Twailightina knihovnička

Lord Voldemort - Za dveřmi se neposlouchá!

 Lord Voldemort, vládce temnoty, jaká však skrývá tajemství? Říká se že není schopen citů , že je zrůda, je to ovšem tak?

Přechází po místnosti a lem jeho černého hábitu šustí po špinavé zemi. Zdá se že přemýšlí, ale náhle se na jeho tváři cosi zaleskne. Není to možné! On pláče! Myslel bych si že mu magie viteálů vzala lidskou část, tu část co cítí, co žije, ale on tu pláče. Je to jako bych já začal pobíhat po Bradavicích a začal rozdávat zmrzlinu - pokud by ovšem nebyla otrávená. Je to nemyslitelné a nemožné, přemýšlím jestli v té večeři dnes nebylo víc než jen koření..

Zastavuje se, přichází ke stolu a z jedné ze zásuvek vyndává medailonek. Docela maličký, a otvírá ho. Myslím že je v něm fotka. Možná nějáké dívky, nějáké dívky co miloval. Je zvláští tak přemýšlet o někom kdo zabil tolik lidí že? Asi se muselo stát něco co ho zdrtilo, něco podobného co potkalo mě, jen mnohem horší.

Svírá medailon v ruce, pak na něj namíří hůlkou a tiše zašeptá formuli, medailonek se začíná tavit, on ho však nepouští přes to, že to musí být neskutečná bolest. Roztavené železo stéká po jeho paži, musí být vařící, ne-li jako samotný oheň. On však jen strnule stojí a pozoruje jak jeho vzpomínky odchází, já bych to nedokázal. Když se Lily rozhodla pro toho imbecilního Pottera, schoval jsem všechny naše vzpomínky do jedné krabice, docela malé, je to jen pár fotek, několik dopisů a červená stuha. Nedokážu se toho vzdát, je to jediné co mi po ní zůstalo, a teď když už není potřebuji to mnohem víc.

Pán zla se otáčí ke dveřím , zřejmě ví že tu celou dobu stojím, ale nemohl jsem odejít. Otvírá je jediným mávnutím kostěné hůlky. ,, Severusi," jeho hlas zní pevně, nebo se o to alespoň snaží ,, příteli, jen jsem ničil pár starých cetek." poukázal na rozterlý kov na zemi. Přikyvuji, vím že kdybych odporoval , nepřežil bych ani minutu, podle toho se řídím v jeho přítomnosti.

,, Dobrá, myslím že je čas podívat se na vězně, ne? Trochu se pobavíme." na jeho tváři se mihne hadí úsměv, bleskově si zase nasadil masku chladu a zla, myslel jsem že je to jen prázdná schránka prahnoucí po krvi, ale možná...možná je víc, možná jsme si podobní, a to mě děsí.

+3

Příběhy a povídky

Autor: twailight   |   Publikováno: 21.11.2015   |   Zobrazeno: 520x