HryProDivky.cz
Sense
Jako oheň 10/1
Dlouho jsem nevydala žádný díl a omlouvám se, ale měla jsem toho trochu víc na práci. Nebudu se vymlouvat na školu, protože to stejně není pravda, ale prostě mám víc zájmů. Jen tak mě napadlo, jestli byste si zase nechtěli dát soutěž na upravování obrázků. Kdyby jo, byla bych moc ráda, kdybyste se mi ozvali. Buďto do komentářů, na mail nebo na HPD. Užijte si to...
Když jsem dojela domů, rychle jsem utíkala do bytu. Nikdo u něj nebyl. Otevřela jsem dveře a šla si pro mobil, jestli na něm nemám nějaké zmeškané hovory. Jo, jeden. Chtěla jsem mu zavolat zpátky, když vtom někdo zazvonil. Tak trochu hádám, kdo to bude.
„Můžeme?“ Řekl jako první, když mě uviděl.
„No, právě jsem přišla a musím se převléct.“ Vyvolával ve mně nervozitu.
„Naleješ mi zatím něco?“ Pustila jsem ho dál a vzala mu bundu. Měl zase tu koženou. Na sobě měl džíny a pod bundou černé tričko. Slušelo mu to. Dokonce se i oholil.
„Co si dáš? Mám vodku a… vodku a…“ Proč tu mám tolik sklenic vodky? Protože seš ochlasta.
„Tak si dám třeba vodku.“ Prohodil nezaujatě a pak se začal smát.
Donesla jsem mu vodku a štamprli a šla se převléct. Zatím co on pil, jsem já hledala něco na sebe. Napadaly mě různé kostýmky, které bych si mohla obléct, ale pak jsem si uvědomila, že jdeme pryč, takže asi ne. Navíc, bych se cítila jako štětka. Jenže on je vždycky tak atraktivní a má úžasné tělo a ještě lépe s ním umí zacházet. Byla jsem v rozpacích. Řekla jsem si, že bychom mohli ladit, tak jsem vytáhla černou blůzku a nějakou sukni.
„Už budeš?“ Slyšela jsem, jak se směje, protože jsem každou chvíli zaklela, když mi něco spadlo nebo jsem nemohla najít to, co jsem chtěla.
„Skoro.“ Bílou blůzku jsem hodila zpátky do skříně a vytáhla bílou, skoro průhlednou košili a vzala si pod ni černou podprsenku. Černé pumpky a pak vytáhnu ještě nějaké kotníčkové tenisky na podpatku.
„Sluší ti to.“ Řekl, když jsem se objevila v obyváku, ale díval se mi do očí. Ani jednou se nepodíval na mě.
„Díky.“ Začervenala jsem se a uhnula pohledem.
Přišel ke mně blíž a vzal mou tvář do dlaní. Přejel mi až ke krku a já jsme lehce zaklonila hlavu a zahleděla se do jeho očí. Polkla jsem, jakmile přenesl pozornost na moje rty.
„Chci tě.“ Zašeptal a hned na to přitiskl svoje rty na ty mé a moje košile byla hned na to na zemi a jeho triko jakbysmet. Zvedl si mě na boky a odnesl do postele.
Líbal mě na krk a rukama mě hladil po bocích. V tu chvíli se ale odtáhl a slezl z postele.
„Promiň.“ Pronesl potichu.
„Co se stalo?“
„Musíme jít.“
Zakoulela jsem očima a šla do obyváku a vůbec jsem si nevšimla, že mi z ramen padají ramínka podprsenky a nakonec mi spadla celá. Lekla jsem se a zakryla si prsa rukama. Vůbec bych si toho nejspíš nevšimla, kdybych byla pořád otočená k Ryanovi a nechala se hypnotizovat jeho pohledem. Ryan se na mě otočil a jeho levý koutek se o něco zvedl. Já jsem zrudla a snažila se zohnout k zemi, abych ji zvedla. Ryan byl ale rychlejší. Stál u mě s nataženou podprsenkou a chtěl po mně, abych natáhla ruce a nechala ho obléct mi ji.
