Twailightina knihovnička

Slzy mi stékají po tvářích, mlží se mi oči a mě dochází co hodlám udělat. Věděla jsem do čeho jdu, bylo mi to jasné hned od začátku, ale netušila jsem že to tak brzy skončí. Stálo to za to, udělala jsem to pro něj, pro všechny tam..

Stojím na kopci a shlížím na vesnici pod sebou, je kalné ráno a pouliční lampy poblikávají do chladna jež tvoří obláčky páry. Nesmím si připouštět že se už nikdy nevrátím. To co jsem udělala má svůj důvod. Chtěla jsem mu pomoct, a pomohla. Chtěla jsem ho zachránit a zachránila, oba teď musíme pryč, čekám tu na něj už něco málo přes hodinu, nevím jestli vůbec ještě příjde.

Někdo by možná řekl že to co jsem udělala bylo hloupé, nerozvážné, zákeřné.. Ale udělala jsem to z lásky. Nikoho jsem přece nezabila , ale přece jsem jako štvanec na útěku, ne před zákonem, ne před lidmi, ale před svým svědomým a výčitkami rodiny. Nedokážou pochopit že jsem uhodila jeho rodiče... no uhodila, spíš jsem je pořádně seřvala za to že ho bijí.

Měl příšerné dětství, matka ho bila , otec pil, a on jen mlčky trpěl. Teprve před pár lety se mi to odvážil říct. Už to nedokázal snášet sám. Slíbila jsem mu že to nikomu neřeknu, ale před týdnem přišel do školy, měl zlomenou nohu, na ruce obvaz z něhož protékala krev. Řekl mi co se stalo, a já okamžitě vylétla ze dveří učebny, nehledě na to jestli budu mít problém, nehledě na to co se se mnou stane.

A rovnou jsem běžela k nim domů, kde jsem v alkoholovém oparu našla oba jeho rodiče. Netušila jsem co dělat, volala jsem policii, ale oni mě mezitím napadli. Bránila jsem se, a shodila eho otce na hranu stolu. Má lehký otřes mozku. To je ale málo za ty léta týrání Matta, oni si zaslouží víc, policie jim prozatím přislíbila deset let. Deset let za zničené dětství.

Kdyby se ozval dřív, kdybych porušila slib a někomu to řekla, nemuselo by to dopadnout takhle. Oba jsme udělali chybu a teď za to musíme zaplatit. Oba jsme mlčeli, oba chceme odejít.

On nechce žít se svou tetou, je prý stejná jako jeho matka, a zbývají ještě tři roky než bude moct žít sám, než bude moci říct že nikoho nepotřebuje. A já půjdu s ním. Chci aby věděl že jsem s ním ať půjde kamkoli, chci aby věděl že má mou podporu, a on chce abych byla v bezpečí.  Cítím jak se někdo dotýká mého ramene, otáčím se, jeho úsměv, jakkoli je unavený, je vždy upřímný. Vidí slzy v mých očích, pohladí mě po vlasech.

,, Omlouvám se." zašeptám, měla jsem to někomu říct dřív, nestáli by jsme tu, kdybych nemlčela.

,, Není za co, nemůžeš za to." ale já vím že za to můžu, můžu za to že musíme odejít, je to jen má vina.

,, Měla jsem to někomu říct..." podívá se mi do očí, nedokážu v myšlence pokračovat.

,, Já taky, mohl jsem to taky někomu říct." nechápu jak může zůstat tak klidný.

,, Jenže já jsem tě měla ochránit." vzlykám, zním asi hloupě, ale tak to cítím.

,, Takže něco jako princezna na bílém koni zachraňuje prince z věže?" nutí mě to k úsměvu, ví jak jsem to myslela.

,, Princezna měla porazit draka, ale nedokázala to." povzdychnu si.

,, A princ se měl pokusit se z věže dostat." políbí mě.

,, Měli by jsme už jít." přikývnu, seberu ze země tašku a odcházím za ním. Za svým princem který byl vysvobozen z věže.