HryProDivky.cz
Povídka (1)
Toto je první díl mé povídky :)
Je první prázdninový den a zatím co se většina dětí připravuje na výlety a tábory. Já se balila, abych se mohla odstěhovat. Doufala jsem, že je to naposledy, ale nejspíš jsem si dělala jen plané naděje. „Lucy,“ vstoupila do mého pokoje mamka, „máš už všechno sbaleno?“ Zeptala se mě. „Ano, mami, mám všechno sbaleno, a jestli ne, tak už to stejně nezjistím.“ Věděla, že se mi tento nápad nelíbí, ale co měla dělat, když jí v bance poslali na jinou pobočku. Vlastně neměla na výběr, buď se odstěhuje, nebo dostane výpověď. Když mi tu novinu oznamovala, věděla jsem, že nemáme jinou možnost než odjed, protože jsme si nemohli dovolit. Asi pro to jsem teď v této situaci. V situaci, kdy začínáme od začátku a kdy se dostaneme do míst, kde nikdo neví, kdo jsme a my nevíme, kdo jsou oni. Neměla bych o tom přemýšlet, ale nic jiného mě nenapadalo. Vůbec jsme nevěděla co dělat a nad čím přemýšlet. Byla jsem opět zmatená, jediné co jsem mohla dělat, bylo překontrolovat si kufr a odjet na druhou stranu světa. I když jsme měli odjed až za den a něco a já měla už teď sbaleno, bylo mi jasné, že mě někteří lidé bez rozloučení nepustí, proto jsem nebyla překvapená, když mi přišla SMS od jedné z mých kamarádek, „Dneska v osm u Benda.“ Jen jsem se usmála a šla se připravit, jelikož Bendo byl celkem daleko od našeho bytu na okraji města a do osmi zbývalo něco málo přes hodinu. „Mami, jdu večer do Benda. Ale nevím, v kolik přijdu.“ Zavolala jsem do, kuchyně, kde byla moje mamka. „Dobře, ale prosím tě, snaž se přijít v slušném stavu, abys byla schopna zítra večer odletět.“ „Mami, děláš jako bych vždy přišla opilá a na druhý den měla kocovinu, která byla nesnesitelná, ale sama víš, že opilá jsem přišla jen jednou a to ještě ne domů.“ Odvětila jsme ji a přitom měla blbý pocit, z toho, že jí vzdoruji, ale i přesto jsem si stála za svým názorem, který se jí nejspíš nelíbil, ale nic neříkala. Bylo to tak zvláštní. Většinou po mě vyjela a začala mě honit po celém bytě, ale tentokrát, jen zakroutila hlavou a odešla. Nechápala jsem to a upřímně jsem to ani chápat nechtěla, protože to nemělo cenu, byla to prostě jen změna, který nejspíš, nebude mít dlouhého pokračování. Dál jsem nad jejím chováním nepřemýšlela, protože jsem neměla čas. Potřebovala jsem se už dostat z bytu, abych nepřišla pozdě, a to jsem si ještě ani nevybrala, v čem půjdu. Jelikož jsem, ale nikdy nebyla jako každá holka, která u skříně strávila půl hodiny a nakonec si vybrala to, co měla v ruce první. Byla pro mě tedy hračka vzít první tričko, s džíny, které jsem uviděla. Oblékla jsem se, rozčesala si vlasy a gumičku, která je do té doby držela v ohonu, jsme si navlékla na ruku, kdybych si to náhodou rozmyslela a v průběhu večera si chtěla vlasy stáhnout, a mohla jsem vyrazit. „Mami, tak já odcházím.“ Zavolala jsem do kuchyně, odkud hrálo rádio. Na odpověď jsem nečekala, věděla jsem totiž, že bych se stejně žádné nedočkala. Ve dveřích bytu jsem se podívala, kolik mi zbývá času a byla jsem v šoku. Měla jsem už jen asi čtvrt hodiny. To jsem nemohla stihnout ani, kdybych se na hlav stavěla. Byla jsem tedy nucena přiznat si, že občas moje dochvilnost není zas tak dochvilná jak jsem si myslela. Chtěla jsem si zanadávat, ale nemělo to cenu, jen by mě to zdrželo.