„Neboj se.“ Díval se mi pořád do očí, ale cítila jsem z něho, že by po mně nejradši skočil, ale já bych se vůbec nebránila. Možná jsme si ten pocit ale jen namlouvala. Ale přece jen byl on ten, kdo mi rozepnul podprsenku, tak v tom touha být musela.
„Nedívej se.“ Zrudla jsem ještě víc.
„Jak tě mám obléct, když se nemůžu dívat?“ Sledoval pobaveně můj výraz.
„Ale…“
„Tak se nedívej ty.“ Přerušil mě.
Chvíli jsem se na něj dívala s odmítavým výrazem, ale když ani jednou neuhnul pohledem a pořád tam stál s nataženou podprsenkou, přišlo mi to blbé. Zavřela jsem teda oči a opatrně sundala ruce z mých prsou. Trochu jsem se zachvěla, když mi Ryan chytil ruku a něžně na ni navlékl nejprve jedno ramínko. Nespěchal, ale ani se neloudal. Pokaždé, když se jeho ruce dotkly mé kůže, zachvěla jsem se. Kdybych byla kočka, možná začnu i vrnět. Vzal mi i druhou ruku a navlékl na ni druhé ramínko. Potom vzal obě ramínka a natáhl mi je na ramena. Sjel rukama na košíčky podprsenky a lehce je potěžkal, aby mi ji popravil. Ošila jsem se, ale oči jsme měla pořád zavřené. Pomalu mě obešel – přitom měl pořád ruce na mých ramenou – a zapnul mi podprsenku. Položil mi ruce na boky a chvilku se nic nedělo. Trochu jsem zalapala po dechu, když mi jeho ruce odhrnuly z krku vlasy a objevily se tam místo nich jeho rty. Naklonila jsem hlavu a on se ke mně přitiskl celým tělem. Jeho ruce z boků sjely na břicho a postupovaly výš i níž. Líbal mě pořád na krku a posouval se k ramenům a zase zpět. Když mi rukama přejel po podprsence a trochu ji zmáčkl, ošila jsme se. Otevřela jsem oči a odtrhla se od něj. Otočila jsem se čelem k němu a omluvně se na něj usmála.
„Promiň.“ Vzdychla jsem.
„Já bych se měl omluvit.“ Jeho výraz se nijak nezměnil. Pořád jsem v jeho očích viděla nějaké ty stopy chtíče, ale ty postupně odeznívaly. „Můžu ti aspoň ještě obléct tu košili? Slibuju, že ti ji opravdu jen obleču.“ Nadějně se na mě usmál a já jsem rozpačitě přikývla.
„Podprsenku jsi mi taky přece jen oblékl.“ Zdůraznila jsem slovo jen a uculila se, když zvedal z podlahy moji košili.
„Za trest mi taky můžeš obléct triko.“ Spíš za odměnu. To je fakt, ale musela jsem se zasmát.
„Jak chceš.“ Pokrčila jsem rameny a popošla k němu.
Obešel mě a natáhl mi na obě ruce naráz krátké rukávy. Pak mi košili ještě upravil a přejel mi rukama po bocích. Otočil si mě k sobě a začal mi zapínat knoflíky shora dolů. Viděla jsem, jak se šibalsky usmívá, když byl uprostřed. Když dopl poslední knoflík, došla jsem já pro jeho triko a mlčky mu naznačila, ať natáhne ruce. Poslechl mě a já jsem mu přetáhla triko přes hlavu. U krku jsem ho ale úmyslně zastavila a sjížděla pomalu, hlavně rukama po jeho hrudníku a přes vypracované břicho až dolů k poklopci, kde triko končilo. Slyšela jsem, jak trochu silněji oddechoval, a musela jsem se usmát a doufala jsem, že to neviděl. Vzala jsem ještě gumičku a sepnula si vlasy do úhledného, středně vysokého culíku.
