Na stopě emocím 8

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Už jsme ušli několik desítek kilometrů a já jsem byla unavená.
„Pojďme si někam odpočinout. Jsem unavená.“
„Jsme v lese. Je to nebezpečné. Ještě chvilku počkej.“ Souheii!
„Pamatuješ si vůbec, jak dlouho nám trvalo, než jsme se z tohohle lesa vymotali, než jsme se dostali sem? Byl to aspoň týden.“
Najednou se na mě Souhei po dlouhé době otočil a já jsem ztuhla. Měl kruhy pod očima jako blázen a jeho výraz byl mrtvý. To já jsem oproti němu byla docela v pohodě. Je totálně vyřízený a přesto myslí na naše bezpečí?
„Jsi v pohodě? Souheii!“ Nereagoval. Byl totálně mimo.
„Dojdeme do nejbližší vesnice…“
„Souheii!!!“
„Co je?“ No konečně.
„Ty býváš náměsíčný?“
„Někdy… Asi… Nejsi unavená? Pojďme si lehnout, třeba tam…“
„To jsem právě říkala.“
„A já jsem řekl co?“
„Že dojdeme do nejbližší vesnice.“
„Jak dlouho už jdeme? Musím být totálně vyřízený. Tenhle les jsme vyšli tak po týdnu.“
„No právě…“
„Máš s sebou stan?“ Bylo to spíš konstatování. Je dobré mít s sebou malý skládací stan, který se vám v pohodě vejde i do kapsy určené pro vycpávky v podprsence.

O pár minut později už jsme leželi vedle sebe ve stanu. Bylo to divné. Vlastně docela normální, ale teď jsme nebyli nuceni tak spát. Vlastně byli. Začalo pršet, ale taky jsme mohli dopadnout úplně jinak a vedle sebe ve stanu už bychom si nelehli.
„Spíš?“
„Ne. Ty bys ale měl.“
„Je to zvláštní…“
„Co jako? Ležet večer vedle sebe? Ani ne.“ Zasmála jsem se.
„Teď ale dobrovolně.“
„Prší.“
„Víš, jak to myslím… Dobrou.“
„Ne… Promiň. Nikdy jsi takhle otevřeně nemluvil. Nejsem na to zvyklá.“
„Mluvili jsme spolu tak.“
„Kdysi. To jsi ještě vůbec nic nevěděl.“
„Věděl jsem to od úplného začátku.“
„Jakto?“ Vyletěla jsem.
„Bylo to jasné.“
„A tys mi prostě nemohl říct, že to nemá smysl, že?“
„Bylo zajímavé tě sledovat. První jsem ti to chtěl říct, ale…“
„Co?“
„Prostě mě to bavilo. Jenom jsem se bavil.“
„Na můj účet.“
„Nevadilo ti to.“
„Nevěděla jsem to. Kdybys mi něco řekl. Třeba, že u tebe nemám šanci, ale tys neřekl nic. Až když jsem ti asi po roce řekla, že tě mám ráda, vysmál ses mi. Ale nikdy jsi neřekl ne. Proč? Jak jsem to měla poznat? To sis se mnou jenom hrál?“
„Ne.“
„A mohl bys mi to vysvětlit trochu obsáhleji?“
„Já nevím… Asi jsem se prostě bál. Byl jsem malý kluk.“
„Já byla o rok a půl mladší a přesto jsem měla odvahu ti to říct… Teda jen poslat, ale ty ses nezmohl ani na debilní ne. Stačilo to jenom po někom poslat. Nebo mi to napsat, ale ty nic. Neřekl jsi mi vůbec nic.“
Mlčel.
„Nemohl bys aspoň…?! Neobtěžuj se.“
„Nevím, co ti mám říct. Nepamatuju si to už přesně.“
„Nevymlouvej se. Když už tak aspoň mlč. Bude to lepší, než mi lhát.“
„Promiň. Byl jsem zmatený. Doháje, Ari! Bylo mi dvanáct.“
„Mě…“
„Ježiš, nech toho, prosimtě. Já vím, byla jsi o dost mladší, než já, ale já jsem byl malý kluk. Tys měla výhodu, protože jsi byla vyspělejší, ale mě puberta čekala až takový rok, nebo dva po tobě. Tak mi prosím tě furt nepředhazuj, že jsi byla mladší. Já to vím… Ale nejde jen o tebe.“
„Promiň…“
„To je v poho.“
„Tak mi aspoň vysvětli, proč jsi mi neřekl aspoň to ne.“
„Byl jsem malý kluk a bral jsem to, jakože jsem boss, když se líbím nějaké holce, ale chtěl jsem udělat machra před kámošema, protože oni se to dozvěděli se mnou, tak jsem nepřemýšlel nad tím, jestli ti mám říct ne. Prostě jsem se nechal unést.“
„Ale měl jsi na to tolik let po tom. Furt jsme se někde potkávali. Pět let jsi měl možnost.“
„Už ses ani jednou nevyjádřila, tak mi to přišlo zbytečné. Prostě jsem přemýšlel jako kluk. Neplýtvat zbytečně dechem a časem. Nezáleželo mi na tobě, i když jsem to věděl. Nebyl jsem si jistý. I v těch patnácti to pro mě bylo těžké. Nevím, jak ti to mám…“
„V pohodě. Už se k tomu nebudeme vracet.“ Vtrhly mi slzy do očí. Už jsem nechtěla mluvit. Vím, že když řeknu, že už nechci mluvit, nebude mluvit, ale přitom se neudrží při trapném tichu. Je zvláštní. Pořád nechápu, co jsem na něm měla tak ráda… A možná ještě mám…
Slzy mi tekly po tvářích. Nevím, jestli to věděl, ale jak by mohl? Byli jsme otočení od sebe. I když… Známe Souheie. Mám ho ráda, ale už k němu nikdy nechci cítit nic víc…

