HryProDivky.cz
Nepřítel - Sherlock ff
Jáj,
další Sherlock povídka...Jo, já vím je to hrozné...Ale nudím se, zatraceně se nudím.
___________________________________________________________________________________
Vcházím do své kanceláře a těším se na ticho a šálek čaje – ta porada mi dnes opravdu dala zabrat víc než obvykle.
Když ale vcházím do dveří mírně se zarazím. V křesle tam sedí John a listuje výtiskem novin.
,,Ona se na to vážně skvěle připravila, slečna Rileyová.“ Prolamuje ticho.
,,Jsou to věci, které může znát jen někdo velmi blízký.“ V jeho hlase se zračí výčitky.
S povzdechem zavírám dveře.
,,Viděl jste někdy adresář vašeho bratra? Dvě jména, vaše a moje. A ode mě to Moriarty rozhodně nemá.“
Sedám si naproti němu a cítím, jak mně propaluje pohledem.
,,Johne..“
,,Tak jak to funguje? Ten váš vztah? Zajdete si tu a tam na kávu? Jen vy a Jimm?“ slabě zakroutím hlavou v nesouhlasu.
,,Proboha jde o vašeho bratra, a vy jen tak vyzvoníte všechno o jeho životě tomuhle…Maniakovi.“ Zatíná ruce v pěst a zřejmě se velice přemáhá, aby mi nevpálil jednu pěstí.
,,Neměl jsem v úmyslu – Nikdy mně nenapadlo –“
,,Tak tohle, tohle jste se mi snažil říct, že? Hlídejte mu záda, já jsem to podělal.“ Slabě si odkašlal a pokračoval : ,, Jak jste ho poznal?“
Nadechl jsem se k odpovědi, ale zaváhal jsem – říct mu pravdu? Okamžitě by to šel povědět Sherlockovi – a ten by se mi vysmál. Jako by nestačilo, že si to vyčítám já sám.
V mysli jsem se vrátil k tomu osudnému dni…Ke dni kdy se něco hluboko uvnitř mě změnilo.
Vše začalo jako obvykle. Bylo obyčejné, klidné ráno a já se chystal do práce – ovšem vyrušil mně naléhavý telefonát jednoho z mých lidí.
,,Pane Holmesi?“ ozvalo se místo pozdravu.
,,Co se děje?“ opětoval jsem mu lehce podrážděně otázku.
,,Máme ho.“ Ty dvě naléhavá slova mě donutila okamžitě sáhnout po kabátu a vyrazit ven kde už čekalo přistavené auto.
,,Pentonville.“ Řekl jsem řidiči a ten jen pokývl hlavou.
Tolik měsíců snahy, tolik padlých agentů…Jen proto abych mohl být dnes u jeho výslechu.
Začaly se mi klepat ruce a tak jsem pevněji sevřel deštník – mého jediného a věrného společníka.
Netrvalo moc dlouho a auto zastavilo na štěrkem sypané cestě, přímo před hlavní budovou věznice.
Na chvíli jsem zaváhal – možná za to mohla ta šedivá budova, z níž jsem cítil jen chlad a utrpení. A možná to bylo proto, že jsem se měl za několik málo minut setkat tváří v tvář nejnebezpečnějšímu zločinci naší doby.
Zhluboka jsem se nadechl a otevřel těžké, kovové dveře.
Prošel jsem několika zdánlivě identickými chodbami, než jsem se dostal ke vchodu do podzemní části objektu.
,,Tudy pane!“ strážný ukázal na chodbu vpravo a já se jen chabě pousmál.
Byl jsem tu už tolikrát, že se zdálo zbytečné mi ukazovat cestu k výslechové místnosti.
Vešel jsem do malého pokoje odděleného od vedlejší místnosti stěnou s tónovaným sklem.
Pomalu jsem udělal několik kroků k „oknu“ vedoucímu do vedlejší místnosti.
Tehdy jsem poprvé spatřil tvář bratrovi nemesis. Nutno poznamenat že velice pohlednou tvář…
Seděl tam se zavřenýma očima , stále přivázaný k židli. Asi usnul po dlouhých – a ne zrovna jemných – procesech a výsleších zdejších policistů. Ovšem teď přicházeli na scénu mí lidé – a to doslova.