„Můžeme?“
Kývla jsem. Ještě pořád jsem na sobě cítila jeho ruce a jeho rty. Cítila jsem se jako v ohni.
Nabídl mi, ať se svezu jeho autem. Když už jsme seděli, cítila jsme se nervózně. Chtěla jsem mluvit, ale nevěděla jsem o čem. Napadaly mě pořád jen tyhle uplynulé události.
„Mám nápad.“ Začala jsem.
„Hm.“
„Víš, jak jsem nedávno mluvila o té své… poruše?“
„No.“ Díval se pořád dopředu.
„Napadlo mě… co kdybys mi pomohl se toho zbavit.“ Hned jakmile jsem to dořekla, jsem měla chuť vyskočit z auta a mlátit se do hlavy tak dlouho, dokud to ze sebe nevytluču. Bože to byl trapas. Tohle jsem ani říct nechtěla.
Na chvíli přestal hypnotizovat silnici před námi a zadíval se na mě. Hned na to se začal smát, že jsem se divila, že z toho neměl záchvat smíchu. Trochu při tom trhal volantem. Zčervenala jsem jako snad ještě nikdy.
„Promyslím to…“ Viděla jsem, jak se v sobě snaží zadusit smích. „Kde to vlastně pracuješ?“
„V bordelu.“ Málem jsem se znovu plácla do čela. „Jako barmanka.“ Dodala jsem, ještě.
Jen pokýval hlavou a já jsem mu pak řekla přesnou adresu. Kupodivu moc dobře věděl, kde to je. Stihla jsem Ashovi napsat ještě krátkou esemesku, aby věděl, že přijedeme. Zapomněla jsem mu zavolat a vůbec se zmínit o vymahači. Snad si to přečte včas a nebude naštvaný. I když má pořád dobrou náladu a někdy ji dokáže i rozsívat kolem, je zkrátka jako automat. Každou chvilku se pokazí.
Dojeli jsme. Ash byl vevnitř a bavil se s nějakou polonahou ženskou. Nejspíš tanečnice. Když mě uviděl, šlo poznat, že věděl, že přijedu, protože ji hned poslal pryč a vydal se k nám. Představila jsem mu Ryana, ale jeho přiblblé poznámky ohledně jeho práce a mých kamarádů, vynechám.
„Jsme tu, abysme se domluvili na té práci. No a Ryan si chce ověřit pár věcí, a co já vím co ještě.“ Pronesla jsem, ne moc zaujatě.
„To je vymahač?“ Zatvářil se ublíženě.
„To je teď jedno. Já vím, že ses mi ještě neozval ohledně toho místa, ale musíme to tak jako tak ověřit, nebo co se to vlastně dělá.“ Mávla jsem rukou.
Ash už nic neříkal, ale jeho pohrdavý výraz říkal vše. On nenávidím mé kamarády a teď ještě mnohem víc za to, co udělali, ale jemu se nedá vysvětlit, že to bylo pro mé dobro. No a Ryanem pohrdá automaticky, ale když se nedívám, stejně se před ním nakrucuje, jako by měl nějakou šanci. Teda, Ryan se nezmínil úplně o všem, ale já můžu aspoň doufat, že není na chlapy. Ti dva si ještě něco vyřizovali mezi sebou. Nějaké papíry, kterým já vůbec nerozumím.
Je to tu hezky zařízené. Hned u vstupních dveří jsou osvětlené stěny v malé chodbě, která potom vede do obrovské místnosti, kde je plno nasvícených stolů s tyčemi a pak také samozřejmě nasvícený bar, za kterým budu já. Všechno tady v té naprosté tmě svítí. Ve stěnách na druhé straně místnosti jsou zabudované reproduktory, a jak jsem si už stihla všimnout, ovládání je za barem.