Ráno jsem se necítila moc vyspale, ale byla jsem odpočatá. Snad byl i Souhei… Kde je? Ne ne ne ne ne. To by neudělal. Nenechal mě tu, že ne? Nee, prosím. Kde je.
Hledala jsem ho všude venku. Šla jsem i docela daleko, ale nikde nebyl. Nenechal mě tu, že ne? Bylo to snad tím, co se stalo včera? Přemýšlela jsem nad tím, tak moc, že jsem si neuvědomila, že brečím. Zhroutila jsem se na zem a brečela. Ani nevím proč. Nejspíš velký nával emocí, které jsem ze sebe už dlouho nedostala. Cítila jsem se hrozně. Sbalila jsem si nakonec věci a vydala se sama ven z lesa. Pak jsem si všimla malého lístku, trčícího z mé mikiny. Stálo na něm:

Nechtěl jsem už nikomu z nás působit bolest a vím, že by to mezi náma asi hned tak nezmizelo. Nehledej mě, prosím. Nemá to smysl. Už se nikdy neuvidíme. Jejich záchrana je na tobě.
PS: Mimochodem. Miluju Tě. Vždycky jsem tě miloval.

Rozbrečela jsem se znovu. On mě snad chtěl zabít. Tohle bylo vše, co mi po něm zbylo. Souheii… Proč jsi mi to udělal? Bude to bolet ještě víc, než všechno, co jsi mi zatím udělal… Co se zatím stalo.
Po pár hodinách jsem došla do jedné hospody a ptala jsem se, jestli tam neviděli Souheie. Chtěla jsem ho najít, i když mi řekl, ať to nedělám. Pořád jsem si dopis prohlížela a zkoumala, jestli na něm není nějaká nápověda. Něco, co by mi pomohlo jej najít. „PS: Mimochodem. Miluju Tě. Vždycky jsem tě miloval.“ Pořád jsem nad tou větou přemýšlela. Něco mi na ní nesedělo. Ne jen, co tam bylo napsané, ale taky ta stavba a to, jak divně psal j. Pamatuju si jeho písmo moc dobře a tohle není jeho j. Tohle není jeho písmo. Ne. To nepsal Souhei. To by nikdy nenapsal, ani jako dopis na rozloučenou. Co se s ním ale stalo, když to nenapsal a beze stopy zmizel? Buď ho někdo unesl, nebo… Vlastně mě nic jiného ani nenapadlo. Proč si ale vzali jenom Souheie a jak mohli vědět to všechno? To, co se odehrálo před několika… Hodinama včera večer ve stanu… Aha… Někdo nás už nějakou dobu sleduje.

Nemohla jsem se dopátrat k tomu, kdo Souheie unesl a kam. Prostě půjdu za svým srdcem… Ježiš, to zní hrozně. Jak tohle mohl někdo někdy říct? V tom mě napadlo… Co když to byly ti, kteří nás unesli už předtím. Buďto jsme jim nečekaně utekli, nebo měli plán. Sledovat nás. Nalákat do toho města, pozorovat, jak se vyvíjí naše pouto a pak nás rozdělit. Jo, to mi dává smysl. Ale proč by to kdo dělal? Nebo je tu ta první možnost, a když už jsme jim utekli, si řekli, že nás budou sledovat a když nastane konečně správná chvíle, unesou jednoho z nás. Nebo mají přesný cíl a celou dobu mají zálusk na Souheie. Nebo to by l zase někdo úplně jiný. Zamotávám se do toho. Fajn, budu se držet toho, co mi přijde nejlogičtější. Půjdu Souheie hledat zpět do skal. Tam, odkud jsme tak pracně slezli. Většinou sice platí pravidlo „Dolů to jde lépe, než nahoru“, ale právě teď to bylo naopak. Nebylo to zas tak daleko. To byla ta hospoda, u které jsme přespávali, když jsme slezli. Tam, kde mi Souhei chtěl utéct poprvé a já ho sledovala. Možná to byl taky jeden z jeho vykoumaných plánů, do kterého mě zamotal. Ne… už se uklidni. Budeš se teď držet toho, co tě napadlo, jako první… Teda to, co ti přišlo nejlogičtější.
Netrvalo dlouho a byla jsem u skály. Voda byla teplejší než minule, asi. Než jsem se celá mokrá vyškrábala na ni, trvalo asi deset minut, ale já jsem to nehodlala vzdát. Asi po půl hodině jsem byla nahoře. Šlo to jednoduše. Tak jsem se vydala cestou, kterou Souhei říkal, že asi právě tam čekají, že půjdem. No, myslím Souheii, že tě tentokrát někdo přechytračil. Najdu tě, i kdybych u toho měla umřít. Slíbila jsem záchranu všech mých přátel a tebe z nich nevynechám.

Ten konec by vás mohl trochu zklamat, ale neklesejte na mysli... Víc nepovím ;)

Snad, jestli zase nezapomenu, tak už zítra vyjde pokračování, tak snad nebudete tak sad, když to v tomhle díle dopadlo takhle. Věřte mi, v tom dalším už to bude lepší, ale neřeknu proč a jak. Jen vám dám naději a je možné, že vám v tomhle lžu :D. Já jsem řekla, že už víc neřeknu, že? x) no nic, už je pozdě. Omlouvám se, že to vyšlo tak pozdě, ale prostě... Znáte mě :)

Vaše LadySeiss