HryProDivky.cz
Kapitola IV. Něco o čem se nemluví
Po dlouhé době zase úryvek z mé "knížky"
Ležím na tvrdé studené zemi, a neodvažuji se otevřít oči. Netuším, kde jsem, zmocňuje se mě panika a strach. Co se mnou udělají? Bojím se, je ticho, které přerušuje jen klapot bot , někdo ke mně přichází. ,, Neboj se.“ Ženský hlas který ke mně promlouvá se zdá být klidný , a za jiné situace by byl i příjemný. ,, Vstaň.“ Pomalu otvírám oči a pozvedám hlavu. Zprvu ani nemohu uvěřit tomu, co vidím. Jsem ve velkém sále, kterému korunní masivní zlatý trůn na stupínku, k němuž skrz sál vede červený koberec. Rozhlížím se , opodál stojí ona hnědovlasá dívka a tváří se více nežli povýšeně. Střelí po mě pohledem svýma tmavomodrýma očima, jako by
říkala : Dělej vstaň! Jsi snad hloupá? ,, Neboj se, a vstaň dcero orla.“ Ohlédnu se za sebe, po hlase jež mě konejší. Stojí tam žena oděna v bílých šatech čistých jako padlý sníh, s e zlatavýma očima které zvýrazňuje černá linka a s nepřehlédnutelnou zlatou korunou posazenou v platinových vlasech. Vypadá velice mladě, vlastně jí může být okolo dvaceti, možná i míň. Přes svůj mladičký vzhled přetíná její paži velká jizva, a pod očima se jí skví tmavé kruhy. Pomalu vstávám, a oněměle se snažím vstřebat to co vidím. ,, Je to v pořádku.“ Opakuje neustále. Snažím se přijít na vhodnou otázku, ale na jazyk se mi jich dere tolik, že jako první ze mě vystřelí : ,, Orla?“ ano, to je mé mistrné umění zvládat takovéto situace , místo abych se zeptala co se stalo, nebo kde jsem, jsem řekla první hloupou věc , co mě napadla. ,, Jsi přece Strážce..“ jakmile zachytila můj nechápavý pohled, pochopila že tohle není ta správná cesta. ,, Ty nevíš kdo jsi?“ ptá se jako bych byla úplně malé dítě. ,, Jsem Veronika , žiju v Praze, byla jsem na prázdninách..“ vykládám, a vím že zním absolutně hloupě ,, Takže ti nic neřekly, dalo se to čekat.“ Přeruší mě. Lehce si povzdechne a přechází k trůnu. Sedá si a pokládá hlavu do dlaní, nyní už nevypadá jako ona téměř éterická bytost, nyní vypadá jen jako obyčejná ztrápená dívka, unavená a zdrcená. ,, Je toho tolik, a je tak málo času, musíme jednat rychle.“ Pohlédne na tmavovlasou dívku, stále stojící po pravé straně trůnu. ,, Velice rychle.“ Dívka přikyvuje a vykročí ke mně, pak se ale zarazí. ,, Královno , víte jistě že je to bezpečné?“ tázaná rázně přikyvuje. ,, Je naše jediná naděje.“ Přijde mi, že dělají jako bych tu nebyla. ,, Může mi někdo říct co se tu děje?“ Obě se na mě otáčí, tmavovláska se tváří pohoršeně, zato “královna“ pokud jí ovšem je, se tváří
chápavě a laskavě, přesto se mi zdá jako bych v její tváři zachytila cosi, jako stín obav. Napřimuje se na zlatém trůnu a svým zlatým pohledem na mě hledí s jistou nadějí, i obavami. ,, Jsi výjimečná Veroniko, víš to že ano? Okolo tebe se dějí podivné věci, nemám snad pravdu?