HryProDivky.cz
Zásah do srdce - HG fanfiction
,, A teď mi pověz Mio, je někdo koho máš ráda? Myslím chlapce? Je nějáký?" ptá se Caesar. Kdybych měla odpovědět popravdě, vím jistě co bych řekla, ale teď v roli sladké nevinné dívky musím hrát ,, Ještě ne," začervenám se abych svá slova potvrdila, jsem lepší herečka než jsem doufala. ,, Ale snad brzy bude." sklopím oči, jestli to vidí naši u televize, tak si musí říkat, co tu sakra vyvádím.
Pravda je že ani já sama si tím nejsem jistá.
,,Ano, to jistě, až vyhraješ Hladové hry budeš mít spoustu možností." usmívá se ,, To je milé." spolkla jsem svou odpověď, tu co by řekla pravá Mio, tu pravdivou : Já Hladové hry nevyhraju.
Jak bych taky mohla, neumím vrhat kopí, šermovat s meči, a ani vrhat dýkou, jsem na nic a k zemi půjdu jako první. Nebojím se, vím že to tak bude, a čím dřív, tím líp pro mě i pro ostatní. Zahledím se na diváky, přesto že se stále usmívám, nenápadně zatínám ruce v pěst, to oni nás posílají na smrt, ti co žijí v luxusu, mí známí, mírotvorci, můj otec Gerard Newson - kapitán mírotvorců.
,, Děkujeme Mio, to byla Mio Newsonová vážení!" Za potlesku obecenstva odcházím na druhou stranu pódia, jež je zakryta oponou, a scházím do zákulisí po maličkých schůdcích, Celie stále nadšeně tleská ,, Byla si skvělá zlatíčko." vypískne , jen přikyvuji hlavou, stoupám si vedle Arona, který už má rozhovor za sebou ,, Tak co?" zeptám se, a doufám že odpoví cokoli jiného než že to bylo Prostě úžasné!
,, Přeslazenější přeslazenost jsem ještě neviděl." odpoví a dál sleduje obrazovku na níž probíhá rozhovor Diany za třetí kraj. Je krásná, elegantní a snaží se působit jako nejlepší z nás. Ačkoli její kostým zrovna nesouhlasí, světýlka na černé kombinéze přestávají poblikávat, zdá se že je z toho lehce vyvedena z míry, ale pokračuje dál v rozhovoru, jako by se nic nestalo.
Ale pak se stane něco, co se ještě nikdy nestalo- její šaty začnou hořet, zmateně utíká okolo pódia, pak se vřítí do zákulisí a cosi křičí na její přípravný tým. Zdá se že ti ji neposlouchají a namísto toho hledají čím ji uhasit. Zatímco ostatní s napětím a soucitem přihlížejí oné scéně my s Aronem máme co dělat aby jsme nevyprskly smíchy. No co, pár plamínků, mě jednou chytla ruka a s klidem jsem došla až domů a tam ji strčila pod vodu, žádné caviky, prostě klid a pohoda, ale ona by se z toho málem..... ehm zbláznila.
Celie se na nás otočí s káravým pohledem, ale je na ní vidět že má sama co dělat aby se nesmála.
Po skončení rozhovorů a po ukončení té ohnivé "tragédie" se odebíráme do svých pokojů , sami. Celie odchází vyřídit cosi jako " dokonalý stravovací plán" takže podle mě se jde někam pořádně najíst, přece nejde být pořád taková hubená a malátná, všimla jsem si že stejně jako většina Kapitolanů přes den nejí, vůbec, a v noci jí nevídám takže - jistá možnost že se v noci vydává na tajné výpravy za cílem vyplenit ledničku mě rozesmívá.
,, Co je?" Aron na mě nechápavě kouká. ,, Kam myslíš že večer Celie chodí?" zeptám se mezi záchvaty smíchu ,, Vyžrat ledničku? Možná? Podle toho jak je hubená bych na to vsázel." zdá se že se snaží udržet kamennou tvář, ale cukají mu koutky úst, za chvíli se směje stejně jako já. ,, Ta toho musí sníst asi tolik jako můj táta." zavtipkuji a vyvolá to další vlnu smíchu , můj tatínek totiž, přes to že je vrchní mírotvorce, je maličko při těle, takový metrák a něco.
,, Myslím že ta toho sní víc, asi.. asi jako Naky sušenek, zvlášť když nejsou její." zmínka o Naky mě vrací zpátky do reality, a vzdaluje mě od toho světa radosti a smíchu, jež jsem se mohla na maličký okamžik dotknout. ,, Nikdy už jí neuvidím." v očích mě zaštípou slzy, neuvidím už nikoho ze svých bláznivých známých, kamarádů, rodiny, ale nevzdám se budu bojovat až do posledního dechu, pro ně.
