Twailightina knihovnička

Sledován - HP fanfiction

Připravuji se na nejhorší, oblékám si svůj černý plášť a beru si hůlku. Ještě jeden prudký nádech, ještě jeden pohled na ložnici plnou lidí které znám, pro případ že je vidím naposledy.

S rozechvělým dechem a strachem se plížím temnými chodbami. Každý stín, každý drobný pohyb mně znervózňují, musím být opatrná. Přemýšlím zda mě čeká něco horšího než prve, může být něco horšího než vidět dohasínající život v lidských očích? V očích někoho mladého kdo má ještě život před sebou?

Nastavuji kamenný výraz, natahuji ruku k mosazné rukojeti dveří a tisknu ji. Dveře se s mírným skřípnutím otvírají. Učebna je potemělelejší a pochmurnější než kdy dřív. V jednom rohu zahlédnu siluetu postavy, vytahuji hůlku. Připravena se bránit.

,, Zasloužím si to." šeptne známý hlas a já sebou udivěně cukám. Ze stínů se vynořuje bledolící chlapec. ,, To ano!" odpovídám stejně chladně, začíná mi to docházet. ,, Udělej to!" naléhá, jeho plán je dokonalý. Tím dopisem mě sem vlákal, chce ve mně probudit soucit, parchant! (jaj to mi uteklo)

Napřahuji hůlku, stáčím ji do složitých spirál a nakonec ji namířím na něj. Kácí se k zemi. Jednoduché, avšak účinné kouzlo na odzbrojení protivníka. ,, To jsem si zasloužil!" zasípe a já k němu vysílám ještě jednu vlnu kouzel. ,, To taky!" zní tiše , přesto se nechci nechat ošálit. ,, Zabij mě! Nemůžu sní žít!" skláním hůlku, nečekala bych něco takového. ,, Lžeš! Viděla jsem to!" snažím se udržet kamenný výraz, ale na povrch se derou slzy. ,, Ne! Nikdy jsem... nemiluji ji...to ona... políbla mně" jeho odpověď mě šokuje. Zakrývám si dlaní ústa. ,, Co jsem to provedla?!" zamumlám a skloním se z Dracovi. ,, Nevěděla jsem.." ,, Já vím." přerušuje mě, zní upřímně, tisknu mu ruku. ,,  Nenávidím ji, neměla bych, ale nenávidím!"z očí se mi valí slzy - zase. ,, Já vím, máš na to právo." těší mně, je milý, takového ho znám jen já, a chci aby to tak zůstalo!

Zdám se sobecká, ale on je mé všechno, má jediná láska, můj jediný přítel, má opora. Objímám ho, chvlíli váhá, pak mě objímá také. Jsem štastná, a smutná, a ustrašená, vše je tak složité a přitom tak jednoduché. Kdyby jen mohl odejít, mohli by jsme vzít s sebou mého bratra, ale.... nemůže opustit rodinu přes všechno co mu provedli, co po něm chtějí je stále má rád. A já to respektuji.

,, Navždy!" zašeptám ,, Navždy!" odpoví a pohlédne mi do očí. Netuším jak jsem ho mohla kdy nenávidět.

Líbám ho. V tu chvíli, v tu jedinou magickou chvíli se cítím absolutně šťastná.

****

Je to asi týden od mého "pozvání" do učebny. Draco se od té doby zdá zamyšlenější. Chová se mile , to ano, jen se zdá že ho něco trápí. Párkrát jsem ho viděla jak míří do sedmého patra. Vychází odtud zdrcený, smutný a jednou dokonce v slzách. Je to zvláštní.

Vím že bych neměla, jsem jeho... Ani nevím, ale rozhodně bych ho neměla sledovat. Přesto to dělám, pro něj.

Schovávám se za sochu čarodějky v sedmém patře a čekám co se bude dít. Netrvá dlouho a přichází Draco, přímo před ním, na protější stěně se objevují dveře. Komnata nejvyšší potřeby! Vchází dovnitř a zavírá za sebou dveře. Chvíli čekám, pak tak tiše jak jen dokážu, vcházím do dveří komnaty a zacházím za nejblišší hromadu harampádí, odkud mám dobrý výhled, a zároveň vím že mně neuvidí.

Draco přichází k vysoké "věci" zakryté bílým prostěladlem. Strhuje ho a před ním se objevuje velká černá skříň. Je zvláštní, připadá mi že jsem ji už někde viděla.... Otvírá dvířka a dovnitř vkládá jablko.

,, Harmonia, nectere, pasus." šeptá, ozve se jakési škubnutí, když dvířka skříňě znovu otvírá, jablko je pryč. Zavírá je ,, Harmonia , nectere, pasus." opakuje, ozve se škubnutí, tentokrát jablko vytahuje ven. Je na jedné straně nakouslé. Vím co to je, rozplývavá skříň! Viděla jsem ji jednou u Borgina a Berkse, když jsme tam s otcem byly pro nějáké věci. Nepamatuji si to přesně, byla jsem hodně malá, ale vím že ta skříň dokáže přenášet předměty, nebo lidi...

+1

Příběhy a povídky

Autor: twailight   |   Publikováno: 15.09.2015   |   Zobrazeno: 674x