“ Nevím co říct, má pravdu, stalo se toho už spousta, třeba jednou když jsem byla malá, a chodila jsem do školky, stala se nehoda. Hráli jsme si na hřišti, a jeden z chlapců do mě ošklivě strčil, tak až jsem spadla a měla odřené zápěstí. Chtěla jsem mu to oplatit . Tak moc jsem si přála se mu pomstít za tu nerozvážnou dětinskost, až jednoho dne, na hřišti spadl, nemohl vstát, zbíhali se okolo něj děti, i vychovatelky, a já jen stála opodál a tiše se radovala z jeho nesnáze. Pamatuji si že když ho zvedly, měl na nohou krvavé škrábance. Nebo tehdy když jsem se bála písemky z matematiky tolik, že jsem si přála aby se všechny zadání příkladů ztratily, těsně před hodinou beze stopy zmizely. Stalo se toho mnohem víc ale mimo tyhle dva zážitky co si pamatuji nejvíc, mám ještě jeden. Velmi děsivý. Stalo se to ani ne před rokem, byla jsem u Týny na oslavě narozenin, krájel se dort, a všichni zpívali : “Všechno nejlepší!“ Já ale jen stála a tiše zírala na
jednu z protějších stěn, nevím proč, ale najednou mě zabolela hlava a svezla jsem se k zemi. Jako by mi přímo uvnitř lebky tepala neutichající bolest. Nikdo si mě nevšiml, a já sama jsem za chvíli vstala jako by se nic nestalo. Když jsem se toho večera vrátila domů, zjistila jsem že zemřela moje prababička. ,, No tak?“ rychle se vracím do přítomnosti z říše vzpomínek ,, Ano, dějí.“ Pronáším monotónně, jako by vůbec o nic nešlo. Jenže jde možná o víc než si myslím. ,, Veroniko, ty jsi strážce, to je něco úžasného. Něco co je pro náš svět nepostradatelné víš?“ rozpačitě přikyvuji. ,, Jsi další z těchto dobrých bytostí co mají chránit náš svět, a teď přišel tvůj čas.“ Naskakuje mi husí kůže, co myslí tím “Náš svět“? ,, Tvá prababička, byla jako ty, byla statečná, a to ty teď musíš být taky!“ Moje prababička, co se to tu děje? ,, Jak to myslíte?“ snažím se mluvit s klidem. ,, Vaše rodina je z linie strážců, chráníte náš svět po tisíciletí, a teď když je ohrožena, byla jsi povolána,“ – spíš přivlečena- ,, protože ty jsi jediná kdo může to zlo zastavit.“ Asi blázním. Netuším o čem to tu mluví, je to jako nějaký šílený sen. ,, Netuším o čem to mluvíte , ale chci domů!“ naléhám. ,, Tady jsi doma.“ Mluví stále s klidem královna. Tmavovlasá dívka rozhazuje rukama ,, A vy si opravdu myslíte že tahle malá holka nám pomůže?“ její hlas přesto že si udržuje jistý uctivý tón, značí podráždění. ,, Vždyť ani neví kde je, já bych to zvládla, víte že já jsem…“ ,, Neo, přestože jsi velice schopná vůdkyně, a jistě jednou i správkyně, ty nejsi ta která má nést na svých ramenou úkol uložen strážkyním.“ Nea sklápí oči a poslušně mlčí. ,, A ty má drahá Veroniko, musíš vzít na sebe povinnosti spjaté s tvou krví – s krví
strážců.“ Hledí na mě naléhavým pohledem, já mimoděk přikyvuji, zdá se totiž nemožné odmítnout. ,, Výborně, Neo dej vědět radě že se strážce světla navrátil.“ dívka přikyvuje a tiše se vytrácí do jedné z chodeb. ,, Není mnoho času, musíme radu přesvědčit že jsi hodna cesty do Wellaru.“ Rada? Wellar? Chtělo by to slovník. Chvíli tiše stojím zatímco královna vyhlíží z velkého okna místnosti, zdobeného mramorem a zlatem. Vlastně, doposud jsem neměla možnost si místnost pořádně prohlédnout, ale nyní vidím že vše tady je navrženo v kombinaci drahých kamenů, zlata a mramoru. Takový luxus by si snad nikdo nemohl dovolit…Tedy alespoň na Zemi ne.
Komentáře
Chilli
(ANIME!)
Ty píšeš tak strašně nádherně!
Máš úžasný povídky a příběhy!