Pouto 2

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Druhý den ráno jsem byla vyřízená. Gong mi málem rozrazil hlavu a ledová voda v umývárně na mé náladě taky nepřidala. U snídaně jsem výjimečně seděla sama. Vždycky mě otravuje Blake, ale dneska tu nebyl. Dneska mám první hodinu teorii s klukama. Zase. Na té se taky neukázal. Když jsem se šla o přestávce podívat na klučičí oddíl, nebyl tam. Že by měl nějaký problém? Bylo mi to až moc podezřelé, tak jsem zašla za Randalem.
„Je mi líto Zer, ale mně o něm nic neřekli. Zeptám se na vedení a dám ti co nejdřív vědět, jestli to pomůže.“ Přikývla jsem, ale starost a neklid jsem před ním asi neschovala. „Můžeš si dneska odpočinout, jestli chceš.“
„To určitě ne. Jak bych mu pak dokázala nakopat zadek, až by se vrátil?“ Řekla jsem si spíš pro sebe a odešla se najíst. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Randal nejistě pokrčil rameny a provinile se za mnou díval. Mohla jsem se ještě vrátit a zeptat se, co to mělo znamenat, ale to je snad jasné. Někdo tu ví víc než já a nechce mi to říct. Něco mi říká, že v tom má prsty vedení. Já to ale zjistím.

Dneska mi Charlotta zase nakopala zadek, ale to se dalo čekat. Jsem rozhozená. A možná lehce z formy. Ale kdybych mákla, můžu ji zabít a zbavit se jí navždy. Že to nebyla nehoda, mi už nikdo nedokáže. Ale to je teď fuk. Kde je Blake? Poprvé v životě jsem si všimla, že mi nějakým způsobem chybí. Od doby, co se známe, se spolu bavíme jen my dva. Nikdy jsem nikoho nepotřebovala, ale s Blakem jsem si rozuměla. Začíná mě ovládat nejistota a strach. Co když se mu něco stalo? Co když se nevrátí? Nejde o to, že bych se neměla s kým bavit, ale je to prostě Blake. Nejvíc sexy kamarád, jakého si můžete přát. Někdy je to i kamarád s výhodama, ale to se stalo jen párkrát. Poprvé v životě cítím, že mi Blake chybí.

„Boreliová, dávej pozor!“ Zařvala na mě Rauzie. Předváděla nějaké nové kopy, které mi byly naprosto volné, protože mě teď zajímá úplně něco jiného. „Pojď nám to předvést, jestliže si myslíš, že jsi tak dobrá, že nemusíš dávat pozor.“
„To si určitě nemyslím, jen jsem se na chvíli zamyslela.“
„Nepřítel ti tvoje malé zamyšlení nepromine a já taky ne.“ Ustoupila bokem a pokynula směrem ke středu arény. „Ukaž se.“
„Mám se s Vámi prát?“
„Máš se mnou bojovat. Ukaž mi někdy, že není úplně zbytečné tě tu nechávat.“
Neměla jsem jí na to, co říct. Když ji nechám zmlátit mě, budu mít možná od volného výcviku pro dnešek pokoj. Postavila jsem se naproti ní a jako první jsem zpozorovala její postoj. Bylo jasné, že stojí pevně, ale napjatě. Chystá se na úder a vyměřuje si dráhu a strategii, ale opatrně. I když jenom stojí a připravuje se, pořád nejede na sto procent. Podceňuje mě. To je nad poprvé, co tohle všechno vidím a vnímám. Dneska se ve mně něco pohlo. Něco mě donutilo plně se soustředit. Dostala jsem chuť se jí ukázat. Co kdybych taky nejela naplno? To bude sranda.
„Takže?“ Podívala se na mě, když už měla všechno vymyšlené. Její chyba. Dala mi moc času, jinak by mi tohle v životě nedošlo. Ale co se stalo?
Zmateně jsem vykročila pravou nohou a ona hned zareagovala, ale hned jsem ustoupila a šla na levou nohu. I tohle čekala a uhnula mi. Chystala se na kop, ale nakonec změnila strategii a zasadila mi ránu do břicha, kterou jsem vykryla a chytila ji za zápěstí. Sice to bylo nefér, ale zmáčkla jsem jí dvěma prsty kosti na zápěstí, ale ani se nehla. Buď to hrála až moc dobře nebo už to necítí. Využila jsem jejího překvapeného výrazu a ruku jsem jí ohnula tak, aby se mi natočila tak, jak potřebuju. Samozřejmě to čekala a kopla mě do holeně. Tohle bylo nefér. Fajn. Jak chceš. Rozeběhla jsem se proti ní vší silou a nastavila jí loket, který vykryla a hned na to mi nečekaně zarazila pěst do zad. Zaúpěla jsem a ohnula se. Když jsem se snažila zvednout a zaútočit, dostala jsem ránu do hlavy, která mě skolila. Tvrdě jsem dopadla na zem, ale to jsem za chvíli už nevnímala, protože se mi zatmělo před očima.

Probudily mě hlasy za dveřmi. Ležela jsem ve své chatě a před mými dveřmi někdo stál. Dva lidi a o něčem si povídali. Neslyšela jsem slov, ale poznala jsem hlas. Když jsem se zvedla, postel zavrzala a hlasy utichly. Po chvíli jsem uslyšela kroky, které se začaly vzdalovat a hned poté zaklepání na dveře. Ty se hned otevřely a v nich se objevil Blake. Nevím, jestli to šlo vidět, ale rozzářila jsem se a vyskočila z postele takovou rychlostí, že jsem si ani nevšimla mého oblečení na zemi. Blake mě už ale viděl i ve spodním prádle, takže tričko a kalhotky mu ho určitě nezajímaly.
Vrhla jsem se mu kolem krku. „Blaku! Hrozně jsi mi chyběl.“ Objetí mi vřele oplatil a po chvíli jsem ho pustila.

