HryProDivky.cz
Sense
Jako oheň 13/1
I když už nemám žádné čtenáře, zjistila jsem, že je mi to jedno. Že nepotřebuju nikoho, kdo bude milovat moje příběhy. Já miluju psaní a to stačí. I tak vám děkuju za začátek. Vydám posledních pár dílů a pak se uvidí. Možná začnu vydávat novou povídku. O té už jsem mluvila.
Otočili jsme se směrem, odkud jsme slyšeli zamykání dveří. Když muž odešel, obořila jsem se na Ryana.
„Super. Ještě jsem ani nebyla v práci a už mě vyhodí, protože jsem se nedostavila.“ Rozhodila jsem ruce.
„Ale no tak. Dostaneme se odsud.“
„To chci vidět.“ Zapochybovala jsem. Vím, že je v něm něco nadpřirozeného, ale ocelové dveře nerozrazí.
Podíval se nahoru k tomu oknu a pak na mě.
„Seš moc tlustá.“
„Haha.“ Převrátila jsem oči.
„Hele, já vím, komu to tu patří. Ráno mu zavolám a řeknu, že jsem se tu šel podívat a oni nás tu omylem zamkli.“ Povytáhl obočí.
„Však to je úplně normální chodit do cizího baráku a prohlížet si to tu. A když je to tvůj kámoš, proč jsi nezastavil toho týpka, když nás zamykal?“
„Měli bychom průšvih. To neřeš, je to složité.“
„No, já tu do rána nebudu.“
„Ale Rose.“ Protočila jsem otráveně oči. „Je to tak hrozné, strávit se mnou jedinou noc?“
„S tebou si nikdy nejsem jistá, jestli to je jen jedna noc.“ Prohodila jsem.
„Jak to myslíš?“
„To neřeš.“
Chvíli jsem přemýšlela, jak bych se dokázala protáhnout tím oknem, nebo jak by se ty dveře daly otevřít. Pak mě napadaly různé kraviny, jako vykopat tunel, nebo prorazit zeď a tak dál. Chvíli jsme si s Ryanem povídali. Nevím, jak on, ale já jsem se bavila. Říkal, že na chození nebo něco takového není, ale mně tohle trochu připadalo jako rande. Vážně jsme si povídali a on mě vážně poslouchal, když jsem mu povídala o cestování a o našich.
Když přišla tma, trochu jsem se rozklepala. Ryan si sundal svoji koženou bundu a oblékl mi ji. Myslela jsem si, že bude těžká nebo bude smrdět nebo bude škrábat a tak dál, ale byla příjemná. Kolik si asi Ryan jako vymahač vydělá?
„Nezahrajeme si flašku?“ Zeptal se šeptem, když mi oblékal bundu.
„Co to je?“
„To snad ne. Ty neznáš flašku?“ Rozesmál se.
„Asi ne.“ Začala jsem se přitrouble smát taky.
„Já tu sice flašku nemám, ale mám s sebou hrací kostku.“
„Proč s sebou nosíš hrací kostku?“ Rozesmálo mě to ještě víc.
„To je na dlouho. Tak zahraješ?“
„Když mě to naučíš.“ Pokrčila jsem rameny.
Pak mi složitě vysvětloval, že kdybychom měli flašku, tak že se s ní točí a na koho ukáže, ten dostává buď úkol, nebo pravdu. Ale když máme kostku, uděláme to tak, že já budu mít sudé čísla a on liché. Hodil kostkou. Čtyři. Super.
„Úkol nebo pravda?“ Zeptal se.
„Ehm, úkol.“
„Fajn. Umíš stojku?“
„Ne.“
„Tak ji udělej.“
„Ale já ji neumím.“
„Pomůžu ti.“
„Proč první věc, kterou po mě chceš, je stojka?“
„Musí mít všechno důvod?“
Postavila jsem se a Ryan si stoupl těsně vedle mě. Ujistil mě, že mě bude chytat. Dala jsem ruce před sebe, a když byly na zemí, vyšvihla jsem nohy nahoru. Dostaly se sotva do půlky. Udělala jsem to znovu a to už mě Ryan chytil a vytáhl je výš. Začaly mě bolet ruce z kamenité podlahy a vyhrnovalo se mi tričko.
„Pusť mě!“ Zaječela jsem na něj.
„Ve stojce musíš chvíli vydržet.“ Smál se.
„Ale já už to nevydržím. Ryane, pusť mě.“
„Co za to?“
„Neštvi mě a pusť mě!“
„Jestli nechceš úkol dodělat, musíš dát fant.“
„Co to sakra je?“ Byla jsem naštvaná a on to nijak nevylepšoval. Snažila jsem se mu vykroutit, ale držel mě pevně nahoře.
„Musíš si vysvléct nějakou část oblečení.“
„Pusť mě!“ To už jsem vážně ječela, ale pustil mě. „Seš otravný.“
„Rose.“ Řekl káravě. „Musíš dát fant.“
„Ale já úkol splnila.“
„Nedodělala.“
Asi minutu jsme se hádali a pak mě konečně přiměl k tomu, abych se vysvlékla. Zvolila jsem si botu, protože mi pak nebude taková zima.
Další tři kola byly všechny na mě. Pak ale přišla řada na Ryana.
„Úkol nebo pravda?“
„Pravda.“
„Proč nerad navazuješ s někým bližší kontakt?“
Už jsem viděla, jak se z toho bude snažit nějak vykroutit nebo se vysvléct.
„Odpověz.“
„Prostě nemám rád romantiku a to slovo.“ Polkl.
„Jaké slovo?“
„Láska.“ Skoro to vyplivl. „A taky vyznání lásky. Trapné chození za ruce a líbání se na veřejnosti. Je to všechno otravné. Neptej se mě proč. Prostě to tak mám. Nemám to rád.“
„Fajn.“ Trochu to zabolelo, i když jsem nechápala proč, ale snažila jsem se to zamaskovat.
„Přestaň se tak tvářit.“ Obořil se na mě.
„Jak se tvářím?“
„Jako bych ti nějak ublížil, protože s tebou to nemá nic společného.“ Au.
„Já to chápu. Nic se neděje.“ Měla jsem co dělat, aby se mi nerozklepal hlas, jak se mi draly slzy do očí.
„Sam.“ Vzdychla jsem. „Sam, podívej se na mě.“ Poslechla jsem ho. I v té tmě jsem viděla jeho modré oči. „Já na to nejsem. Nejsem takový. Tak mě prosím neviň z toho, jak se cítíš.“ Už jsem těžko zadržovala slzy, ale doufala jsem, že to nejde vidět.
„Jak můžeš vědět, jak se cítím?“
Neodpověděl. Nechápala jsem, co to má znamenat, ale nechala jsem to tak.
„Promiň.“ Hlesla jsem.
„Za co?“
„Asi jsem se do tebe zamilovala.“ Složila jsem hlavu do dlaní a doufala, že se na mě nenaštve. Že se stane zázrak a on mi řekne to samé, nebo že mi konečně řekne něco, co mi napoví, proč se chová občas tak divně a to bude důvod k tomu, proč mě nemůže milovat. Ale nestalo se tak. Jen přišel blíž ke mně a objal mě.
„Myslím, že dneska už hrát nebudeme.“ Obul mi botu a pak mě položil vedle sebe na zem. Byla jsem trochu zaskočená, ale taky unavená. Tak jsem po chvíli usnula.
