HryProDivky.cz
Kluk z mého pokoje -2.část
Tááák. Po sto letech tu je další část Kluk z mého pokoje. Možná jste všimli, že jsem změnila jméno blogu. Asi jsem to měla ohlásit předem, ale co? Tak či onak první část neměla moc úspěch, tak další části se budou líbit (snad). Tak bez dalšího zdržování ZAČNĚME!
...v tom snu jsem byla vznešená dáma. Zrovna jsem seděla v hudebním salonku a vyšívala ornamenty do látky, když se rozletěly dveře. Stál v nich ten kluk. "Takhle to dál nejde. Musíš si už konečně vybrat." řekl naštvaně, ale i tak byl jeho hlas nádherný. "Řekla jsem ti, že mi musíš dát čas na rozmyšlenou." řekla jsem, aniž bych spustila oči z výšivky. Začal na mě křičet a byl rudý v obličeji.
Prudce jsem otevřela oči a posadila jsem se na posteli. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala ten divný sen. Vstala jsem a šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a podívala se na svůj odraz. Zůstala jsem šokovaně stát. Za mnou byl ten kluk. Pomalu jsem se otočila, ale nebyl tam. Už nebyl ani v zrcadle. Chvíli jsem byla vyděšená, ale za chvilku už jsem byla dole na snídani. Ukusovala jsem z toasu malé kousky a přemýšlela jsem o tom klukovi. Uzavřela jsem to tak, že mám jen vidiny a že to za několik dní přestane.
Už jsem nemohla dál jíst, tak jsem znovu prozkoumávala dům. Zjistila jsem, že na chodbách se dá světlo zapnout na elektřinu i na petrolejovou lampu. A že máme půdu i sklep. Do sklepa se mi nechtělo, protože jsem se bála tmy a podzemí. Tak jsem vystoupala na půdu. Bylo tam hrozně moc krabic. Šla jsem na konec půdy a vzala si do parády tu největší bednu. Byly tam pergameny, staré sešity a pár fotek, jak se stavěl dům. Nic moc zajímavého. Vzala jsem do ruky malou hrací skříňku a otevřela ji. I přes svůj věk pořád hrála melodie. Byli mi povědomé, ale mávla jsem nad tím rukou. Ze skříňky vypadly další fotky. Vzala jsem je do ruky. Byla tam postarší dáma a muž. Vedle nich bylo asi devítileté dítě. Na další byl chlapec. Byt to ten chlapec, kterého jsem viděla ve svém pokoji. Rozbušilo se mi srdce strachem. Otočila jsem na další fotku a zkameněla jsem. Na té fotce jsem byla já! A vedle mně stál ten chlapec a držel mně za ruku.
Vyběhla jsem z půdy a sprintem jsem běžela do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a svalila se na měkký koberec. Nemohla jsem tomu uvěřit. Je vůbec možné, aby tady byla fotka skoro dvě století stará a na ní byla holka, která vypadá jako já? Došla jsem k posteli a svalila se na ní. Najednou se znovu objevil ten kluk. To na mně bylo moc. Zavřela jsem oči, protože jsem si myslela, že zase bude pryč. Ale pořád tam byl. Usmál se a tiše mi řekl:"Helen, ty ses mi vrátila"...
