Na stopě emocím 7

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Asi po dvou hodinách jsme přišli zpět na ubytovnu. Vešli jsme do pokoje a já jsem si hned všimla jedné kamery, umístěné nad vstupníma dveřma v rohu. Jak nenápadné.
„Vidíš ji?“
„Hmm“
„Dej mi bundu.“
„Co?“
„Dej mi bundu, pověsím ti ji.“ Aha.
„Půjdu se osprchovat, jo?“
„Chceš umýt záda?“
„Možná. Pojď sem.“
Vlezli jsme do koupelny a zavřeli za sebou dveře. Aspoň, že tady žádné kamery nedali, leda by byly malé, ale to si jejich chudý národ nemohl dovolit. Právě teď jsem se cítila, vězeň.
„Takže… Musíme s tím něco udělat. Nemůžeme se věčně schovávat v koupelně.“ Bingo. To je fakt.
„Tak si občas dáme pusu a bude to v pohodě.“
„Ne, to nebude. Oni jsou přesvědčení, že spolu spíme.“
„Oookey… Takže, kdy utečeme? A jak? Tímhle oknem by to šlo, ne? Tak jdeme.“ Řekla jsem to až moc panicky rychle?
„Uklidni se, proboha. Snad si nemyslíš, že po tobě chci, abys se mnou spala?“ Chudák se tam ze mě málem udusil smíchy.
„Ale co budeme dělat?“
„Něco vymyslím, ty se zítra půjdeš zeptat, jak dlouho nás tady ještě budou držet.“
„Já? Proč já? Proč se nejdeš zeptat ty?“
„Protože ty jsi holka, tak si můžeš dovolit být naštvaná a vyžadovat vysvětlení. Mě by mohli prokouknout. Prostě si jen zahraješ trochu na hysterku.“
„Ale…“
„To snad zvládneš, ne?“
„Asi jo. Teď běž, chci se vykoupat.“
„Jasně.“
„Ještě počkej…“ Rozepla jsem mu košili a lehce rozcuchala vlasy, „Dobré.“
„Už ti to jde.“
„Já jsem přece milenka, jak vyšitá, ne?“
Usmíval se ještě po tom, co za sebou zavřel dveře od koupelny.

Večer už jsem jen ležela v posteli a čekala, až Souhei vyleze z koupelny. Napadaly mě různé plány, jakože se pod peřinou budeme jen hýbat, aby to nějak vypadalo, nebo se jen políbíme na dobrou noc a to jim bude stačit, nebo…
„Ták… Jdeme spát, zlato?“
„Jasně, brouku.“
Lehl si do postele a natáhl se ke mně.
„Neříkej mi brouku.“
„Neříkej mi zlato.“
„Jak chceš… Ale aby nám uvěřili náš poměr mezi sebou, musíme to nějak dělat.“ Zase mě svádí? Tak jo, jdeme si hrát.
„Tak dobře, brouku.“ Řekla jsem provokativně.
Natáhl se ke mně ještě blíž, tak na dosah našich nosů a opět jsem netrpělivě čekala, až se naše rty střetnou. Byla jsem dole, takže to bylo na něm.
O pár minut později jsme se už vášnivě líbali. Měl tak jemné rty, nedokázala jsem odolat, i když jsem sebevíc chtěla. Úplně jsem zapomněla na tu kameru a nechala se unášet Souheiem. On přece sám říkal, ať se jím nechám vést. Ucítila jsem ten zvláštní příjemný pocit v podbřišku, protože mi začal strkat jazyk do pusy. To už mi přišlo trochu moc, tak jsem se odtáhla.
„Co se děje? Tak nám to šlo.“ Provokuje. To poznám.
„Už jsem unavená.“ Zalhala jsem.
„Jak myslíš, ale myslím, že sis to celkem užívala.“ Zase se směje. A dívá se mi při tom do očí, které právě teď nebyly moc daleko od sebe.
„Promiň zlato, nemám náladu.“ Řekla jsem herecky, docela nahlas a odtáhla se na svou polovinu postele. On se zasmál. Aspoň, že tohle pochopil. Tak… Dneska to mám už za sebou, ale zítra nevím, jak to budu zvládat.

Po ránu jsem ho už obratně dokázala políbit na rty, nebo spíš na tvář, ale opravdu jen na malou chvíli. Vlastně už jsme do dokonale zvládali, ale to nestačilo na to, aby nám věřili, že spolu spíme. Ještě že mě neposlali za gynekologem, jestli tu nějakého mají, protože by asi hned poznali, že jim lžu. Teda pokud by moje panenská blána nebyla nějak extra pevná, což je nemožné, takže bych byla v háji. Teď když nad tím tak přemýšlím… Je vlastně Souhei pořád panic? V sedmnácti? Nevím, nebude blbé se ho zeptat? Zkusím to. Je to čistě ze zvědavosti.
„Souhei?“
„Půjdeš se teda zeptat, jak dlouho ještě?“
„Hmm… Jo.“ Tak příště.

