Twailightina knihovnička

,, Chtěl je zabít, nenáviděl je.."

Zachytávám pohled jeho očí, není v nich zášť a nenávist jako obvykle, je tam i něco jiného, něco co bych nečekala. Přicházím k němu. ,, Tome, můžu si přisednout?" po chvilce váhání přikyvuje. Není zrovna moc lidí co by si vedle něj chtěli sednout na oběd. Ale mě nevadí, myslím že to že je jiný, není špatné, je to dobře. Protože on je originální, jedinečný, dokonalý. Nebojím se ho jako ostatní.
Ano provedl jim zlé věci ale proč? Oni udělali něco zlého jemu, ubližovali mu a on se jen bránil. Brání se celý život a já nechci aby další ze svých štítů musel obracet i proti mě.
,, Kam tě posílají do školy?" zeptá se najednou a já na něj překvapeně pohlédnu. Vždy nás posílají do jedné chudinské školy pro sirotky. Každý rok, každého z nás posílají na to prokleté místo. Mají tam rákosku, ještě pořád od ní mám jizvy na rukou.
,, No..do O'Harrovy jako každý rok." pípnu sklesle.
,, Já jedu jinam." prohlásí hrdě. Nedokážu uvěřit svým uším.
,, A kam?" mám radost za něj že už nemusí hnít v té díře.
,, Do Bradavic, protože jsem výjmečný!" vystrčí bradu a já musím obdivovat jak elegantně při tom vypadá.
,, Raddle a výmečnej, to sotva, spíš je to zrůda!" křikne Dave od vedlejšího stolu a já po něm střelím pohleem. Je to idiot, netuší co je to být jiný, nechápe tak složité věci jako je Tom, jako je láska...

,, Zabiju ho..." zatíná Tom pěsti, snažím se ho uklidnit, chci ho pohladit po ruce ale ucukne a odchází, je zvláští že v momentě kdy opustil jídelnu se na Davea převrhla mísa s polévkou.

Vstávám a jdu k němu ,, Jsi naprostý pitomec, nech Toma na pokoji!" křiknu, chci odejít, jenže mě zastaví štiplavá poznámka jednoho z chlapců : ,, Měla by za ním přestat běhat jako zamilovaný štěně, je to husa!" prudce se otáčím a pohledem hledám zdroj urážky.

Byl to chlapec v mém věku, Andre Bonnes, jeden z Daveových kamarádů. Přicházím k němu, mám chuť ho praštit. Najednou se roztříští sklenička v jeho ruce, střepy jsou všude. Nejvíc jich je ovšem zabodnuto v Andreho dlani. Ustrašeně odskočím, netuším co se stalo, ale vychovatelky mě a další přihlížející vyhání z jídelny bez ohledu na to kdo dojedl, a kdo ne.

Mířím rovnou do svého pokoje. Schovávám ruku do dlaní a pláču, co se to stalo? Můžu za to já? Ne! To ne! Ne znovu! Musel ji příliš pevně stisknout, musí to tak být!

Svalím se na postel a pláču, už se nesmí znova opakovat to co před třemi lety. Z mé osobní kobky žalu mě vytrhuje až zaklepání. Utírám si slzy a přecházím ke dveřím. Když je otvírám pobíhá za nimi maličký pudl, rozhlížím se, na chodmě nikdo není, beru ho proto do svého pokoje.

Posazuji ho na deku a hladím ho po jeho kudrnaté srsti. Nachvíli se zahledím z okna, prší, padající kapky jako by znaly mou náladu.

Najednou strnu, uvědomím si, že srst kterou jsem před chvílí hladila je pryč, ohlédnu se a zděšeně zjišťuji že místo pudlíka leží na posteli dopis. Ustrašeně ho pozoruji a až za dlouhou dobu se ho odvažuji otevřít.

Je napsán roztřeseným písmem, ale přesto je čitelný: