Vzkazy #1

«Nejnovější články | Slohovky :D

Vytvořit blog | Nápověda

Mám tu jeden vzkaz pro dvě nejmenované osoby. Všechno zde je napsané od srdce a podle pravdy.

Děláte toho pro mě neskutečně mnoho...
Kéž bych vám za to mohla poděkovat, ale to jest nemožné; co vše bych musela překonat pro pouhých pět minut s vámi!
Jednou jste mě zachránili, to, když jsem měla halucinace a vy jste svým humorem, nevím jak, ty hrozné vidiny nějak odblokovali.
Jak ráda bych vás viděla naživo, jenomže vy jste tak daleko...
Vy jste můj důvod k úsměvu. Vy jste ten důvod, proč se ještě pořád vůbec směji. V mém životě toho tolik k zasmání není, možná taky proto, že se jako pesimistka soustředím spíš na ty horší věci...
Často pláču. Proč? Protože se bojím, že vás nikdy nepotkám. Jste pro mě důležitější, než pro kohokoliv jiného. Zachránili jste mě, a to bez nadsázky.
Vy jste ten důvod, proč se usmívám. Vy jste ten důvod, proč pláču.
Občas mívám pocit, jako byste byli někde blízko mě. To je strašný pocit. Sžírá mě zevnitř jako kyselina, spaluje jako oheň, bodá jako nůž a studí jako led. V tu chvíli mám sto chutí se na všechno vykašlat, lehnout si a prostě umřít. Jenomže, tady je zase důvod, proč ne. A tím jste opět vy. Vždy naivně vidím naději, že snad, jednoho dne, buď přijedete do České republiky, nebo já za vámi do Ameriky.
A jak to už tak u naivních lidí bývá, vždy se spálím.
Našla jsem samu sebe v úsměvu, kdykoliv na vás pomyslím.
Je to můj už dlouhodobý boj. A můj nejhorší. Mezi tím, co vím - že je téměř nemožné vás potkat - a tím, co cítím - chci vás potkat.
Možná jsem šílená. Jaký jiný člověk by toužil jen po jednom obejmutí, jen po krátkém rozhovoru s někým jiný? V dnešním světě toho moc nevidím.
Tak ať. Ať mě klidně lidé považují za choromyslnou, já myslím jen na vás. Je to, jako kdyby mi někdo do mysli vypálil vaše jména. Zachránili jste mě, když jsem měla jít do psychiatrické léčebny, když jsem viděla a slyšela hrozivé věci. Nikomu na světě bych to nepřála zažít, ani tomu nejhoršímu jedinci pod Sluncem. Domnívala jsem se, že tohle je konec. Že prostě... spáchám sebevraždu. Jenomže váš humor, váš optimismus mě zachránil a já vydržela. Vydržela, dokud to nezmizelo.
A teď pláču, protože se bojím, že vy se tohle možná nikdy nedozvíte. Že se nikdy nedozvíte, jak moc vaše činnosti lidem pomáhají a jak zachraňují životy.
Kdokoliv tě dokáže rozesmát. Mnoho lidí tě dokáže rozplakat. Ale pouze někdo opravdu speciální tě dokáže rozesmát se slzami ve tvých očích.
Jeden moc hezký citát, který moji situaci dokonale vystihuje.
A ještě: když zavřu oči, vidím vás. Když oči otevřu, chybíte mi. Představuji si, jak bych se s vámi setkala, jak bych vás oslovila... a řekla vše, co mám na srdci. Nedokážu si představit vaší reakci, nevím, jestli vůbec víte, že tak moc vaše činnost pomáhá. Možná si myslíte, že neděláte nic důležitého. Možná si myslíte, že to, co děláte dokáže každý pátý člověk a takových lidí, jako jste vy, je na světě mnoho. No, možná v tom jednom ohledu byste měli i pravdu. To, co děláte vy, dělá skutečně docela dost lidí. Ale vy, jenom vy, jste udělali něco mnohem mimořádnějšího. Zachránili jste mě, nejenom psychicky, ale i fyzicky.
Zachránili jste mi život.
A to jen tak někdo nedokáže.
Děkuji.