HryProDivky.cz
povídka (2)
Ahoj
mám pro vás další část pro zatím beze jmenné povídky. Přeji krásné počtení
Vydala jsem se, rychlím krokem k Bendu, abych měla co nejmenší zpoždění, protože jsme věděla, jak to chodí. Vždy, když měl někdo zpoždění, vetší než pět minut, musel platit první rundu, což nebylo nic příjemného, protože tu pili všichni.
Když jsem přišla, k Bendu byli tam všichni, které jsem znala, a se kterýma jsem se zde scházela co druhý pátek. „No konečně, kde jsi prosím tě. Máš jediné štěstí, že jsi ještě v tolerované normě.“ Začala Andrea hned, potom co mě uviděla. „Ahoj, lidi. Omlouvám se, že jdu pozdě, i když jsem ještě v tolerované normě, ale vážně dneska nestíhám.“ Omluvila jsme se jim. „No jo, když si někdo balí tak není divu, že nestíhá.“ Přidal se Adam. „No jo pořád.“ Odsekala jsem mu na což už si zvyk. On byl jediný, na koho jsem byla drzá a prošlo mi to. U nikoho jiného ne. Svým způsobem jsem mu za to byla vděčná, protože občas jsem si takto potřebovala ulevit a on byl jediný, kdo mi to dovolil. Asi z toho důvodu mi bude ze všech chybět nejvíce. Ještě nějakou chvíli všichni něco před Bendem něco probírali, ale pak se na to vykašlali a vydali se dovnitř. Šla jsem mezi posledníma, jako vždy, nikdy jsem nebyla první, kdo vešel. Neměla jsem to totiž zapotřebí. Nikdy jsme nepochopila Nikol, která šla buď první, nebo druhá. V Bendu už bylo celkem plno. Jako každý pátek. Dalo by se říct, že tady bylo vše přesně naplánované. Když jste tady chodili častěji, věděli jste, kdy hraje kapela a kdy jen reproduktorová hudba. Kdy je tady jaký barman a který po vás nechce doklady. Byli jsme v Bendu asi tři hodiny, když jsem usoudila, že bych mohla odejít, protože už jsem viděla mou mámu, jak doma stepuje, kde jsem, i přesto, že jsem jí říkala, že nevím, kdy přijdu, ale bylo dobré přijít ještě ten den, co jsem odešla. Našla jsem tedy někoho, s kým sem tu přišla, ale asi po půl hodinovém hledání jsem našla jen Adama. „Adame.“ Promluvila jsem na něj. „Jdu se s tebou rozloučit.“ „Proč?“ Hodil po mě jeho tázavý pohled. „Znáš mojí mámu. Není zrovna nadšená, když přijdu až na druhý den ráno.“ „Já vím, ale neměla by ses rozloučit i s ostatními?“ „Měla, ale nikoho jsem tady kromě tebe už nenašla.“ „Aha. Tak se opatruj a občas se ozvy. Přiznávám, že mi budou chybět tvé přidrzlé narážky, které sis ke mně dovolovala.“ Obejmul mě. „Nebudeš mi věřit, ale mně taky.“ Začali jsme se smát. „Tak ahoj.“ „Ahoj a pozdravuj ostatní, až je potkáš.“ „Neboj, budu.“ Tohle byly poslední slova, která jsme spolu prohodili ještě v Brně.
Když jsem přišla domů, všude byla tma. Nečekala jsem, že máma už bude spát, proto jsem byla překvapená, když jsem na stole v kuchyni uviděla jen vzkaz. „Lucy, nechtěla jsem na tebe čekat. Došlo mi, že už nejsi malé dítě a že by si měla mít prostor, proto jsem ti ani nic neříkala, když jsi odcházela. Promiň, že ti to píšu, ale neměla bych odvahu ti to říct. Tvá máma.“ Byla jsem překvapená. Nečekala jsem, že si někdy něco takového přečtu. Otočila jsem vzkaz a na druhou stranu napsala. „Děkuji. Nečekala jsem, že si někdy něco takového přečtu. Jinak přišla jsem před půlnocí a neboj, když mě vzbudíš, nevynadám ti. Mám tě ráda mami. Lucy.“ Po dopsání vzkazu mámě jsme si dala rychlou sprchu a šla spát.