,, Uvidíš, vyhraješ to, vím to." povzbudivě se na mě usměje, jenže já nemůžu, nemůžu věřit hloupým nadějím, už ne, nejsem přd kamerou tady si nemusím hrát na hloupou nevinnou holčičku z dvojky. ,, Zemřeme, já určitě, a ty... máš šanci, můžeš vyhrát , vždyť já ani neumím házet nůž, zato ty jsi sportovec až do morku kosti." možná že jsem to neřekla s takovým klidem jak jsem chtěla.
,, Ani netušíš, víš doufal jsem že vyberou Matta, a náš kraj bude mít dalšího vítěze, nebo Derena, ale oni vybrali mě, takže pokud v aréně nebudou housle, asi těžko přežiju , ani minutu nevydržím." skoro křičí.
,, A co myslíš že já? Celý život jen čtu a píšu ty svoje hloupé povídky, nikdo je stejně nečte a já nad nimi ztrácím čas. Nesportuju, neumím nic jiného než lhát, a klamat." mluvíme opravdu hodně nahlas.
,, Nelži! Viděl jsem tě , jak jsis hrála s bratrem, přepralas ho, vždyť je těžší než ty! Viděl jsem jak šermuješ s klacky jako s meči, máš šanci přežít!" zatínám pěsti, i kdyby to byla pravda, jako že je, co znamená pár klacíků a dětských pranic proti vražedné hře?
Zvedám se, nechci se s ním hádat, dnes ne. Nesnaží se mě zastavit, ví že by to nemělo cenu, odcházím do svého pokoje, bojím se zítřka, bojím se tréninkového centra, ale nebojím se smrti která číhá v aréně, nebojím se boje, ani ran, jsem Mio Newsonová, a nevzdám se!
******
Stojíme přede dveřmi tréninkového areálu, dnes výjmečně potichu, od té včerejší "výměny názorů" jsem s Aronem nemluvila, pokud si myslí že mám šanci vyhrát, fajn, ale sází na špatného koně.
Přichází vysoká žena s krátkými bílými vlasy, zdá se že není z Kapitolu, nepodlehla totiž zdejším módním trendům, jako mnozí jiní.
Vysvětluje že každý den máme povinnou účast minimálně dvě hodiny, pak můžeme odejít nebo se dál věnovat individuálnímu tréninku. Otevírá skleněné dveře a před námi se rozprostře místnost, velká asijako tři fotbalová hřiště.
Je tu spousta stanovišť, chvíli přemýšlím a pak se vydávám k rozpoznávání jedlých rostlin. Jde mi to vcelku dobře, je to podivné že? Dívka z druhého kraje skorem jako botanik? Víte, já totiž jezdila s otcem na časté výpravy mírotvorců, připravoval mě na to že se jím také jednou stanu, ale já nikdy nechtěla být ta zrůda v brnění jež zakrývá oči, aby se oběť nemohla dívat na váš výraz když ji... To je jedno, prostě jsem místo sledování vojenských cvičení pozorovala květiny na louce, časem jsem získala v jedné z knihoven, velice vzácnou a velice starou knihu : Atlas květin a bylin.
Tajně jsem si ji brala na výlety s otcem, sbírala jednotlivé rostliny a vkládala je mezi stránky knížky, doma jsem jim pak přiřazovala jména, podle popisu a obrázků v knize, bavilo mě to, ale s věkem jsem získala víc starostí a méně času na zábavu, květiny teď leží vylisované v knize , zaprášené pod postelí. Uý je nikdy nikdo nevytáhne na denní světlo, knihu už nikdy nikdo nevrátí.
Postupem času se místnost vyprazdňuje a já přecházím k vrhání nožů, pokud chci být pořád ta sladká dívka z dvojky, nesmí mě nikdo vidět trénovat. Ještě několikrát se rozhlédnu, nikdo nikde. Chopím se rukojeti nože, zamířím, a rychle hodím, strefím se do boku, nebylo by to smrtelné, ale bolelo by to.
Ještě několikrát to zkouším a postupně se zlepšuji tak , že se dokážu trefit skoro až do srdce, možná že přežiju víc jak dvě minuty, možná že uhraju i den.
Za mnou se ozve tleskání, tiché, otáčím se. Aron stojí a překvapeně kouká na figurínu zasaženou několika tucty nožů. Zdá se že je úplně mimo. Možná že tleská jen tak mimovolně, asi o tom ani neví. ,, Je ti něco?" to ho asi probudilo z jeho snění. ,, Ne." otočí se na patě a odchází, la logicka.
