Zábava :-) :-D

Jednorázová povídka, aneb naivní představy - 2.

Je to tuuuuu! Navazuje na 1. část :)

V osm ráno zde začnou proudit doktoři a sestřičky. Hned první primář ví, kdo jsem, a začne ze sebe sypat informace: „Pan Neubauer je po operaci, rána se hojí. Je opravdu velká pravděpodobnost, že je mimo ohrožení života, ovšem výsledky ještě nejsou stoprocentní“ řekne nacvičeným tónem hlasu. Jen sklopím hlavu a pokývám. Uvědomím si, jaký na mě musí být pohled. Ubrečené kuře s červenými odrosty a s uslzenýma očima.
„Ale můžete za ním do pokoje, je v kómatu, takže…“ začne a nedokončí, protože urychleně pokývám hlavou a pustí mě za ním. Hbitě vklouznu do pokoje a on za námi zavře dveře. Zděšeně se kouknu na Honzu. Vypadá tak slabě, neschopně.
„Prosím“ vyzve mě tiše doktor a ukáže na židli. Usadím se a on se na mě povzbudivě usměje. Pak opustí pokoj a zůstanu tu s Honzou sama. Rychle mu stisknu bezvládnou a studenou ruku. Pořád nemůžu uvěřit, že bojuje o život. Hypnotizuju ho pohledem, jako bych mu nařizovala: „Probuď se!“, ale on se neprobírá. Zavřu oči, hladíc ho po ruce a přehrávám si naše společné okamžiky. Naše rande, výlety, blbnutí a šílené i krásné fotky. Všechno. Přijde mi to najednou jako strašný tlak a rozbrečím se znova. Vždyť s tímhle klukem chodím 7 let! Já o něj nemůžu přijít!
O 10 dní později, 10 hrozných, nejistých dní se z toho dostal. Měl veliké štěstí, že kulka nezasáhla sval, jinak by to prý byl problém. O 3 dny po probrání nás pustili domů s tím, že se nic nestane a půlroku nesmí do práce. A já se doma starala, pracovala, nakupovala – všechno jsem dělala sama. Oslavili jsme jeho 23 narozeniny a byli jsme šťastní, že jsme spolu
10.5. jsme se vzali. Měli jsme přesně takovou svatbu, kterou jsem vždy chtěla. Sami, s rodiči a se svědky. Brali jsme se na louce a v obyčejných riflích, nic formálního to nebylo. A tak jsme byli manželé, jeli na svatební cestu – týden ve Vídni a bylo nám stále fajn
Pak ale přišel ten den, na který nikdy, nikdy nezapomenu. Ten den se stala největší hrůza, která může někoho potkat. Odpoledne, ani nevím, v kolik, mi zazvonil telefon, ve kterém mi oznámili, že jsi zemřel. V ten moment, kdy mi to řekli, omdlela jsem a našli mě o několik hodin později – Marie s manželem. Probrala jsem se, po umělém dýchání a nezadržitelně jsem brečela, jako šílená jsem křičela, pobíhala po místnosti, řvala na ně, jak je to možné. Snažili se mě zastavit, ale já se nedala. Vyběhla jsem z našeho baráku a vysíleně, z posledních sil zařvala do ulice: „To není pravda!“ a pak vysíleně spadla na zadek, na studenou zem a brečela, jako nikdy. Přišla za mnou Marie a objala mě. Pak přispěchal i její manžel, který mě vzal do náruče a odnesl do jejich auta. Byla jsem tak v šoku, naštvaná, zkrátka vyřízená, že mi bylo vše jedno. Matně si vzpomínám, že Marie zamkla barák a vyjeli jsme někam pryč.
Přišli nejhorší dny, které jsem kdy prožila. Dokonce ani ty v nemocnici nebyli tak hrozné, jako tyto, protože teď jsem věděla, že jsi odešel navždy…
Na pohřeb jsem vybírala playlist já. Nechala jsem každého, kdo mu nějak vstoupil do života, vybrat nějakou píseň. Já sama jsem vybrala Ty a Já, která nám hrála při prvním manželském tanci a kterou jsme oba milovali. Tu noc po pohřbu jsem usínala v šíleném pocitu. Stahovalo se mi hrdlo, nemohla jsem dýchat, od breku, od všeho…
Přítomnost:
Dnes je to rok, co jsi mi odešel…Od té doby jsem si rudé vlasy obarvila na černé a přestala si je stříhat, takže je mám po pupek. Všechno barevné oblečení jsem schovala do pytle a nahradila ho za pestře černé a šedé. Přestala jsem se úplně líčit, a to ani na nějakou slavnostnější záležitost. Náš baráček jsem prodala a bylo to hrozné loučení. Sbalila jsem všechno, každičkou drobnůstku, připomínající mi tebe. Přestěhovala jsem se zpět k mamce a celá rodina mi pomáhá. Uzavřela jsem se od veškeré společnosti a byla raději sama. Nedokážu si představit, že bych teď šla na párty nebo do klubu. Raději zůstávám doma, s knihou na klíně, prázdnýma skicama a brečím. Připadám si jako slaboch, ale je mi to ukradený, protože jsem ztratila tebe! Mamka se o mě bojí, chtěla by, abych znovu žila. Ale copak to jde, když jsem tě ztratila? Člověka, za kterého jsem byla vdaná, se kterým jsem čekala dítě…
Tohle je taky rána. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl jsi již mrtvý. Nejdřív jsem byla opět smutná a rozhořčená, pak mi to zase dalo smysl do života. Ale v 5. Měsíci jsem potratila, což pro mě byla definitivní rána a skončila jsem v nemocnici. Lépe řečeno: Na psychině, kde si mě nechali dlouho. Bylo hrozné, podstupovat vše, na skupinách říkat mé sny. Ale já už je ztratila! Během jednoho roku jsem přišla o muže i dítě.
„Řekni nám nějaký svůj sen“ řekla mi jednou vedoucí, když na mě došla řada při skupině
„Zemřít“ šeptla jsem unaveně a doufala, že to neuslyšela. Bohužel, to štěstí jsem neměla a dobu péče mi zvýšili, tudíž jsem tam byla půlroku. Po té hrozné době mě pustili a deprese po měsíci začaly znova. Přišla jsem si jako totálně neschopný člověk, zatěžující rodinu, i když jsem o tom nemluvila a raději to dusila v sobě…
Dnes, sedím na tvém hrobě a nekontrolovatelně mi tečou slzy, po tomto zamyšlení. Správce hřbitova mě až moc dobře zná, jsem tu skoro pořád, jak už jsem řekla.
„Ach Honzo, kéž bys tu byl se mnou“ vzdechnu do vzduchu a najednou mi povolí ruka a spadnu na kraj hrobu. Nezvednu se, radši ležím, protože jsem nejblíže tobě. V ruce žmoulám naši společnou poslední fotku. Je to jedna, kde se neovladatelně smějem a jsme šťastní…

„Ty bláho!“ řekla překvapeně a projela si rukou vlasy: „Je mi celkem líto jeho budoucí holky“
Projedou mi znovu hlavou ty slova Eleny, řečené před šíleně dlouhou dobou. To mi vytlačí z očí další slzy. Je mi jasné, že bez něj žít nechci. Všem přidělávám jen samé potíže. Postavím se z hrobu a dívám se na něj: „Brzy se setkáme, lásko!“ řeknu pevně a kuráž si dodám stisknutím fotky.

The end

Opět budu ráda za lajčíky a názory do komentářů :). Pa, Lis :)

+1

Knížky

Autor: Lisa.Cimorelli   |   Publikováno: 16.05.2017   |   Zobrazeno: 604x