Na stopě emocím 12 (3)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

„Myslela jsem si…“ Začala Violet.
„Co?!“ Vyštěkl na ni. „Co sis myslela Violet, pověz mi to.“ Provokoval ji a dělalo mu to dobře. Postavil se a došel k ní. Ucouvla od něj, ale on si ji přidržel tak, aby u sebe byli dost blízko na to, aby byla nervózní z jeho přítomnosti. „No tak Violet.“ Mluvil pořád tišeji a hrál si s ní.
„Ž-že… Myslela jsem…“ Podívala se mu do očí, ale hned je zase sklopila.
„Chceš mi něco říct Violet?“ Provokativně opakoval pořád její jméno, dokud jí nezačaly pomalu stékat po tvářích slzy.
„Seš hajzl Nate! Nevidíš, co jí děláš?!“ Musela jsem se jí zastat. „Radši mě pusť. Nemůžu se na ty tvoje svinstva dívat.“
„Drž laskavě hubu.“ Procedil na mě skrz zuby a otočil se na Violet. Byla mu tak po ramena. Zvedl si ji za bradu zase ke svým rtům a já opět viděla ta světýlka, která se jí rozsvítila v očích. „Řekni mi to Violet.“ Tiše ji provokoval. Nemohla jsem se na to dívat. Ta holka byla zoufalá. Natáhla se a chtěla ho už políbit, ale on ji držel zkrátka a vyžadoval se odpovědi. „Nedostaneš odměnu, dokud mi to neřekneš Violet.“ Její jméno z jeho úst zaznělo dnes už tolikrát, ale jen proto, aby ubližoval.
„Myslela jsem si… že mě… možná…“ Nedokázala to vyslovit a on to věděl. Díval se jí do očí a provokoval ji. Nebránila se, ale já viděla, jak je zoufalá. Mučil ji a nebyl to hezký pohled. Chtěla jsem křičet. Zmlátit ho. Cokoliv, jen aby toho už nechal.
„Že tě co, Violet?“ Začal mluvit ve chvíli, kdy se ona rozhoupávala, aby něco řekla. Dělal to schválně a to mě štvalo. Chudák holka. Kéž bych jí mohla pomoct.
„Že mě máš… rád.“ Poslední slovo zašeptala tak, že nebylo skoro slyšet a sklopila zrak. Nenechal ji. Potřeboval ji mučit.
„Že tě mám rád, Violet? Myslela sis to… A teď už si to nemyslíš?“ Bolelo mě, jak si s ní hrál. Byl k ní tak chladný a ona ho milovala.
„J-já nevím… Nate.“
„Pověz mi Violet… myslíš si, že tě miluju?“ To ne! To nezvládnu a ona už vůbec ne.
„Nate! Nech ji sakra. Co ti udělala? Nenechám tě jí ubližovat. Seš pěkný hajzl.“ Došla jsem k němu a odstrčila je. V tu chvíli mi od něj přiletěla taková facka, že jsem se prostě nemohla ovládnout. Vzala jsem ho za vlasy a párkrát mu přejela ten jeho ksicht pěstí.
„Nech mě! Zbláznila ses?!“
„Omluv se jí! Dělej! Seš hnusák. Nechápu, co na tobě vidí.“
„Nemám se jí za co omlouvat.“
„Že ne?! Ty to nevidíš? Zabíjíš ji zevnitř.“ Buď to opravdu nevidí, nebo je naprostý ignorant.
„Nech ho!“ Zakřičela Violet.
„Violet. On ti ubližuje. Ty to taky nevidíš? Máš ho ráda. Miluješ ho a on tě ničí. Copak ti někdy řekl, že tě má rád? Nebo ti dal ten polibek, po kterém tak moc toužíš?“
„Ne.“ Hlesla potichu a sklopila oči k zemi.
„Nechápu, o co ti jde Nate. Vysvětli mi, co z toho máš.“
„Až mě pustíš.“ Pustila jsem ho. „Děvko.“ Řekl potichu, ale já ho stejně slyšela.
„Mluv.“
„Violet zmiz!“ Udělala něco jako pukrle a odešla. „Jsem pro ni vším, ale ona má moc, jakou nikdo nemá. Potřebuju ji a ona nemůže žít beze mě. Ale zas tak moc ji nepotřebuju. Kdybych se měl rozhodnout, koho zabiju dřív, jestli tebe nebo ji, zabiju ji.“
„Jak můžeš takhle mluvit. Nevidíš to, co jí děláš?“
„Může si za to sama do prdele! Já se ji o nějakou posranou lásku neprosil! Chtěl jsem jen její schopnosti a oplácím jí to. Já nemůžu za to, že se do mě zabouchla. Mně je šestnáct a jí dvanáct. Co po mě vlastně chceš? Abych se jí omluvil a řekl jí, že ji taky miluju? Je to děcko. A chová se tak. Chová se, jako by jí bylo pět. Cítím se už teď jako pedofil a ještě bych s ním měl chodit nebo co?“
„Nejde o to, že jí její lásku neoplácíš. Jde o to, co jí děláš. Seš na ni tak krutý. Co třeba to provokování? Děláš, jakože jí chceš dát pusu, ale nikdy jí ji nedáš. Víš, jaké z toho musí mít deprese. Za chvíli ti tady chcípne žalem Nate. „
„Nemůžu jí říct, že ji mám rád, ale mám. Tohle já lidem neříkám, a jestli jí to řekneš, zabiju tě.“
„To určitě… Hele tak ji aspoň tak nenič…“ Už nevím, co mám na její obranu říct. „Už půjdu.“
„Kam jako? Zapomněla jsi, že jsi můj zajatec?“
„Nezapomněla Nate, ale ty mě nedokážeš udržet. Nezvládnu se dívat na tebe a na to, co jí děláš. Tak jako tak mě musíš nechat jít.“ Něco mě napadlo… „Dej mi ji.“
„Cože?!“
„Dej mi Violet. Postarám se o ni líp, než ty a můžu ji vychovat. Třeba z ní jednou udělám takovou ženu, že i ve dvanácti ji budeš chtít.“ Nechápu, co jsem to řekla, ale myslím to vážně.
