Čau, tady Terka

Školní kuchařka

    Byla sobota ráno. A já byl po škole. Máma nebyla zrovna nadšená, že mě musí vézt do školy, když má volno. Zamířil jsem do učebny 106., která sloužila pro poškoláky. Nebyl jsem tam sám. Byl tam Nick, kapitán fotbalového týmu, jedna tichá dívka a Jeremy, kvůli kterému jsem byl po škole. Byla to jeho vina. V pátek mi nastavil nohu a já spadl na zem a všechny moje knihy se rozlétly po zemi. Byla tam taky Samantha, dívka na kterou jsem si už dlouho myslel. A smála se. Všichni se smáli. To mě namíchlo a dal jsem Jeremymu pěstí. Sedl jsem si do poslední lavice, co nejdál od něj. Paráda, strávím sobotu vyplňováním papírů, místo abych hrál hry s kamarády.

    Asi po deseti minutách jsem se obrátil na Nicka: ,, Kdo nás vlastně má hlídat?" ,,Kowalská, myslím." Zarazil jsem se. ,,Paní Kowalská?" Kowalská byla naše kuchařka, ze které jsem měl už jako malí strach. Nevím z čeho. Možná to byl toxický zápach z jejích úst, smrtelný pohled v jejích očích nebo chlupy, které jí visely z brady. Vždycky, když jsem jí viděl, tak se mi naježily vlas, zpotily dlaně a rozbušilo srdce. Nikdy jsem nebyl doopravdy v klidu, dokud jsem neopustil jídelnu.

    Najednou se rozletěly dveře a v nich stála Kowalská se štosem papírů v ruce. Zpražila nás ledovým pohledem a řekla:,, Takže, holomci, poslouchejte." řekla s děsivým přízvukem ,, Já tady opravdu nechci být, takže mezi sebou laskavě nekrafejte. Jasný?" Všichni jsme přikývli. ,, Fajn. Když bude něco špatně, jeden z vás půjde do pece." Zasmála se a opustila místnost.

    Po patnácti minutách se Nick postavil: ,, Ta se nevrátí. Navrhuju vzít roha." Najednou k nám dolehl zvuk skřípajícího kovu a unikající páry. Šlo to z jídelny. ,, To bude Kowalská, asi dostala hlad. Nebo nás chce uvařit." řekl Jeremy. ,,A ty budeš první, koho sní." řekl jsem, abych mu srazil hřebínek.Shodli jsme se na tom, že někdo půjde na průzkum okolí. Jeremy natrhal papír na čtyři části, napsal na ně naše jména a dal mi vybrat. Otočil jsem papír a přečetl:,, Ashley." Ta tichá dívka se zarazila. Bylo na ní vidět, že má strach. ,,Kluci, nenechte jí to dělat." řekl jsem. ,,Tak jdi ty." řekl Jeremy. ,,Držte huby, jdu já." řekl Nick a vstal ze židle. Opatrně jsme za ním nakukovali na chodbu. Po několika minutách se Nick objevil na konci chodby a gestem nás vyzval, abychom šli za ním. Po špičkách jsme došli až k němu. ,,Celé jsem to obešel. Nikde není. Když budeme potichu, můžeme se dostat až ke vchodovým dveřím."řekl Nick a vyrazil.

    Došli jsme až ke dveřím a já do nich zatlačil. Byli zamčené. To je divné. Proč by někdo zamykal dveře, když jsou vevnitř ještě lidé? Nick se rozběhl proti dveřím a zkusil je vypáčit. Jeremy ho zarazil: ,,Co si sakra myslíš, že..." větu nedokončil. Chodbou se ozývaly kroky. Jako na povel jsme se všichni rozběhli do různých směrů. Já s Jeremym a Nick s Ashley. Po chvíli se chodbou rozlehl křik. Dívčí křik. Ale neobtěžovali jsme se zastavit. Nakoukli jsme opatrně do chodby a narazili jsme na Nicka. ,,Kluci, tomu nebudete věřit!" vychrlil na nás. ,,Viděl jsem Kowalskou, jak chytila Ashley za ruku a praštila jí po hlavě klíčem. Pak její tělo táhla do jídelny. Bylo tam tolik krve." ,,Klid" řekl jsem. ,,Ty říkáš, že Kowalská praštila tu holku a táhla jí do jídelny?" ,,Jo. Musíme se dostat do místnosti a okny, abychom je mohli rozbít." ,,Ne. Tyhle okna nejdou rozbít." řekl Jeremy. ,,Jediný další východ je hned vedle..." ,,Jídelny!" řekli jsme všichni najednou. Jiný východ ve škole nebyl.

