Twailightina knihovnička

Halloween, nenávidím ho. To je tak, když máte dva imbecilní kamarády jako já , kteří vás tahají do nejrůznějších průšvihů a o Halloweenu vás milerádi straší. Jenny a Danny, bratr a sestra, kamarádím se s nimi už od školky, a už od školky mi odkryly svůj jedinečný talent, a to dostat mě do jakéhokoli průšvihu který udělali a svést ho na mě.

Kouzelné, ne?

A i přes to se s nimi vídám. Ani nevím proč, možná že už po těch devatenácti letech je mi hloupé jim říct že se s nimi nechci vídat, a možná je to i kvůli tomu že kdybych Dannymu řekl že ho už nechci nikdy vidět, už bych nikdy neviděl i Jenny, a to by byla škoda. Protože přes to jaký je její bratr blb, je ona inteligentní, krásná a vtipná, podle všech měřítek dokonalá, má to ale jeden háček, kdysi , to jest asi před půl rokem, mi Danny řekl že jestli s Jenn začnu chodit, zabije mě, a i když by to asi neudělal, skončil bych minimálně s rozbitou čelistí a pořádně namlácenou...... No prostě bych nedopadl dobře, proto jsem se raději rozhodl pro vztah kamarád, kamarádka, pro své vlastní zdraví a bezpečí.

Ale to už maličko odbočuji, proč že to Halloween tolik nesnáším? To totiž proto že mě každý rok tihle vykutálenci pozvou na filmový maraton hororů a já pak další dva týdny nespím. Odmítnout ovšem nemůžu, protože se z toho stala už taková naše tradice, a navíc je to další příležitost vidět Jenn jinde než ve škole.

Zvoní telefon, otráveně se natáhnu k nočnímu stolku a zvedám ho.

,, Danny?" jako bych se už po těch letech musel ptát.

,, Sanny!" nesnáším když mi tak říká

,, Jsem Sam!!" okřiknu ho, slyším jak vyprskne smíchy

,, Ale to víš že jo Sammy, příjdeš dneska?" zhluboka se nadechnu

,, Jo, jasně, v osm u vás?" zeptám se už automaticky, a o to víc mě překvapí jeho odpověď.

,, V osm u vás před domem, zbal si jako vždycky, a nezapomeň na jednorožce bylo by mu smutno." Jednou si člověk omylem sbalí do batohu sestřina plyšáka a připomínají mu to celý život.

,, Dobře, zatím." podrážděně zavěsím a jdu si zabalit, už aby byl ten hloupý svátek za mnou.

Vytahuji z pod postele zaprášený batoh, trochu ho oklepu a strkám do něj spacák, baterku, dva balíčky čipsů

a mobil. Jen se děsím co si na mě letos připravily.
+++
Přešlapuji před naším domem, od úst mi vycházejí obláčky páry, je zima , něco okolo mínus pěti a já tu na ně jako hlupák čekám. Najednou se okolo mě mihne něco černého a zmizí to v křoví. Opatrně přicházím k změti suchého listí a větviček. Pod žlutými listy tam sedí kočka, velká černá kočka, s krvavě rudýma očima, v životě jsem takovou kočku neviděl a to jsem na studiích zvěrolékařství a zoologie.
Natahuji k ní ruku, ale ona okolo sebe začíná prskat a ohání se drápky, raději spěšně ustupuji, nevím jak bych ve škole vysvětloval škrábance na obličeji po pranici s kočkou.
Na rameni mi přistane ruka a já se prudce otáčím ,, Sammy!“ Danny se směje od ucha k uchu a za ním tiše stojí Jenny, v bílé mikině a kalhotách vypadá jako anděl. ,, Takže půjdeme k vám?“ ptám se ale oba naráz zakroutí hlavou ,, Něco lepšího drahý příteli.“ Ach jo, už je to tu zase, styl poučování typu drahý přítel. ,, Víš letos je velice speciální Halloween, dnes je příteli krvavý měsíc.“ Nasucho polknu a čekám co bude dál ,, Víš kde je Čertova skalka?“ Přikývnu, ale nelíbí se mi kam tím směřuje. .. Blízko ní je maličký srub.“ Víc považuje za zbytečné vysvětlovat, a má pravdu tohle úplně stačí na to aby se mě ujmula panika, ale před Jenn nechci vypadat jako srab ,, Dobře, tak na co čekáme?“ snažím se znít sebejistě, ale moc mi to nejde ,, Tak se mi to líbí, vidíš Jenn , říkal jsem že Samuela bude souhlasit.“ Nesnáším když mi tak říká.
Vydáváme se rušnou hlavní ulicí, na jejím konci staneme u prašné cesty vedoucí mezi poli až k lesu, jež se nyní zdá temnější a strašidelnější než kdy dřív. Ne že bych se bál tmy, nebo samoty, nebo dokonce pověr, ale z Čertovy skalky mám opravdový strach. Asi před čtyřiceti, možná třiceti lety se u ní ztratily dvě děti. Jak to vím? No to je tak, můj táta byl v té době jedním ze skautů, jež pomáhaly děti hledat. Když jsem byl malý vyprávěl mi, co se toho dne stalo, myslím že na to nikdy nezapomenu.

