Sense

Na stopě emocím 5 (3)

    Když Souhei večer usnul, já jsem ještě dlouho spát nemohla. Přemýšlela jsem. Proč jsem vlastně s ním. Je to správné? Možná ne. Možná mi zase lže. Neměla bych odejít? Být zase jednou sama nezávislá na něm. Vím, že mi to slíbil. Ale co on mi už všechno nasliboval. Měla bych zase ten pocit, až se do něj zamiluju. Ten pocit, že o něj přijdu. Nechci ho cítit už nikdy. Radši odejdu dřív, než se do něj zase zamiluju. A tentokrát se jím nenechám zase jen tak chytit.
    Když jsem se ním potajmu loučila, bylo mi jasné, že ho už nikdy nesmím vidět. Ani potkat. Odejít na tak vzdálené místo, kde mě nenajde ani on. I kdybych při tom měla zemřít, vždycky to bude lepší, než to, co by se stalo, kdybych tu zůstala. Promiň… Milovala jsem tě, ale to už je minulost. Já se teď hlavně musím udržet na svých nohou.
    Odebrala jsem se směrem ke středu města, de bude nejvíc lidí. Lidí s povozy, kteří mě můžou dostat co nejdál a plno dalších. Byla noc, takže se nedivím, že nikde nikdo nebyl. Musela jsem si najít nocleh a brzo z rána vyjet.
    Ráno jsem si tajně vlezla do jednoho vozu a čekala, až se rozjede někam daleko. Díkybohu jel tam, kam jsem zrovna potřebovala. Sice to bylo směrem k Argebraii, ale jak bude blízko, vylezu a půjdu na jih.   Tam bych se konečně mohla někam dostat.
    Jeli jsme dlouho, několik hodin. Když jsme byli blízko, vyskočila jsem potichu z vozu a dala se pěšky na cestu. Bylo tam chladněji, než tam, kde jsem byla teď. Tam jsem horkem málem umřela a tady… Přešla jsem obrovský starý most a došla do nějakého města. Bylo tam plno lidí. I když byl mráz a skoro sněžilo, byli venku a byli veselí a slavili. Bylo tam hodně veselo. Hrála hudba a lidi tančili a nakupovali. Asi tam byl právě teď jarmark. Šla jsem dál městem, až jsem došla na samý kraj. Policie! Z kraje města chodili policajti a sbírali lidi. Teda možná to byli policajti. Sbírali, co jsem si všimla, mladé kluky a sem tam i schopné holky. Mladé holky, co neprodávaly na jarmarku, ale chodily vedle a co se dalo, kradly a v lesích lovily zvěř, aby přežily. Dívky jako já. Co nikdy moc nebraly domácí práce a vaření, ale války a boje o přežití. Tak sebrali i mě. Snažila jsem se jim vytrhnout, ale bylo jich moc a bylo jasné, že se mě jen tak nevzdají.
    Hodili mě i s dalšími do jednoho povozu plného lidí. Bylo to tam přecpané. Tak přecpané, že kdyby tam hodili ještě jednoho člověka, nepohneme se vůbec. Všichni se snažili protlačit ven a utéct. Marně. Malou škvírou jsem sledovala, co se děje venku. Za námi jelo dalších pět povozů, nejspíš taky plné lidí. Všechno to hlídaly stráže, takže nebylo možné utéct. Byli jsme v pasti. Ještě nikdy jsem neviděla takhle silné vojáky, co by pro svou zem dělali takovouto práci. Chytat lidi s naší fyzičkou oproti té jejich… To musí být něco vážného.
    Dojeli jsme na místo asi po třech hodinách cesty. Do té doby už se nikdo nesnažil utéct. Vyhodili nás ven z vozů. Ocitli jsme se v nějakých táborech. Vešli jsme obrovskou, vysokou a hlídanou bránou.   Uprostřed bylo velké cvičební pole a kolem budky. Spíše stany, nebo rozpadlé boudy. Bylo jich docela dost, ale očividně je měli kým zaplnit. Poté k nám přistoupilo několik vojáků a odvedli nás někam doprostřed obrovského pole, kde nám oznámili situaci:
