HryProDivky.cz
Sense
Pouto 6
Včera v noci jsem s Randalem trénovala, aby mě ochránil před někým jako je vedení. Je mi ho ale líto. Jednou mu budu muset říct, že mě chrání zbytečně. V životě jsem se tak nesnažila jako teď a to jen díky poutu. Myslím, že ho to dostane, až se to dozví, ale nemůžu ho věčně podvádět. Jednou to zjistí a já bych nerada, aby od někoho jiného, než od koho by měl.
Najednou uplynul další měsíc. A další. Za chvíli bude zima. Můj trénink ubíhal kupodivu dobře. Randalovy nabídky nočního výcviku jsem odmítala, dokud se mě nepřestal ptát. Půl roku bylo pryč. Když Blake odešel, cítila jsem se strašně, ale teď necítím skoro nic. Půl roku je pryč a se mnou to nic neudělalo. Cítila jsem se skvěle a byla jsem v boji nejlepší. Jen mi chyběla jedna malá věc. Skoro jsem to necítila. Jen v noci, když jsem se zničehonic probrala z noční můry. Někdo mi chyběl. Někdo, kdo tu pro mě vždycky byl. Jestli jsem ho milovala už nevím. Ale vím, že mi chybí. Jenže o hodně míň, než když odcházel. Bolest byla každým dnem menší a menší, dokud nepominula úplně. Skoro každý týden jsem vyhrávala týdenní hry a žila jsem si jako královna.
Uplynul rok. Za ten rok jsem se bojově vyrovnala trenérům výcvikové arény. Byla jsem pro ně nebezpečná. Vedení se mě snažilo zbavit. Nabízeli mi mise, které jsem vždy s upřímnou omluvou odmítla. Snažili se mi podstrčit prášky a někdy v noci jsem u své chaty slyšela kroky. Na výcvik, ani na teorii jsem už nějakou dobu nechodila. Rok byl pro mě vyčerpávající a hodně dlouhý. Dokázala jsem zlepšit to, na čem ostatní dřeli ve svém volném čase, když se jim nechtělo ve výcviku. Bylo mi jich líto. Až teď jsem zjistila, že když se cestě bojovníka odevzdám naplno, Můžu být nejlepší. Charlotta už na mě dávno neměla. Kluci už vůbec ne. Trénovala jsem jenom s Randalem. Ale přes den. Už jsem s ním nechtěla chodit za brány arény a poslouchat kecy o poutu. Měla jsem toho dost. Přišlo mi, že toho vím mnohem víc o poutu než on. Přece jenom, já ho už mám, ale on o něm jen četl plno knih, které ti nic nedají. Knihy ti nedají ponaučení, jako život. Stejně jako vzpomínky. Moc brzo jsem přišla na to, že vzpomínky jsou zbytečné. K čemu jsou? Zbydou po nich jen prchavé pocity, ale pořád jsou to jen myšlenky. Ne okamžiky, které to kdysi byly.
„Zet, můžu teda dneska?“ Přišla za mnou s prosbou jedna z Charlottiných kamarádek, abych jí pomohla s výcvikem. Mimochodem, už dávno si nenechám říkat Zaira. Zkrátila jsem to na Zet. A po nějaké době na moje skutečné jméno hodně lidí zapomnělo. Sem tam se snažili si vzpomenout, ale ani já už si jej nechci pamatovat. Možná je to tím.
Přikývla jsem a vstala od stolu. Když jsem procházela, abych vrátila zpátky zbytky a talíř, všichni mi uhýbali. Báli se mě. Nechtěla jsem to. Ze začátku mi to bylo líto, ale dneska jsou mi všechny ty nuly úplně volné. Jen ať se ke mně chovají, jako kdybych byla zvláštní. Protože já jsem. Už mě nezajímá uznání, ani pochvala. A už vůbec ne něco jako plusové body nebo známky. Tyhle věci pro mě už dávno ztratily cenu. Já se teď momentálně zabývám bojem a sebou. A svými pocity. Proto věnuju každou volnou minutu boji. Aby se nevrátil ten pocit, který tam pořád ještě někde je. Už asi nemá šanci se vrátit, ale co kdyby…
„Poslouchejte!“ Hlášení z budovy vedení. „Otevřete bránu. Před rokem jsme málem přišli o jednoho z našich nejlepších bojovníků. On se ale udržel a po splnění své mise se k nám opět vrací. O hodně silnější a zkušenější. Doufám, že to všichni ocení.“ Ne! To snad ne!