Nahodila jsem trochu namyšlený výraz a naštvaný tón v hlase a mohla jsem začít.
„Ehm.“
„Oh, dobré ráno, slečno.“
„Dobré… Mohu se zeptat, jak dlouho nás tu ještě hodláte držet? Máme před sebou velmi důležitou cestu a kvůli vám by mohli zemřít velmi důležití lidé. A navíc nás tu držíte proti naší vůli. Nelíbí se mi tu. Je to tu nehygienické, a to jsme si tu s přítelem v noci chtěli užít, ale nešlo to… Bohužel. Kdy nás pustíte? Máme před sebou velmi důležitou misi.“ Snad jsem to řekla dost namyšleně.
„No… Ehm… Vlastně jsme vás právě dnes chtěli propustit… Tedy pustit. Můžete už dneska odejít.“ Tak jednoduše? Něco mi tu nehraje…
Vracela jsem se zpět nahoru, do našeho pokoje, když mě uprostřed chodby zastavil jeden muž. Mohlo mu být o něco málo víc, jak Souheiovi.
„Dobré ráno, slečno? Vyspala jste se dnes dobře?“
„Oh, ano. Děkuji…“
Ani jsem nedořekla a přitáhl si mě k sobě. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale přimáčkl mě ke zdi. Chtěl mě políbit, ale najednou se skácel na zem. Uviděla jsem za ním Souheie.
„Co to bylo?“
„Já… Já nevím, on… On mě. On si mě… Přitáhl a já… Kdo to je?“ Uvízla mi slova v krku.
„Pojď, musíme pryč. Honem!“
„Co se stalo?“
„Pojď.“
„Souhei!“
„H?“
Konečně se zastavil a díval se na mě.
„Co se děje?“
„Řekli ti, že můžeme jít, viď?“
„Co to má s tím co společného?“
„Byla to past. Viděli tě lidé a udají tě za nevěru. Musíme utéct.“
„Cože? Vždyť ale on…“
„Tady pro ženy neplatí taková rovnoprávnost, jako pro muže. Podle jejich zákonů za to můžeš ty.“
„Ale já jsem nic neudělala.“
„Bude se bránit tím, že jsi ho provokovala, i když jsi to neudělala.“ Docela mě štvalo, že se mnou mluví přes rameno při běhu. „Ukamenují tě.“
„Kde jsou naše věci?“
„Vzal jsem jen to nejnutnější. Pak ti dám tvoje věci.“
„Vzal si nějaké oblečení?“
„Našel jsem tvoji podprsenku.“ Super…
„Kam utečem? Nemáme ani zbraně.“
„Něco vezmeme. Mají tu tolik zbraní, že si ani nevšimnou, že jim pár pochybí.“
On opravdu myslí na všechno. Je chytrý, to je fakt, ale někdy nevím, co od něj mám čekat.

Chvíli nás sledovali a honili, ale pak jsme jim utekli za hranicemi města.
„Souhei, počkej… Už nemůžu… Potřebuju… Pauzu…“ Vydýchávala jsem se a čekala, že Souhei bude trvat na tom, abychom běželi dál, že to nějak zvládnu.
„Dobře… Hmm… Vylez mi na záda.“
„Co?“
„Neptej se mě furt tak blbě, když ti něco takového řeknu a pohni.“
„Sory, já se jen ujišťuju, jestli jsem se nepřeslechla.“
„Už mi s tím lezeš na nervy.“
Tím mě překvapil. Sám už nemohl a vzal mě na záda, i když už jsme byli docela daleko. Pomalu, ale jistě si získával moji přízeň, aniž by o tom věděl. Ale nee. Ticho. Souhei je hajzl. Znovu už ne. Víš, jak to dopadlo minule. Byla by to velká chyba. Teď jsme spolu ale sami… Ne, kdykoliv se můžeme vrátit zpět.
O pár metrů popoběhl, ale pak se sklácel nečekaně na zem i se mnou. Dala jsem mu napít zbytku vody v mé flašce a zkoumala jsem, co se děje za hradbami města, ve kterém jsme ještě před chvílí byli vězněni. Chytli několik lidí a přivázali je ke kůlu ze dřeva. Dělají hranici? To ne… To je přece ten…
„Asi přišli na to, že nám pomáhal.“ Ozval se Souhei, jako by mi četl myšlenky.
„Musíme mu pomoct.“ Taková ve skutečnosti nejsem. Musím to hrát. Ve skutečnosti bych nikomu, kdo mi pomáhal a byl nebezpečí, nepomohla. Já ho o pomoc neprosila. Ale… To zní hnusně… Ale ve skutečnosti není… Sami byste to zjistili po mých zkušenostech s „kamarády“.
„Máš pravdu…“ Já to nemyslela vážně…
„No… Ale…“
„Dělám si srandu. Už by bylo pozdě. Co? Chtěla si to odvolat? Neumíš moc předstírat. Když už, tak to dělej se vším všudy.“ Jak já ho nenávidím...

Snad jste si to užili. Asi bych vám měla něco říct. Není to nic strašného, prostě jenom tak...

Možná to děláte podobně, ale já jsem se rozhodla vám to říct... Já mám tenhle příběh už skoro dopsaný. Se psaním jsem hrozně daleko a tady to vydávám po kouskách, když mám zrovna mezi ještě svou jinou prací čas. Ani nevím, proč jsem to napsala, prostě jsem měla potřebu vám to říct. není to nic Wow, ale prostě... Tak jen chci říct, že tenhle příběh nebude tak krátký, jako předešlý, ale bude to mnohem delší a snad vás i víc překvapí a ještě bych ráda řekla, že čím jdeme s příběhem dál, tím jsou scény víc... "hot" abych tak řekla. Takže... snad si to užijete, tak jako já při psaní.

Vaše LadySeiss