlasem. Poposkočím o pár kroků a vidím studnu. Nechce se mi věřit, ale přesto se jdu ujistit, že ve studně nikdo není. Nakloním hlavu a vidím dole jakousi dívku se sešitem. “Halo,” vypustím ze sebe bez rozmyšlení. Dívka se hned otočí a vidím její oči plné zoufalství. Je vidět, že nikdo neví, co říct. “Asi potřebuješ pomoct ne,” prolomím to ticho. “Byla bych ti nesmírně vděčná,” přijde mi v odpověď, “ ale jak mě odsud dostaneš?” Bez zamyšlení jsem se vydal pro lano, které jsem zahlédl viset na stříšce studny. “Doufám, že umíš šplhat po laně,” zavolám a spustím jeden konec lana do studny. Pocítím náhlý příval hmotnosti a najednou je hmotnost pryč, uslyším akorát menší ránu a zaskřehotání. “Strašně mě bolí žebro,” řekla smutně a já hned pochopil, “nedokážu vyšplhat.” Začal jsem se cítit ještě víc odhodlaněji. Nejsem přece malý kluk, abych to nedokázal. “Tak si nasedni do toho kbelíku a já tě vytáhnu,” volám sebejistě, “ je to na řetězu, to tě udrží.” Její tvár nebyla zalita smutkem, spíše se pousmála. “Já se spíš bojím, že ty nevytáhneš mě,” její tvář náhle zvážněla, “jestli mě pustíš.” Moc sebejistoty mi nedodala, ale musím to dokázat, ne jenom kvůli ní. Vidím, že už se uvelebila, tak ji naznačím, ať se připraví. “Teď,” vykřikli jsme najednou a já začal táhnout. Nebyla tak těžká, jak jsem si myslel, ale ruce nebyly ani tak silné, jak jsem si myslel. Kbelík se pohupoval ze strany na stranu a do ruk postupovala čím dál tím větší bolest. “Už to skoro bude,” začala mě povzbuzovat, “to zvládneš.” Snažím se spolupracovat s celým tělem, ale jako bych ho už neovládal. Kbelík se zhoupl o něco víc a já se smekl a spadl na zem. Zalila mě ještě větší bolest, hlavně na hlavě, před očima se setmělo,...
6. Melanie
Kbelík se mnou cloumá, až se mi z toho dělá špatně. Žebra mě bolí jako kdyby mě někdo probodl. Slyším, že už nemůže, ale už jsem skoro tam. Další pád dolů by nemusel dopadnou dobře. Posledních pár centimetrů. Teď, napadlo mě. Napřáhla jsem se, co nejvýš s blokem v ústech. Okraj studny, dosáhla jsem na něj. Cítím v sobě úlevu, naději a zároveň jsem plná adrenalinu. Přestala jsem cítit bolest a vyškrábala se až nahoru. Hned jsem padla na zem a bolest opět přišla. Pak jsem ho uviděla, ležím vedle něj. Začal se probouzet. “Co,co,” zněl dost dezorientovaně, “já to dokázal?” Odpověděla jsem mu: “Ano, společně jsme to dokázali.” Přeříkali jsme si vlastní pocity a poslední jeho větou bylo: “Oba jsem si přitom pěkně natloukli.” Spolu jsme se tomu zasmáli, vždyť smích je lék na bolest. Konečně někdo komu můžu věřit, pomyslela jsem si. “Moje matka by už měla být doma, “ nabízel mi, “pojď ošetří nás. Je to totiž ošetřovatelka v místní ordinaci.” Pomohl mi vstát a společně jsme se dobelhali k nim na terasu, kde už ho nejspíš jeho matka vyhlížela.
“Díky Alexi,” byla poslední má slova než jsem překročila práh jejich domu po druhé. “Měj se Melanie, “ zněl jako opravdový přítel. “U nás máš vždy dveře dokořán, pamatuj.” Z toho nejstrašnějšího dne, kdy jsem si zlomila žebro, se stal zároveň ten nejlepší den, kdy jsem si našla opravdového přítele.
Děkuju za přečtení a mám radost ze zpětné vazby. :3 Bye, bye and STAY POSITIVE. =)