,, Tehdy , když se ztratily Kethlin a Johny , je hledalo snad celé město,“ vyprávěl ,,Pomáhala policie, dobrovolníci z řad občanů, dobrovolného hasičského sboru i lékařů. Náš skautský vedoucí zprvu nechtěl, ale já ano. Znal jsem Kethlin i Johna, byli jsme nerozlučná trojka, všude jsme chodily spolu , znaly jsme každý kout v lese, každý strom, připadalo mi nepravděpodobné že by se ztratily sami, musel jim k tomu někdo pomoci. Prohledával jsem na souhlas vedoucího, s několika dalšími chlapci oblast u Čertovi skalky a okolí. Hledali jsme všude, v dutých stromech, v jeskyňkách, někteří dokonce lezli do korun stromů, kam přes listí nebylo vidět, aby se ujistily že tam nejsou. Pak jsem zahlédl tu chatrč, zezačátku jsem se polekal, nikdy dřív jsem ji tam neviděl, ale je pravda že do té části lesa jsem nechodil tak často jako třeba na horní dubový háj. Opatrně jsem se vydal ke dveřím srubu a za podpory několika chlapců, jsem třikrát hlasitě zaklepal. Zdálo se že uvnitř nikdo není, už jsme chtěli odejít, když v tom se dveře rozlétly a ven vyšla babice, kost a kůže, vlasy po ramena a v ruce třímala zakrvácený nůž. Později ji zatkli za vraždu dvou dětí. Do vězení ji ale nedovezli, prý zemřela, nebo také ne, ale od té doby jsme vídali v okolí lesa kočku, kočku s neobvyklýma očima.
Neviděl jsem vnitřek chaty, ale podle popisu v novinách se tam nalezly dvě těla, rozčtvrcená, nikdo neví jestli byli opravdu Kethlin a Johna, to už se poznat nedalo, ale já jsem doufal že ne, že se jim podařilo utéct, že to co tam policie našla byl někdo jiný, ale mé idealistické myšlenky vzali za své, když se v okolí chaty našly další těla, bylo jich hodně, nemohl jsem tomu uvěřit, bylo to strašné.“
Nikdy víc už o tom nemluvil.
Docházíme ke skalce a mě se začíná dělat zle, opravdu hodně zle. Danny nás vede až k chatce, která má vypáčené dveře, vchází dovnitř, chvíli tam jen tak s Jenn postáváme, nikdo z nás zjevně nestojí o to vejít do domu vražedkyně. ,, Jdete poseroutkové?“ křikne, první se odvážím já a za mnou Jenn. Cvakne vypínač, zdá se že elektřina stále funguje. ,, Tak co?“ Danny se tváří víc než spokojeně, zato my dva jsme jen kousek od toho nehodit tu šavli a neutéct.
Je to tu opravdu hodně děsivé. Po stěnách jsou jasné stříkance zaschlé krve, dlouhé škrábance po okenních tabulkách a podlaze, krvavé fleky pod našima nohama. Hnus a děs, typický Danny. ,, Rozdělejte spacáky, teda pokud nechcete spát v krvi na podlaze.“ To už přehání. ,, To je sranda?“ vrtí hlavou ,, Přece by se naše malá Sammy nebála, že ne?“ poraženecky sklopím hlavu. ,, Jestli chceš tak si lehni k tomu strašpytlovi, třeba vás příšera sežere oba a já budu mít pokoj.“ Kývne na Jenn a ta se z nějakého mě neznámého důvodu začervená.