Když dořešili, co potřebovali, Ash mi ukázal, co všechno musím dělat a co hlavně musím umět. A pokaždé se musím usmívat, ale ať to zase nepřeháním. Ono je sice výhodnější, když je za barem nějaký přihřátý, mladý klučina, ale poslední dobou sem chodí i lidé s normální orientací. Když mi Ash ukázal záchody, málem jsme se pozvracela. To byl totální hnus. Buď to tam bylo poblité nebo pomočené, nebo… jak to jen říct slušně… to lidi nestihli s průjmem na záchod. A ten smrad. A navíc tu nešlo nic vidět, protože sem dal Ash to modré světlo.
„Snad to tu bude vypadat líp s tvým nástupem.“ Spiklenecky se na mě usmál.
„Budu moct rozkazovat uklízečkám?“ To by totiž bylo bezva. Nemohly by na mě být drzé a odmlouvat. Já totiž ještě nikdy nepracovala v žádné restauraci a už vůbec ne v baru. Vlastně jsem jen fotila. Je to tu lepší, než jsem čekala.
„Uklízečkám to uklízení záchodů nějak nejde, v poslední době. Proto se o to postaráš ty.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil. Sledoval pobaveně můj zoufalý výraz.
„To po mně chtít nemůžeš. Je to nechutné.“ Zašklebila jsem se a myslím, že účelně.
„Já si můžu určovat, co budu chtít. Ty prakticky nemáš na výběr, kočko. Třeba za to dostaneš i nějaké dýško.“ Mrkl na mě a odkráčel z pánských toalet. Já jsem se ještě chvíli znechuceně dívala na tu spoušť, než mi došlo, že má pravdu. On zaměstnává mě. Já si holt ultimáta určovat nemůžu.
Cestou zpátky jsem se uklidňovala tím, že si do té doby ještě nějakou práci najít můžu. Ashův bordel přece není moje jediná možnost. Minuli jsme knihovnu a já jsem si vzpomněla, že si potřebuju půjčit jednu knihu o vlasech. Jsou tam přesně vypsané ty vitamíny, které má ta moje barva. Chci si je zjistit a pak se tím chlubit.
V mém bytě byl stejný nepořádek, jako když jsme odešli. Ty štamprle na tom stole byly pořád, což mi připomínalo jednu příhodu.
Ještě ve dveřích jsem se otočila k Ryanovi a omluvně se na něj usmála, jak nejlíp to šlo.
„Víš, já už asi půjdu spát.“ Nevěděla jsem, co jiného mu mám říct, aby odešel. Jen jsem věděla, že už ho dnes ve svém bytě určitě nesnesu.
„Myslel jsem, že ještě vyřešíme tu práci.“ Neznělo to zklamaně, spíš jako by věděl, že ho pustím dovnitř. Jenže to se nestane.
„No…“ Kroutila jsem si nervozitou prst, jak jsem nevěděla, co mám říct. Poznal to.
„Tak dobře.“ Ohrnul smířeně ret a navzájem jsme si uhnuli pohledy. Kousek poodstoupil. „A platí ještě pořád ten tvůj… návrh?“ Podíval se mi do očí. Snaží se vtipkovat? Vážně? Teď? Stejně jsem se musela usmát.
„Dneska už ne, Ryane. Prosím, jsem unavená.“ Zoufale jsem zaprosila a snažila se hrát ospalou.
„Tak se dobře vyspi.“ Čekala jsem, že hned na to odejde, ale ještě chvíli po tom si mě prohlížel a snažil se zachytit můj pohled kdykoliv jsem se mu podívala do obličeje. Pak se zničehonic otočil a odešel. Chtěla jsem mu říct, ať nechodí. Ať se otočí a vrátí se. Nechtěla jsem u dělat zbytečné naděje, ale tohle jeho gesto mě bolelo víc, než snášet jeho doteky. Dneska už bych sice nezvládla ani jeden jeho dotek, ale přesto to zabolelo.
Kdyby vážně někdo chtěl, abych zase uspořádala tu soutěž, napište mi na mail lolicon@email.cz nebo do komentářů nebo na HPD: http://www.hryprodivky.cz/profil/62418 . To bude možná nejlepší. Jinak, díky za vaši podporu. Mám vás moc ráda :*
