Povídka- Barvy podzimu

Maršmel!

Vítám Vás u další krátké podzimní povídky s názvem Nová škola. Vím, že prázdninové povídky byly jen dvě, a tak se Vám to budu snažit vynahradit podzimními povídkami. Doufám že se Vám budou líbit a zdar a sílu u dalšího článku!

Seděla jsem na mé dřevěné posteli a plakala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Rodiče se rozvádějí, je konec září, a já hned po jednom měsíci v mé staré škole musím přecházet do jiné. Nevím, co jsem komu udělala, avšak je to těžké. Poslouchat rodiče jak se hádají, vyslechnout si větu ,,Běž si sbalit věci, budeme se stěhovat do San Franciska.´´ a rozloučit se svými spolužáky, s kterými ze znáte více jak devět let, je naprosto nemožné. Tedy, aspoň pro mě.Nedokážu si představit žít stovky kilometrů od své nejlepší kamarádky a taky od táty. Mám pocit, jako kdybych se houpala na houpačce hlavou dolů několik hodin.

Tak, jsem tu. Před novou školou, která se začíná plnit přicházejícími žáky ze San Franciska. Listí už má nádech okrové, červené, oranžové a hnědé barvy. A těmito barvami září chodník před školou. Školník se ho marně snaží shromáždit do kupy, když najednou zafouká vítr a listí se rozletí směrem ke mě. Fouká silný vítr a letící hromada listí mě najednou povalí. Zakymácím se a spadnu na zem. Nikdo nikde není, i školník zmizel. Zadívám se na oblohu a spatřím další poletující lístečky.

Já se vrátím, řeknu si a vyběhnu do prázdných ulic hledat cestu do svého stovky kilometrů vzdáleného města. A že tam netrefím? Trefím, dostanu se tam, barvy podzimu mě povedou...

Komentáře