Divergence - Povídka - Zábava :-) :-D

«Nejnovější články | Zábava :-) :-D

Vytvořit blog | Nápověda

Divergence - Povídka

Ahoj,

Dnes přicházím s novou povídkou a budu se snažit nějak celkem volně navázat na triologii Divergence od Veronici Roth. Ale pár upozornění:

- Četla jsem pouze Divergenci a proto tu budou měnší rozepře.

- V povídce jsou smyšlené postavy, dále postavy použité v divergenci.

- A nehatujte mě za nedokonalosti

Jdeme na to!

Probudila jsem se. Otevřela jsem oči a zadívala se z okna. Svítilo slunce. Ale nebyla to pro mě dobrá zpráva, protože i kdyby pršelo, na výcvik musím stejně. Vlastně jsem se zapoměla představit. Jmenuju se Beatrice a je mi 13 let. Mám blond vlasy po mámě a modré oči po tátovi. Moje máma už nežije, zemřela. Žiju jen s tátou. Mě, stejně jako mámu nebo tátu tady nenávidí několik lidí. Táta mě asi v 11 letech naučil, že to tu budu mít těžké. A co ještě bude horší a terčem pomluv je to, že i když máma i táta jsou divergentní, tak já ne. Ano, jsem dcera Tris a Tobiase, zvaného Čtyřka. Divergenti se už nemusí bát říkat, že jsou divergenti. Po Jeanině smrti se to nebojí nikdo říkat. Také po velkých nepokojí zůstali jen dvě frakce: Neohrožení a Sečtělí. My s tátou žijeme v neohroženosti. Ale můj strejda Caleb, zůstal v Sečtělosti, má tam hodně vysoké postavení a občas ho jezdím navštěvovat. I když táta s toho nadšený není. Ale co se v naší frakci nově zavedlo a hodně to nadzvedlo lidi je to, že se výcvik začne provozovat od 13-ti let, takže já už na něj půl roku chodím. Nikdo, ani táta neví, proč se to tak zavedlo. Z tréninků se vracím zničená, jen o víkendu mám volno, jinak celý týden od pondělka do pátku tvrdě makám. Cvičí mě ještě pořád táta a jeho „kámoš“ Erik, který mě mimochodem taky nesnáší. S tím ale nic nenadělám. Je ale pravda, že po trénincích mám vytrénovanou postavu, sílu a dokážu vyskočit z jedoucího vlaku. Za chvíli už za sebou budu mít výcvikovou část a pak zbývá část mentální, kterou se budu zabývat čtvrt roku.
„Dobré ráno, sluníčko“ Pozdravil mě známý hlas a já na tátu upřela oči a pak jsem se usmála
„Dobré, jak ses vyspal, tati?“ Zeptala jsem se ho
„Moc dobře, a ty?“ Zeptal se mě na oplátku a chytil mě za ruku
„Já taky, ale dneska se mi na trénink mega moc nechce“ Odpověděla jsem a svěřila se se svou nechutí
„Já věřím zlatíčko, ale já s tím nic neudělám a do 17 máš ještě daleko“ Řekl s lítostí v hlase
„Počkej, do 17?“ Vyjevila jsem se, vždy to bylo v 16 letech, abych směla přeběhnout do jiné frakce
„Jo, nový pravidlo“ Oznámil mi táta „A ty uvažuješ, že bys přeběhla do sečtělých?“ Zeptal se bojácným tónem, žeho tu nechám samotného. Jen on a Caleb tvoří mou rodinu. A pak Marcus, ale tomu neříkám ani dědo, protože mu neodpustím, jak zacházel s tátou, když byl malý
„Ne, k sečtělým ne. Tati, je ta mentální část výcviku moc těžká?“ Zeptala jsem se
„Jak pro koho, třeba pro mě a mámu nebyla“ Odpověděl
„Já vím, ach ti divergenti“ Řekla jsem ironicky a táta se zasmál, pak mě pohladil po vlasech
„Měla bys vstávat, udělal jsem ti snídani“ Řekl a vstal z mé postele a odešel. Koukala jsem za ním a upřela jsem zrak na jeho krk, kde jsem z horního lemu trika vyděla jeho tetování. Nikdy jsem nezjistila, co to doopravdy je, takhle jsem mohla usoudit, že jde o nějaké čáry, ale jinak nic. Vstala jsem a v mém tílku a kraťasách jsem šla za tátou do kuchyně. Voněla tam káva a čaj, rohlíky, chleba, prostě spousta věcí. Sedla jsem si a táta mi nalil kafe do hrnku. Vzala jsem si jogurt a rohlík a začla jsem jíst, nemluvila jsem a táta taky ne. Po snídani jsem se šla obléct do typického oblečení na trénink – černé tílko, černé dlouhé legíny a botasky. Pak jsem si vyčistila zuby a udělala si vysoký culík. Hodila jsem si na sebe bundu a šli jsme s tátou na trénink.

To je vše! Doufám, že se vám povídka líbila a ahoj příště! :)