Dva agenti rozrazili dveře a bez sebemenšího ostychu s ním zatřásli jako by šlo jen o pytel zeleniny.
Jimm překvapeně zamrkal a pak jim věnoval znechucený pohled – Opravdu jsem na něj pomyslel jako na Jimma?
,,Tak jo Moriarty, včera tu byli ti hodní tupci, teď jsme tu ale my. A věř mi, že my už ti jazyk rozvážeme.“ Hlas měl ledově chladný a ocelově pevný.
,,Tak mluv ty parchante! Kolik jich bylo? Kolik bylo těch klientů!“ postupně zvyšoval hlas.
,,Jsem teď dost žádaný, mám něco, co chtějí a najednou je ze mě pan sexy.“
Schytal ránu přímo do tváře.
,,Tak jo, znovu. Kolik jich bylo? Mluv ty bastarde!“
Tentokrát už ovšem mlčel, nasadil neprostupnou masku , zaťal čelist a pouze hleděl kamsi do prázdna.
Dalších dvacet minut jsem hleděl na to, jak ho bijí…Z nějakého důvodu jsem to už déle nemohl snést, a tak jsem přešel k mikrofonu jež byl zabudovaný ve stěně, stiskl tlačítko na jeho boku a prostým : Pro dnešek stačí - jsem ho uchránil před dalšími ranami.
Věděl jsem, že s nimi mluvit nebude, ani kdyby ho mučili, ani kdyby byl na prahu smrti…Věděl jsem, že jen já ho dokáži rozpovídat.
Položil jsem dlaň na chladnou kliku od dveří vedoucích do výslechové místnosti – a zaváhal jsem. Věděl jsem ale, že to musím udělat.
Proto jsem vešel dovnitř a vystavil se chladnému pohledu jeho hnědých očí.
,,Já jsem…“
,,Vím, kdo jste.“ Přerušil mě. Jeho hlas zněl chraplavě a unaveně.
,,Pak také víte, proč jsem přišel.“ Pronesl jsem a pokoušel se udržet klidný tón.
,,Jistě že to vím!“ zasyčel.
,,Pak tedy víte, že odtud neodejdete, dokud nám to nepovíte.“
,,Když vám to povím, stejně mně zabijete.“ Řekl a probodl mně pohledem.
,,Mohu se vám zaručit, že pokud nám vypovíte naprosto vše, nechám vás jít. Berte to jako motivaci, mluvte a žijte – nebo mlčte a nechte do sebe mlátit.“
,,Tak motivaci?“ řekl s náznakem posměchu v hlase.
,,Ano.“ Přitakal jsem.
,,Dobře, budu mluvit…“ odmlčel se ,,Pokud budete mluvit i vy.“
Pohlédl mi přímo do očí, a já se na chvíli…zapomněl. Utápěl jsem se v těch nekonečných, čokoládově hnědých očích. Neměl jsem tušení, co to do mě vjelo…Byl to nepřítel…Pokusil se mi zabít bratra. Zatraceně vždyť stál za nejedním atentátem, nejednou loupeží…A přes to se mi před ním takřka podlamovala kolena.
,,O čem?“ tušil jsem, co po mně bude chtít. Informace o mém bratrovi .
,,Pro začátek třeba o tom proč na mně tak neskrývaně zíráte. Hnusím se vám?“ zeptal se chraplavě.
,,Velmi.“ Už jsem nedokázal udržet stálý a pevný tón. Pousmál se a naklonil se ke mně o něco víc než bych chtěl.
,,Opravdu?“ cítil jsem jeho teplý dech , v tu chvíli mi přejel po zádech mráz.
,,Jsem si jist.“ Ta slova jsem zašeptal – ačkoliv jsem to původně neměl v úmyslu.
Naklonil se ještě blíž a já znervózněl, cítil jsem, jak se mi potí dlaně.
,,Teď by jste mohl mluvit vy…“
,,Víte co je zvláštní? Že mám všechno, co tolik chcete…A najednou jsem i pro vás pan sexy.“
Chtěl jsem něco namítnout, něco říct, zabránila mi v tom jeho ústa.
,,Lidé jako on…Sledujeme je Johne, neustále je sledujeme.“ Pověděl jsem prostě a zdálo se že to doktorovi jako vysvětlení stačí.