Rozděláváme spacáky, já ten svůj dávám k oknu a Jenny vedle mě, velice blízko vedle mě. Zato Danny si stele na druhé straně místnosti a brblá něco ve smyslu : Strašpytlové, nemá cenu, příšera, sežere, pokoj, zůstat. Trochu se nad tím pousměju, pak ale ztuhnu děsem když si uvědomím co visí přímo nad Dannovou hlavou, je tam velká dřevěná tabule, na které jsou vyryta slova, klepu Jenn na rameno a přicházíme blíž, to co vidíme ji natolik děsí že mě chytne za ruku, tak až jí zbělají klouby. Je to seznam jmen:
Liberty, Fred
Joana, Mia
Tim, Drew
Lina, Theo, James
Gordon, Tina
Trewor, Glen, Quin, Rita, Naomi, Veritry
Kethlin, John
Sam, Jenna, Danny
Poslední dva řádky mě děsí nejvíc, Kethlin, John,  to jsou ti co tu zemřeli před čtyřiceti lety, a pak naše jména ,, Danny, to je hloupá sranda!“ křikne napůl hystericky Jenny a praští bratra mezi lopatky ,, Co zas já?“ zaskučí a vrhne na ni podrážděný pohled ,, Danny ty jména jsi tam nedal ty?“ zeptám se s klidem a z jeho nechápavého výrazu jde vyčíst že absolutně netuší o čem mluvíme ,, Jaká jmé..“ jeho otázku přehluší bouchnutí dveří, ani jsme si nevšimli že mezitím co jsme si prohlíželi onu tabulku smrti, přišel mezi nás nezvaný host.
,, Bože!“ křikne Danny a jeho tvář jako by ztratila všechnu barvu. ,, Nebojte se milánkové, já vám neublížím.“ Zapřede postava, až skoro kočičím hlasem a pak k nám zvedne své červené oči. ,, Tedy jak se to vezme.“ Uchechtne se a já spatřím v její ruce dlouhý blyštivý nůž. ,, Utíkejte!“ křikne Danny ale nikdo se neodváží ani pohnout. Nastává ticho, dlouhé nepříjemné ticho, jež přeruší až Jenny svou otázkou: ,, Když zemře jeden z nás, necháte ostatní jít?“ postava se uchechtne a zdá se že ji to opravdu hodně pobavilo. ,, Drahoušku ty nevíš kdo jsem, nebo jsi tak drzá a dovoluješ si ze mě dělat legraci?“ Jenny se zdá být odhodlaná, netuším kde se to v ní vzalo, zahledím se na její obličej, najednou se na mě otočí a zamračí se, nechápu to. Pak mi ukáže na nohy, ne, to nesmí udělat.
,, Jsem tak drzá, a co dámo?“ takhle jsem ji ještě neslyšel mluvit. ,, No tak, to si myslíš že jsem tak hloupá, děvenko ty se jen snažíš odlákat pozornost aby ti dva hlupáci mohli utéct.“ Ztuhne, nečekala že by to ta příšera mohla poznat. ,, Takže milá Jenn, co takhle nabídka, ty budeš žít, nikomu nikdy neřekneš co se tu stalo, a oni, zemřou.“ Přikyvuji a Danny taky ,, Ne!“ prohlásí s absolutní rozhodností. ,, Tím pádem “ hlas příšery se zdá klidný ,, Zemřeš jako první!“ křikne a honí svůj nůž přímo proti ní, nevím jak se to stalo, ale vteřinu před tím než se jí mohl nůž zabořit do srdce, jsem si před ní stoupl já. Cítím pronikavou bolest a slyším šílený smích. ,, Same!“ andělský Jennin hlas ke mně doléhá jakoby z velké dálky. Padám na zem, sklání se nade mnou, nebo na mě možná padá, poslední co vidím jsou její modré oči, její překrásný obličej ušpiněný krví která jí stéká z vlasů ,, Miluju tě.“ Nevím jestli jsem to řekl, nebo jestli to byla má poslední myšlenka, každopádně patřila jí, a jen jí.