Blog by Nikky

Označená ohněm 5.

Ahoj, kremrolky! Včera jsem napsala 4. díl a nechci vás napínat, jak to dopadne...

Ležím úplně vykolejená na zemi. Fénix se zase vrátil do mě, ovšem hned potom, co svou září pohltil tu nestvůru. Nikdo z davu válejícího se na zemi ani nedutá. Lucian zůstal zkoprněle stát ve stejném postoji, jako když pomáhal jednomu muži vstát. Trochu se nadzvednu a potom se postavím. Klepají se mi nohy, jako když jsem blekotala nesmysly na konverzační soutěži v angličtině. Všichni si mě udiveně prohlížejí. Jejich šeptání sílí. Najednou je Lucian všechny okřikne. V nastalém tichu zvolá jasným, čistým hlasem: ,,Zachránila nás! Má v sobě fénixe! Jako první z nás všech ho vyvolala!" Ozve se hlučný jásot a smích. Skoro ani nedýchám. Lucian ke mě přiběhne. Když mě sevře v náruči, vnímám jen jeho pěknou vůni a teplo jeho těla. Nestvůra je pryč, a to díky mě! Zachránila jsem všechny lidi, kteří tu jsou a kteří mi teď provolávají slávu. Lucian mě políbí. Tím jako by veřejně přiznal, že spolu chodíme. Nemůžu tomu uvěřit! ,,Jak to s tím fénixem je?" zeptám se ho. ,,Nikdo jiný ho nemá. Jsi jediná z celé populace lidí, co jsou jako my. Máš teď možnost studovat na Univerzitě Ohně. Tam jsou lidi s předpokladem ovládání ohně. Jsou tam jen ti nejsilnější... Ach Mirando, ani nevíš jak jsem šťastnej..." Znova mi dá pusu, já se od něj ale odtáhnu. ,,Poslyš, lásko," zeptám se ho, ,,to znamená, že tam budu...bez tebe?" ,,Ale Mirando, je to životní šance..." ,,Luciane, ty mě asi nechápeš. Před těmahle lidma si dal jasně najevo, že se mnou chodíš. Chodíme spolu a ty chceš, abych šla na nějakou blbou univerzitu?" ,,Chápu, že teď už to chtít nemůžu." Potom se obrátí k těm lidem a řekne, že si potřebuji odpočinout a že zítra na tomhle místě bude oslava mého vyvolání fénixe. Potom mě podepře a jdeme domů. Ta cesta mi přijde krátká, protože Lucian mě trží těsně vedle sebe a všichni se na nás koukají, mnohé dívky s žárlivým výrazem... Doma se jdu osprchovat. Moje znamení žhne mocněji než dřív a ani nepálí, když na něj liji vodu. Po sprše v županu zajdu za Lucianem. ,,Taky ti svítí víc?" zeptám se a ukážu na čerstvě vypálenou růži v mém županu. ,,Taky, ale nevěděl jsem, že tobě taky." Zasmějeme se tomu. Sednu si k Lucianovi na pohovku a zatímco hraje televize, líbáme se. Dávám si ale pozor na župan a asi za čtvrt hodiny mě Lucian s laskavým, téměř starostlivým úsměvem pošle spát. Padnu do peřin jako podťatá a spím jako zabitá až do rána.

+2

Příběhy a povídky

Autor: jandicka   |   Publikováno: 04.02.2017   |   Zobrazeno: 461x