Zástup, který teď byl ve stanu jídelny se rozestupoval rychleji. Skoro jsem běžela, abych k pultu vrátila všechno, co jsem držela a hned jsem se rozeběhla pryč. Nečekala jsem, že se ten pocit vrátí. Ani jsem nedoufala, že se vrátí on. Už dávno jsem přestala doufat. Ten pocit se ale vrátil spolu s ním. Bála jsem se toho pocitu. Mohl mě znovu dostat na začátek. Tam, kde jsem byla před rokem. Všichni se vrhli k bráně, jen já jsem se rozeběhla úplně opačným směrem. Vrátila jsem se do své chaty, kde jsem v poslední době trávila strašně málo času. Postavila jsem se doprostřed místnosti a vnímala ten pocit. Tu vůni a ty vzpomínky, které se s tímhle místem pojí. Zavřela jsem oči a snažila se znovu vybavit si všechny ty pocity a pak je nějak rozdrtit. Aby se mi nevryly do hlavy a neoslabilo mě to. Vybavovala jsem si všechny hezké vzpomínky a drtila je, jak jen to šlo. Nechtěla jsem na to myslet, ale kdybych to teď neudělala, přijdu o všechno, co jsem poslední rok budovala. Když jsem znovu otevřela oči, zalapala jsem po dechu. V nose jsem ucítila nepatrný závan vůně, která mi byla tak povědomá. Byla tak jiná, ale zároveň tak moc blízká. Nikdy jsem nevnímala jeho vůni, ale právě teď jsem vnímala jen ji. Nic jiného. Jeho vůně po chvíli naplnila celou mou hlavu a pohltila mě. Když jsem se konečně probrala, došlo mi to. Je zpátky.
Vyšla jsem ven a zaměřil všechny smysly na jediné místo. U brány se teď sbíhalo tolik lidí, spíš kluků a vítalo svého dávno ztraceného kamaráda. Slyšela jsem, co mu kluci říkají. Dokonce mu říkali i nějaké trapné narážky na mě, ale on to ignoroval. Najednou jsem nedokázala cítit jeho pocity. Jako by je přede mnou zamykal. Byla jsem u něj tak blízko, ale nic jsem necítila. Bylo to strašné. Měla jsem je na dosah ruky, ale chyběla taková maličká vzdálenost, abych je cítila. Zamkl se přede mnou.
„Zet! Tvůj kluk je tady.“ Slyšela jsem Drika, jak na mě volá, když jsem se vracela zpátky k sobě. Protočila jsem oči, když jsem se setkala s jeho pohledem. Směřovala ke mně skupinka kluků v čele s Blakem. Tak moc jsem se snažila skrýt všechny pocity, ale nedalo se to. Ty jeho jsem necítila, ale on moje určitě ano. Věděl to. Že se je snažím skrýt. Zahlédla jsem na jeho tváři úšklebek, který hned zmizel, jakmile se naše oči setkaly. Bylo to poprvé po roce a moje srdce najednou explodovalo. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout. Dívali jsme se na sebe a nemohli jsme ani jeden přestat. Jakoby pouto bylo tak silné, že ignorovalo všechna obrnění, která jsme měli a všechny anti-citové zdi. Všechno se protrhlo a já jsem na chvíli mohla pocítit i jeho emoce. Topila jsem se v nich.
„Páni.“ Řekl otupěle Drik. Hned po tom jsme se oba probrali. „To bylo divné, kámo.“ Začal se smát, jako by se právě probudil z narkózy.
„Není to můj kluk.“ Vzpomněla jsem si na to, co prvně Drik řekl a odpověděla na to, co nejvíc chladně. Otočila jsem se a odešla k sobě. Přitom jsem se tak usilovně snažila nenavázat s Blakem oční kontakt.
Zaslechla jsem ještě, jak Blake řekl směrem ke mně: „Zet?“ ale otázka byla směřována spíš jim. Pak už jsem neposlouchala. Nechtěla jsem to slyšet.
Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila. Nejhorší bylo, že on mohl moje emoce cítit i na takovou vzdálenost a klidně přes několik stěn. Ale já nemohla. Mohla jsem jen vnímat tu úžasnou vůni a poslouchat tlukot jeho srdce, když jsem ho zrovna přistihla, jak vnímá mé emoce. Já je skrýt nemohla, ale snažila jsem se udržet aspoň trochu v klidu. Při tréninku jsme byli od sebe hodně daleko a já h díkybohu ani nevnímala. Když Randal nařídil zastavit aktivity, dějící se v aréně, strnula jsem. Vyzval na souboj mě a Blaka. Prý dva nejlepší bojovníky v táboře. Měla jsem chuť zvracet, ale to jsme jen nedokázala pořádně udržet emoce na uzdě. Postavili jsme se naproti sobě přesně doprostřed arény a zahleděli se sobě do očí. Na chvíli se vytvořilo něco podobného jako při našem prvním setkání po roce. Možná jsem nemohla cítit jeho emoce, ale zato jsem přesně dokázala odhadnout, jaký pohyb chce právě teď udělat. Stejně tak i on předvídal každý můj krok. Tím pádem nedošlo skoro k žádnému souboji. Byly to jen prázdné kopy a údery a plno výkrytů. Přitom se mi možná zdálo, že je ke mně Blake až moc něžný. Jakoby každý krok dělal tak opatrně, ale zároveň tak svůdně, že mě to vybízelo k tomu se mu poddat, ale to by všechno pokazilo.
„To by pro dnešek stačilo. Díky.“ Zatleskal nám Randal a konečně nás propustil. „Počkejte vy dva.“ Už se mi málem ulevilo. „Jste úžasně synchronizovaní. Nechcete mi náhodou něco říct?“ Nedokázala jsem odhadnout, jestli mu to došlo nebo nás jenom podezřívá.
„Ne.“ Řekli jsme oba najednou se stejným výrazem i tónem v hlase. Když mi to došlo, začala jsem se pomalu nervovat. Určitě mu to došlo. Jsme v háji. Najednou jsem uvnitř sebe zacítila něco jako tekuté teplo. Jakoby protékalo celým mým tělem. Uklidňovalo mě to. Když mi došlo, co to je, hodila jsem po Blakovi vražedný pohled, ale on se jen smál. Ani se na mě nepodíval. Přišlo mu to vtipné? Vždyť nás můžou zabít.
„Mně to můžete říct. Nejsem pro vás nebezpečný.“ Mluvil hrozně opatrně. Bál se pohnout, aby nás nevylekal.
„Jsi špatný lhář.“ Konstatovala jsem úplně v klidu. A dosáhla jsem přesně toho, čeho jsem chtěla. Oba jsme sebou škubli, když jsme uslyšeli jeho srdce. Bilo tak silně. Tohle není pro člověka normální.
„Nechceš nám ty něco říct?“ Ujal se Blake slova.
To není možné. On má pouto. Navázal s někým pouto a to ho teď ničí. Blake se k němu postavil.
„Kdo to je?“ Zašeptal. Vím, co je tohle za fígl. Donutí ho říct pravdu. Já to taky umím, ale navazovatelé jsou v tom prostě lepší. Randal by to měl taky umět, ale něco ho oslabilo. Až moc. Buď je jeho držitel až moc daleko a to ho ničí, nebo je mrtvý, což by dávalo větší smysl vzhledem k jeho stavu. V tom mě tak náhodou napadlo… Rauzie přece před rokem zmizela. Od doby, co se mnou bojovala, se mnou nepromluvila a pak zmizela. Možná jsem se netrefila, ale musela jsem to zkusit.
„Rauzie je mrtvá?“ Zarazila jsem Blaka z jeho přesvědčování. Randalovi začalo srdce bít ještě silněji a já málem zalapala po dechu. Proboha. On mě chránil, aby se mnou někdo mohl navázat pouto, protože moc dobře ví, jak je to vzácné. A jelikož on o své přišel, chce dát šanci dalšímu.
„Nic vám po tom není.“ Štěkl na nás.
„Je. A ty to moc dobře víš. Nedělej, že ne. Došlo ti to.“ Oplatila jsem mu to úplně stejným tónem.
„Není tu pro vás bezpečno. Jestli to někdo zjistí…“ Zabijí nás.
Po tomhle jsem neměla náladu s nikým mluvit. Potřebovala jsem být sama. Blake tam zůstal, ale já odešla. Neposlouchala jsem je. Bylo to zbytečné. A hrozně vyčerpávající.
Po dlouhé době nový díl. Snad se mi bude chtít psát víc. V poslední době je toho moc, znáte to. Jinak, konečně jsou ti dva zase spolu, co? Sice to byla asi jen jedna kapitola, co byli od sebe, ale uplynul rok. Pro někoho, kdo se zná celý život je to jako rána kladivem. Znám to. Snad se vám díl líbil. Mám vás ráda :*