    Byli jsme v půlce cesty, když se rozhlasem ozvala Kowalská: ,,Ahoj." Přes ty staré repráky zněl její hlas ještě strašidelněji. ,,Zjistila jsem, že jste opustili třídu. To je nešťastné. Ale když se hned vrátíte, slibuju, že se vám nic nestane. Ashley už tam na vás čeká." ,,Ashley. Musíme jí pomoct!" ,,Nicku ne. Ta už je mrtvá. Té už nepomůžeš." Chtěl jsem ho zastavit, ale Jeremy mě chytil. ,,Ne Adame. Musíme se odsud dostat." ,,To je idiot." řekl jsem. Ani ne za minutu jsme slyšeli Nickův křik. Bylo mi dost blbě od žaludku. S každým krokem mi bylo víc a víc na zvracení. ,,Pojď, to zvládneš." povzbuzoval mě Jeremy. Dali jsme se chodbou doprava a bylo to tady. VÝCHOD. Rychle jsme se rozběhli proti dveřím a... Nic. ,,Ne. Ne ne ne ne ne ne. Je zamčeno." křičel Jeremy. Brečel. Já to nevydržel a zhroutil jsem se na podlahu. Studené linoleum mi zchladilo obličej, který jsem měl jako v ohni. Žaludek jsem měl jako na vodě. Koutkem oka jsem zahlédl pár pantoflí na konci chodby. Přicházela. Prošla kolem mě, jakoby si mě vůbec nevšimla, a mířila k Jeremymu. Přistoupila k němu zezadu a praštila ho po hlavě zkrvaveným klíčem. A ještě jednou. A ještě jednou. Kolem mě se rozprostřela temnota.

    Když jsem se probral, byl jsem v jídelně. Podíval jsem se dolů. Ruce jsem měl přivázané k židli. Z otevřené kuchyně ke mně dolehl hlas: ,,Á, pán je vzhůru. Dej mi ještě minutku, než dodělám oběd." Zkusil jsem se osvobodit, ale provaz byl příliš silný. Za minutu nebo dvě přišla kuchařka s tácem přikrytým ubrouskem. Postavila ho na nejbližší stůl a židli se mnou přistrčila ke stolu. ,,Mohla jsem tě taky zabít, ale z dobroty svého srdce jsem se rozhodla tě ušetřit a navíc jsem ti uvařila lahodný oběd." neodpověděl jsem. ,,Co? To mi ani nepoděkuješ? Vy spratci jste všichni stejní. Dvacet let tady pracuju a ani jedno poděkování. To je za to, jak tady dřu? To je za to, že za to dostávám tak mizerně zaplaceno? Zapomínáte na že vám vařím ty výborné obědy." znovu jsem neodpověděl. Nechtěl jsem vědět, co je pod tím ubrouskem. Vedle talíře položila vidličku. ,,Uvařila jsem ti lahodný oběd. Teď to sníš." odvázala mi ruce asi po loket. Sundala z talíře ubrousek a já se musel otočit. Uprostřed talíře byla enormní klobása kousky uvařených prstů a očí. ,,Já nemůžu." kvíkl jsem přes slzy. Vzala do ruky klíč a nechala ho zlověstně viset nad mojí hlavou. Vzal jsem do ruky vidličku a kousek ukrojil. Strčil jsem si to do pusy, rozkousal a spolkl. ,,Dobře, a teď zbytek." řekla zlověstně. Nemohl jsem. Pokaždé, když jsem přestal jíst, zvedla mi nad hlavu klíč. Prosil jsem jí, ale on nehnula ani brvou. Nakonec to od mě dostala. Se zlověstným úsměvem ke mně přistoupila: ,,No vidíš. Snědl jsi svůj oběd. A teď sním já ten svůj." řekla a naposledy se napřáhla s klíčem v ruce...

                Já doufám, že se vám creepypasta líbila. Jestli chcete další, nebojte se mi napsat do komentářů.

+4

Příběhy a povídky

Autor: tereza2003   |   Publikováno: 18.09.2016   |   Zobrazeno: 545x