    „Vítejte v našem výcvikovém táboře zvaném NLZK. Jste tu, abyste ochránili svou milovanou zemi a krále.“ Hodně lidí volalo něco jako, že to není pravda a že jsou to chudáci, ale o ty se vojáci hned postarali. „Vybrali jsme ty nejlepší, měli byste být poctěni.“ Muž to říkal nemilosrdně a bez jakéhokoliv úsměvu nebo výrazu. „Bude to tu něco jako na vojně, ale jelikož je málo zdatných mužů, museli jsme přibrat i dívky. Sprchy a ubytování rozhodně nebude rozděleno. Všichni budete pohromadě a nebudete mít blbé kecy. Jestli bude na pokoji deset chlapců a jedna dívka je mi úplně jedno. Klidně to tak může být a vy s tím nic nenaděláte. A přesně i naopak. Budou-li nějaké otázky, obracejte se na vojáky nebo na mně, ale neslibuju, že bude vše zodpovězeno. A mimochodem… Asi vám už došlo, proč jste tady. Ano, dělá nám starosti válka, která může každou chvíli vypuknout. Čtvrtá světová válka. Snažte se, ať není král zklamaný.“ Poslední slova byla úmyslně myšlena provokativně a hodně lidí to pobouřilo. Slaboši. Když budete jednat dle jejich plánu, všimnou si toho a budou vám uděleny výjimky. Oni jsou ale tak blbí, že jim to nikdy nemůže dojít.
    Jako by mi to někdo udělal naschvál, jsem skončila na pokoji se sedmi klukama. Ano, pokoje byly po osmi. Nebylo to tam nic moc, ale já už jsem si zvykla. Jen proboha doufám, že byl Souhei dost chytrý a silný a nevzali ho nebo ho v nejbližší době nechytnou. Kdyby jo, asi bych to tu nezvládla.
    Hned nás zavolali ven a začali jsme trénovat. Kluci a holky, všichni stejně. Všichni na stejné úrovni.   Hned po prvním dni jsem si zasloužila hvězdičku za snahu. Trochu mě to ponížilo, ale aspoň něco. Příště dostanu hvězdu za statečnost. Začíná mi to dobře. Hned po prvním týdnu jsem byla jedna z nejlepších mezi klukama a museli nás rozdělit do skupin. Do těch, kteří jsou spíš záloha a pro ně je to větší šance, že nutně nemusejí bojovat a na ty, kteří patří mezi opravdové bojovníky, mně nevyjímaje. Měli jsme rozdělený trénink na tyhle skupiny. V pět ráno začínal trénink nám a končil přesně ve dvě odpoledne a poté začal trénink jim, ti ho měli jen do šesti a pak jsme zase nastupovali my do deseti.
    „Raz, dva, raz, dva, raz…“ Právě jsme trénovali sehranou chůzi. Pak jsme dělali kliky, sedy lehy a posilování.
    „Výborně Tai! Do toho, ukaž těm chudinkám, jak se to dělá.“ Ano, už si mě oblíbili. Patřila jsem mezi oblíbence. Teda, byla jsem u nich na prvním místě. Tai je moje druhé jméno. Už mě tam znají všichni. Můj plán se vyvíjí dokonale. Vyvíjel se, až do dne kdy…
    „Vezeme další várku!“ Ozvalo se u brány. Vezou další, protože dobrých je málo.
    Dovezli další čtyři vozy plné většinou kluků. Ti lepší, tedy my, jak jsme si říkali, je měli přivítat. Vítali jsme je a ukazovali jim to tu a říkali, jak to tu bude tvrdé. Kluků bylo hodně, v celém táboře asi pět set. V     Těch lepších jich bylo dvě stě padesát. Celou dobu jsem si nevšímala kluka, který mě pořád sledoval.   Postupně se dostával mezi nejlepší, až se probojoval mezi Ty lepší.
    Zrovna jsem dohlížela na chudáky, jak se jim říkalo, když mě zavolal generál, aby mi řekl tu novinu.
    „Tai! Pojď sem!“
    „Pane.“ Postavila jsem se před něj do pozoru.
    „Tohle je naše nová posila a zřejmě tvůj nový soupeř.“
    „Je mi ctí… Ari.“

+3

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 09.05.2016   |   Zobrazeno: 580x