Útěk 1.

Útěk 1.

,,Zase poznámka?" křičí matka. ,,To už je po 7! Máš zaracha 2 týdny! A bez televize a počítače!" křičí dál. Snažím se obhájit: ,,Ale mami! Ty si mi nepůjčila šití! Přece jsme měli šít a já tě o to prosila." ,,To není moje věc. A vůbec, ukaž desky!" křičí dál. V deskách mám svoje obrázky, které maluji ve volných chvilkách. Maluji smutné obrázky. Zrovna jsem domalovala oběšence s krvavými ranami. S tímhle se moc nechlubím, ale jsou to moje city přeneseny na papír. Nemá právo se do nich dívat! ,,No tak!" křičí na mě a bere mi desky. ,,Ale mamí! To nemůžeš!" beru matce desky, ale nedosáhnu ne ně. Matka si obrázky prohlíží. ,,Co to je? Můžeš mi to vysvětlit?" ukazuje na kostru ještě s kousky masa a krví. ,,To.......... To............... To je........." nevím co říct a tak jen skloním hlavu. Slyším zvuk trhajícího papíru.......... ,,Mami, to ne!" na zemi leží roztrhané kousky papíru. Matka odejde a já se rozbrečím. Brečím a brečím. Vezmu si tašku, tak dám své věci a otevírám okno. Ohlédnu se a skočím! Dopadnu na zahradu a utíkám. Běžím a běžím. Nevím kde jsem, srdce mi buší a točí se mi hlava.......... Omdlím a nevím, co se se mnou děje..........

Probouzím se a vidím cizí obličej. Upřeně se na mne dívá babička. ,,Ahoj, neboj se. Já jsem...... To je jedno. A kdo jsi ty?" odpovídám, ,,Já jsem Marusia a utíkám." Babička mi a podá čaj. ,,Včera jsem tě našla na mojí zahrádce. Můžeš tu zůstat, jestli chceš, " a znovu je usměje, ,,Neboj se." Bez rozmyšlení vyhrknu: ,,Ano chci! Budu ti pomáhat!" ,,Tak jo," zvedne se a podá mi bylinku. Přivoním si a vydechnu: ,,Ach, to je vůně!" ,,Tak pojď, něco ti ukážu," zvedám se a následuji babičku. Vejde do komory a podá mi škrabku: ,,Škrábej brambory a až to budeš mít, tak udělám oběd." ,,Dobře, ale co budeš dělat ty?" ptám se. ,,Do toho ti nic není!" vykřikne a já začnu škrábat brambory.