Povídka - Tohle byl osud - 2. - Zábava :-) :-D

«Nejnovější články | Zábava :-) :-D

Vytvořit blog | Nápověda

Povídka - Tohle byl osud - 2.

Ahoj,

Je tu další část mé povídky :D

„Dobrý den“ řekla, aniž by zvedla oči od papíru: „Odložte si a řekněte, jaký máte problém“
„Dobrý den“ pozdravila jsem ji a sundala si bundu. Sedla jsem si na židli. Doktorka se na mě podívala: „Nuže?“ vybídla mě
„Takže, mám přítele, vedeme spolu sexuální život. Zpozdily se mi měsíčky, cítím bolesti břicha a často zvracím“ řekla jsem ji na rovinu. Pokývala hlavou a podávala mi malý balíček. Trochu jsem ho poznávala. To nemůže být ono. Těhotenský test. Vzala jsem si balíček.
„Takže, teď vyzkoušíme, jestli nejste těhotná, prosím, zajděte si na WC, je za rohem“ řekla jemně. Asi pochopila, že to pro mě není lehké. Teď se rozhodne o mé budoucnosti. Roztřeseně jsem vykročila k WC. Když test bude negativní, budu žít svůj dosavadní život. Když pozitivní, stane se z něj peklo. Po použití jsem se nechtěla podívat, kolik je na testu čárek. Oči mě zradily. 2 čárky. Vydechla jsem a zavřela oči. Jsem těhotná. Jsem. Byla jsem z toho v šoku. Do očí se mi draly slzy. Přestaň! Nařídila jsem si. Třeba to není 100%. Vyšla jsem ze záchodů a podávala test gynekoložce. Pořád jsem věřila, že nemusím být těhotná. Naděje se ale vytratila, když jsem viděla její výraz.
„Slečno, jste těhotná“ řekla smutným tónem. Bylo vidět, že je jí to líto. Zavřela jsem znovu oči. Konec. Jak je to jen možné. Rozmrkala jsem slzy a podívala se na ni: „V kolikátém jsem měsíci?“ zeptala jsem se
„Ve 2. Měsíci. Ve vašem věku je tato věc velice komplikovaná. Víte, kdo je otcem?“ zeptala se. Se sklopenou hlavou jsem přikývla.
„Pokud byste chtěla, mohla byste podstoupit potrat, ovšem v dospělosti by mohla být omezena možnost otěhotnění“ řekla. Už nechcu nic slyšet. Chci se probudit a žít můj skvělý život. Štípnu se do ruky, abych se ujistila, že je to zlý sen. Není. Je to realita.
„Chránili jste se“ zeptá se ještě
„Ano, antikoncepce“ dokončím
Pokývá hlavou: „Bude to nejspíš tím, že antikoncepce nezabrala“
„Mohu jít domů?“ zeptám se jí
„Ano, kdybyste cokoli potřebovala, zavolejte mi“
„Ještě jedna věc, neříkejte to prosím mým rodičům“ vyslovím poslední přání. Pokývá hlavou. Pak opustím ordinaci a courám se domů. Kolem mě míjí zamilované páry. Ženy s kočárky. Při představě, že takto budu chodit za pár měsíců taky, se mi stáhne žaludek. Dorazím domů. Udělám si silné kafe a celé ho hned vypiju. Pak si vzpomenu, že jsem měla mít schůzku s Lukášem. Možná jsem odhodlaná mu to říct ještě dnes. Zajdu do pokoje pro mobil a vytočím jeho číslo. Po pěti zazvonění uslyším jeho hlas: „Ahoj lásko“ řekne vesele
„Ahoj, promiň, že jsem tam nebyla. Sejdeme se tam teď“ navrhla jsem bez přemýšlení
„Dobře, ale není ti nic zlato, zníš divně“ řekl ustaraně
„Nic mi není, buď tam za půl hoďky“ řekla jsem a zavěsila. Scházíme se v opuštěném baráku, kam nikdo nechodí. Musím mu to říct. Jemu, pak rodičům. Při představě běsnících rodičů se mi opět nahrnou slzy do očí. Zabijou mě za to, že čekám dítě s mým učitelem. Utřu je do rukávu a jdu se učesat. Vyrazím na naše místo. Musím mu to zvládnout říct.
Dorazím na místo a on už tam je. Když mě vidí, usměje se. Přijdu k němu.