„Ahoj.“ Řekl zmateně, načež jsme se oba začali smát. „Dobře. Asi tě zajímá, kde jsem byl.“
„No to si piš, že mě to zajímá. Nic mi neřekneš a teď si přijdeš jak frajer a čekáš na co? Jasně, že chci všechno vědět.“ Vychrlila jsem to ze sebe tak rychle, že ani nevím, co jsem to vlastně řekla.
„Včera v noci…“ Pousmál se, protože si asi uvědomil, jak moc mi chyběl. „…mě povolalo vedení na misi. Na noční misi.“ Logicky. „Musel jsem sledovat pašeráky. Jejich chování, jejich věci a všechno zaznamenávat, což je ve tmě nemožné, takže jsem se na to vykašlal. Prostě jsem musela objevit něco podezřelého a taky že jo. Nejsou to obyčejní pašeráci. Zabývají se čarodějnictvím.“
„A to jsi řekl vedení?“ Do teď jsem byla uchvácená, ale tohle mě napjalo.
„Od doby, co se Randal začal chovat tak divně…“
„Co? To jsme nikdy neřešili.“ Mávl rukou, jakože mi to řekne později.“
„…jsem přestal vedení věřit. Možná to nebylo správné si to nechat pro sebe a asi byli zklamaní, že jsem na ně nic nevyčmuchal, ale bylo by správné nechat popravit celou rodinu i s dětmi?“ To mě dojalo. Polkla jsem, abych zaplašila slzy, ale Blake si toho všiml.
„Už jsem se bála…“ Nedořekla jsem to, protože mě Blake hned na to objal. Už dlouho jsem ho takhle pevně neobjímala. Cítila jsem jeho pevné svaly a jak mu jemně buší srdce. Uklidňovalo mě to, ale zároveň zneklidňovalo, protože Blake mě docela přitahoval. To jsem ale do teď nevěděla. Kousla jsem se do rtu, ale hned jsem toho nechala, protože mě Blake odstrčil a zadíval se na mě.
„Co to bylo?“
„Co myslíš?“ Zadívala jsem se na něj zmateně.
„Přísahám, že jsem slyšel tvůj hlas, jak mi říká, že…“ Ne snad, že…?
„Že mě přitahuješ?“ Když neodpovídal, vykulila jsem na něj oči a čekala, až přijde s nějakým rozumným vysvětlením. Když pořád nic, začínala jsem si to pomalu uvědomovat a lehce mi klesla čelist.
„Děláš si ze mě srandu?“
„Jak bych mohla?“ Vstala jsem a začala se procházet po místnosti. To musela být jen náhoda. To se mu mohlo jen zdát, ale…
„Zer, slyšíš to?“ Pozorně jsem se zaposlouchala, až jsme se začala bát a do očí se mi nahrnuly slzy. Nechápala jsme proč, ale najednou jsem něco zaslechla. Bylo to jako… slabé bubnování, nebo… Skoro mi zaskočily vlastní sliny, jak jsem se zhluboka nadechla a agresivně zalapala po dechu. Blake se bleskově zvedl, ale nedošel ke mně. Starostlivě se na mě díval, ale já věděla, že má taky strach. Počkat… Blake nikdy nemá strach. Aspoň ne viditelně. Buď je to můj hodně silný strach, nebo cítím jeho pocity.
„Blaku, ty máš strach.“ Mělo to vyznít jako otázka, ale se slzami v očích to nešlo.
„Jen mi řekni, jestli to slyšíš.“ Sevřel pevně víčka a hned je zase otevřel. Zase jsem uslyšela to bubnování, ale mnohem silnější. Blake na chvíli zadržel dech a pak zase povolil. Bubnování zesílilo a už zůstalo ve stejném intervalu.
„Tlukot tvého srdce.“ Zašeptala jsem tak potichu, že nebylo možné, aby to slyšel člověk, který by stál vedle mě. Ale Blake to slyšel. Stejně jako slyšel tlukot mého srdce, stejně jako slyšel moje myšlenky a cítil moje pocity. Stejně jako jsem já cítila vůni jeho vlasů na dva metry a věděla, co chce říct ještě předtím, než vůbec otevřel pusu.
„To není možné.“ Řekli jsme oba najednou.
„Co to je, Blaku?“ Zalapala jsem po dechu a uslyšela hlas ve své hlavě jako ukolébavku.

To je naše pouto.

Po chvíli jsme se oba vzpamatovali, i když to šlo těžce a konečně jsme se dokázali dotknout jeden druhého.
„Je to můj dar. Jednou ti řeknu, co to je, ale pro teď ti bude muset stačit, že jsi pro mě výjimečná. Víc, než kdokoliv jiný.“ Ucítila jsem zamrazení a hned na to hřejivý pocit, který nešel jen ze mě. Te pocit, ale hned překryl žal. Jeho žal.
„Co se děje, Blaku?“
„Je mi to moc líto, ale…“

Musím odejít.

Nevím, jestli jste všichni četli první díl, ale každopádně je na cestě už třetí. Možná vyjde už zítra, ale nic neslibuju. Každopádně napište, jestli se vám to už teď ze začátků líbí. Moc bych váš názor ocenila. Mám vás ráda