„Proč?“ Mluvil spíš sám se sebou.
„Protože jí chci pomoct. A navíc je to nezákonné.“ Úplně jsem zapomněla, kde to vlastně jsem a hned jsem vstala, abych odešla.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?!“
„Pryč Nate. Pryč. A ty máš teda sakra velký průser.“
Vyběhla jsem ven, bylo odemčeno a ocitla jsem se na druhé straně toho jezera. Moje oblíbené místo. Oběhla jsem ho a běžela jsem na velitelství. Vtrhla jsem do dveří, kde sedělo opět pět mužů, jeden z nich byl Arata.
„Proboha kde jste byla Tai? Už jsme si mysleli, že jste nás zradila a… Co se Vám stalo?“ Všichni se na mě dívali jak na strašidlo a mně došlo, že jsem vlastně celá od krve a od modřin.
„Byla jsem vězněna. Místními vojáky. Teda ve výcviku. Jejich velitel je Nate. Ale má ještě větší průšvih, než si myslíte.“ Všichni na mě zírali s otevřenou pusou a Till mě pobídl, ať mluvím. Všechno jsem jim řekla a o pár minut později už s vydala kupa vojáků na místo, kde měl Nate základnu a á jsem byla s nimi. Už tam byli všichni.
Všechny je odtamtud vyvedli i s Violet. Zatím je odvedli do cel a ráno je budou soudit.
„Tille? Ráda bych si k sobě vzala tu malou. Postarám se o ni.“
„Tai, podívej… Já ti to nemůžu slíbit, ale zmíním se o tom zítra na poradě a myslím si, že není důvod, proč by ti ji nedali, ale nic neslibuju.“
„Dobře, díky.“
Odešla jsem k sobě a ještě si všimla, jak se na mě Arata dívá. Nemohla jsem přesně rozeznat ten pohled, ale nenávist už to nebyla. Ale já Aratu už nepotřebuju. Dostala jsem se díky sobě dost vysoko a to už mi nikdo nevezme. A můžu za to vlastně děkovat Nateovi. Když jsem se vrátila do svého stanu, někdo tam na mě čekal.
„Ari… Hrozně jsem se o tebe bál.“ Přitiskla jsem si ho k sobě a Souhei mě objal. Zajela jsem rukou do jeho černých vlasů a nasávala jeho jemnou vůni. Nesmrděl tak lacině jako ostatní, nebo Arata. Ale to bude asi tím, že ho mám tak ráda.
„Souheii, přemýšlela jsem o nás. Nepotřebuju Aratu, abych se dostala vysoko. Mám tebe. A na tom vrcholu se udržím s tebou. Potřebuju tě. Chyběls mi.“ Přitiskl se ke mně ještě víc a já jsem si snad poprvé všimla, jak příjemné je ho objímat. Měl tak silné ruce, které mi v jeho náručí dávaly pocit bezpečí.
„Mám nápad…“ Zašeptal mi do ucha a já se usmála. Odtáhla jsem od jeho ramena a políbila ho. Nemohla jsem se nabažit jeho jemných rtů.
Za chvíli už jsme leželi na posteli a byli vysvlečení do půl těla. Líbal mě tam, kde předtím a vůbec si nedělal starosti s mýma modřinama. Když mi jezdil rukama po těle, cítila jsem se tak úžasně. Věděl, co se mi líbí a využíval toho. Když se zase vrátil k mým rtům a já ho objala nohama kolem pasu, ucítila jsem, jak mu tvrdne. Trochu se začervenal a já mu rozepla kalhoty. On mi na oplátku vysvlékl ty moje a v tu chvíli jsme na sobě leželi úplně nazí. Podíval se na mě těma svýma svůdnýma očima a já mu pohled oplatila. Když to mě zajel, prohnula jsem se v zádech a objala ho pevněji. Pomalu přirážel a já jsem si vzpomněla na to, jak jsme to dělali poprvé. Miluju ho, i když se to bojím přiznat sobě i jemu, ale to on už dávno ví.

Byla noc a já jsem byla neskutečně unavená. Souhei už vedle mě spal a já jsem se k němu překulila. Dala jsem si jeho ruku přes sebe a přitiskla se k němu. Zahlédla jsem, jak se usmál a pak už jsem zavřela oči a taky usnula.