HryProDivky.cz
Začátek zkázy (2/2) - Příběhy z panství Rose
21. září 1923
Elisabeth to trochu polekalo, nebyla zvyklá na to že by ji někdo objímal. Ale byla ráda že má někoho komu může věřit. Začala s Petrem trávit víc času, a pomalu zjišťovala že ho miluje.
V posledních dnech po té nešťastné sérii událostí , jí chodily soustrastné dopisy od lidí co vůbec neznala. Litovaly jejích sester a jmenovali ji hrdinkou za její činy. Ona si však jako hrdinka nepřipadala. Pořád častěji se jí zjevovaly tváře mrtvých a zlověstný Charlesův smých. Nevěděla jestli blázní, snažila se zůstat při smyslech ale hranice mezi realitou a sny se neustále ztenčovala.
Jedinou její oporou byl Petr, chápal ji, snažil se aby byla v bezpečí, a toho si velice cenila. Snažil se s ní být co nejčastěji , věděl že když je sama podléhá depresím.
****
Byl teplý zářijový podvečer , našel ji u jezera v zahradě, hleděla někam do dáli. Přišel k ní a chytl ji za rameno, ona okamžitě uskočila a vytáhla dýku z kapsy. Když uviděla že přišel on , schovala ji zpátka a posadila se na zem.
,, Vidíš to?" zeptal se tiše a on se posadil k ní. Přímo před jejich zraky se odehrával nádherný západ slunce. ,, Ty víš proč jsem tu že?" zeptal se s povzdechem a pohlédl na ni. Přikývla. ,, Bude to tak nejlepší vždyť to víš, po tom všem co se stalo...." ,, Nemůžu odjet!" odsekla. ,, Proč?" zeptal se a podíval se jí do očí.
,, Vždyť to víš." řekla tichonce a ktoutila v ruce list trávy. ,, Nevím." vstal a chystal se odejít. ,, Neodcházej já...já ... miluji tě." poslední slova téměř zašeptala. ,, Já vím. "usmál se, a odešel.
Osaměla , pozorovala vlnky na jezeru s kterými si pohrával slabý větřík. Najedou zaslechla zašustění listí, prudce se otočila nikdo tam však nebyl. Na krku ucítila něčí dech. ,, Jak rozkošné, jak úžasné milá Elisabeth" zachraplal známý hlas ,, Zabilas je, Zabilas je!" šeptal, Elisabeth si zacpala uši, ale jako by byl v její hlavě ,, Co myslíš, jaké to je žít navždy?"
*****
Probudila se ve svém pokoji , vedle její postele stáli tři židle, seděli na nich Petr, prateta a nějáká neznámá žena, nejspíš doktorka. Všichni se tvářili velice znepokojeně , a o něčem šeptem hovořily. ,, Ty hlasy!" zašeptala a pohledy tří osob v místnosti se stočily k ní. ,, Hlasy?" zeptala se žena v bílém plášti a její znepokojení vzrostlo.
,, Elisabeth, našli jsme tě dole u jezera a ... vedle tebe leželo tohle." řekl petr a z kapsy kabátu vytáhl maličký přívěsek na chatrném provázku. Když si ho lépe prohlédla vyjekla. ,, To je vzkaz, zlatá klec!" . A opravdu přívěsek měl tvar maličké, zlaté, ptačí kleci.
,, Od koho?" ptala se znepokojeně prateta. ,, Od Charle..." zlomil se jí hlas to jméno nedokázala vyslovit. Lékařka kývla na pratetu a odešly z místnosti. ,, Neměl jsem tě tam nechávat, promineš mi to někdy?" zeptal se a pohladil Elisabeth po ruce. Přikývla, to mu muselo stačit.
,, Víš já... vím že není vhodná chvíle... když jsem odešel , pro něco jsem chtěl dojít." řekl a z kapsy vytáhl malou krabičku. Elisabeth znejistěla ,, Chtěl jsem se vrátit a .... víš... vezmeš si mě?" skoro ta slova zašeptal. Elisabeth obdivovala to jak dokáže vše tak špatně načasovat. Měl pravdu teď nebyla vhodná chvíle. Položila si otázku co by odpověděla ve vhodnou chvíli. Pak jen tiše , a skoro neslyšně zašeptala : ,, Ano"
