HryProDivky.cz
Sense
Jako oheň 8/1 (2.část)
Tady je teda ta druhá část. Omlouvám se, že jsem to udělala takhle debilně, ale nechtě jsem to trochu přetáhla. Píšu to ve wordu a trochu jsem se rozepsala a zapomněla ukončit kapitolu.
Na internetu po celém městě nebyl volný byt. A když byl, byl šíleně předražený. Musíme počkat, až Alexei vychladne. Bude to s ním teda hodně těžké jako s otcem, ale Táňa potřebuje pomoc.
Chtěla jsem mu zkusit zavolat, ale ještě bych to zhoršila, tak jsem radši nasedla do auta a jela na poštu. Jela jsem asi půl hodiny, než jsem tam dorazila. Dojela jsem tak tak. Na poště za pár minut zavírali. Předali mi balík a já jsem odjela zase domů. Byl teda hodně malý. Menší, než jsem čekala, ale taky jsou to jenom tři malé barvy. Doma jsme se s barvou hned odebrala do koupelny a obarvila si hlavu. Ta barva vypadala senzačně. O pár odstínů tmavší, než ta předtím, takže to vypadalo bombasticky.
Crrr! Zvonek. Kdo zas otravuje? Alexei? Táňa? Ryan ne, tomu jsem řekla, ať nechodí, tak kdo…
„Ahoj.“ Vykulila jsem na něj překvapeně oči. Stál tam atraktivní jako vždycky v černé kožené bundě a černých džínách. Pod bundou mu vyčuhovalo bílé triko a jeho modré oči se dneska tak krásně leskly. Bylo vidět, že je neoholený a nevypadalo to vůbec špatně. Představila jsem si, jak by mu asi slušelo staré růžové pyžamo mojí babičky a při té myšlence jsem se musela uculit. Připadala jsem si na chvilku jako malá hloupá puberťačka.
„Jsem k smíchu?“ Pohrával si se mnou.
„Ne, proč?“ Musela jsem to trochu zadržovat, tak jsem ho radši pustila dovnitř.
„Barvila sis vlasy?“ Poznal to. Tak zvláštně mě to zahřálo.
„Jo. Je to novinka. Ta barva. Promiň, ještě jsem si nestihla vysušit vlasy.“ Houkla jsem rychle a zalezla zpátky do koupelny, abych si je vyfénovala.
„Sluší ti to.“ Nevím, jestli to myslel upřímně, ale usadil se na mém gauči a á si musela jít převléct triko, protože bylo mokré. Vlasy jsem zatím nechala tak. Vysuším si je potom.
„Co jsi přišel řešit dneska?“ Zeptala jsem se cestou přes obyvák do mé ložnice.
„Tvou práci. Slyšel jsem, že něco máš.“ To mělo být překvápko. A jak o tom vůbec ví?
„Jo, něco jsem si našla, ale ještě to není jisté. Jak vůbec víš, že jsem si něco našla?“
„Já o tobě vím všechno, Sam. Nebo jsem měl říct Rose?“ Něco ve mně vzplálo. Nechápu, co to bylo, ale musela jsem se přidržet skříně, abych do něčeho nevrazila. Rozdýchávala jsem tu bombu asi minutu a pak jsem šla za ním do obyváku. A bylo mi úplně jedno, že na sobě nemám tričko.
„Jak…?“ Nevěděla jsem, jak mám zformulovat otázku, aby nezněla moc dětinsky nebo aby vystihovala všechno, co chci vědět. Přitom jsme na něj vyvalila oči a měla jsem co dělat, abych se nesesunula na zem. Měla jsem takové zvláštní tušení, že by mě Ryan nenechal dopadnout.
„Ale Samantho, nemusíš být kvůli mně tak nervózní.“ Provokoval mě. Seděl na gauči a díval se na mě, jak tam stojím s otevřenou pusou a nemám mu co říct.
„Jak jsi mohl vědět…“ Byla jsem mimo.
„Rose? Říkal jsem si, že by to zlehčilo náladu a ke svádění, jak jsi to nazvala, by se lépe hodilo tohle jméno. Vlastně jsi mi to sama řekla.“ To není pravda!
„Kdy? Neřekla.“ Kousek jsem poodstoupila.
„Tenkrát. Jak jsme se bavili o práci. Pamatuješ? Možná sis neuvědomovala, co jsi říkala.“ Sklopil oči k papírům a mně si na chvilku nevšímal.
„A jak jsi věděl, že jsem zkolabovala před mým bytem?“ Ještě nedávno by mi tahle otázka přišla blbá, ale dneska ne.
„Šel jsem za tebou a našel tě tady.“
„A jak jsi věděl, že jsem teď doma, když jsem ti říkala, že tu budu až večer.“
„Základy špionáže.“ Pobaveně se na mě usmál.
„A jak jsi věděl… v té nemocnici, že ta sestra jde k nám?“
„Slyšel jsem ji, ty snad ne?“
„Ne. Neslyšela jsem ji nikdy za tu dobu, co jsem tam byla. Za dveřma bylo vždycky takové ticho, že jsem se až lekla, když zaklepala a ty mi tvrdíš, že když ses tak pracně zaobíral mnou, že jsi ji prostě slyšel?“ Znělo mi to sakra blbě, ale musela jsem. Je to venku. Mám takový pocit, že vím, jak odpoví.
„Jo.“ Jo.
„A jak jsi věděl, že jde zrovna k nám? Mohla jít kamkoliv.“
„Věděl jsem, že jde k nám. Říkala mi to, když jsem za tebou přišel, že ti dojde dát léky.“ Dělá ze mě blbou.
„Ta? Ta asi těžko. Sotva něco řekla mně.“ Odfrkla jsme si.
„Ale notak, už toho nechme. Dějí se nevysvětlitelné věci, které se prostě nedají vysvětlit a ty jsi moc paranoidní a viníš mě ze všeho, za co ani nemůžu.“
„Ty odbočuješ od tématu. Ryane, dějou se divné věci od doby, co jsem se s tebou začala bavit.“
„Vlastně jsem se začal bavit já s tebou. Je to moje práce.“
„To není fér. Proč mi to prostě neřekneš?“
„Já ti nemám co říkat, Sam.“ Rozhodil rukama, jakoby naznačoval, že už nic nemá.
„Můžeš odejít, já už práci mám.“
„Nemůžu odejít, Sam.“ Přehazoval mé jméno na jazyku, pokaždé když ho vyslovil. „Já jsem tvůj vymahač. Máš takové štěstí, že jsi dostala mě a ne nějakého násilníka. Normální vymahači se s lidma nepářou.“ Zakroutil soucitně hlavou, postavil se a došel ke mně. „A už vůbec ne s někým takovým, jako jsi ty. Byla by škoda, kdyby se ti něco stalo.“ Zvedl ruku a položil mi ji na tvář. Přejížděl po ní palcem a díval se mi do očí. Hltala jsem jeho modré, hluboké oči a přemýšlela, jak se někdo jako on může chtít uspokojovat někým, jako jsem já?
„Říká se tomu chtíč a ten si prostě řekne, o co chce.“ Pronesl. Zase jsem byla zmatená. Čte mi myšlenky nebo co?
Jeho ruka mi pomalu sklouzla z tváře a on se vrátil zpět na gauč. Já jsem zklamaně zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Musím jít. Zítra přijdu a probereme tu práci. Kde sis ji vlastně sehnala a zajdeme se tam podívat.“
„Neříkáš vždycky, že máš tolik času, kolik budeš chtít?“
„To jsem řekl jen jednou a ano. Mám tolik času, kolik budu chtít, ale to má snad každý. Ale právě teď musím jít. Mám ještě něco na práci.“
„Nemohl bys…“ Řekla jsem to sotva slyšitelně, protože mi to přišlo dost hloupé. Už jsem to nedopověděla.
Když jsem za Ryanem zavírala dveře, ještě se na mě stihl otočit.
„Třeba někdy jindy.“ Pak se otočil a zmizel.
Já jsem si musela dát panáka. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mi odpovídal na mou nevyřčenou otázku nebo to prostě jen tak prohodil.
Doufám, že se mi i tento díl povedl. Moc ráda pro vás píšu, ale poslední dobou bývám docela unavená, tak asi nebudou články tak často, ale to vám určitě nevadí :*
http://brokenstroies.blog.cz/
