Sense

Na stopě emocím 10

    Vydali jsme se na cestu. Já a Souhei jsme až na občasné zamrčení, nebo krátkou odpověď mlčeli. Hatake celou cestu nemluvil o ničem jiném. Jednou jsem se červenala já, podruhé Souhei, protože Hatake to vyprávěl tak procítěně a hezky. Nemohla jsem na to přestat myslet, ale určitě jsem nebyla jediná. Sem tam jsme se na sebe se Souheiem podívali, ale já jsem to nebrala vážně. Nic to nebylo. Bylo to nádherné a určitě bych něco podobného chtěla zažít znovu, ale už ne s ním… Nikdy. Příště jestli se o to bude snažit, ho odstrčím. Nemůžu si dovolit propadat hormonům.
O pár minut později, když si šel Hatake odskočit a my jsme na něj čekali se Souhei ozval.
    „Nic to neznamenalo. Stěžovala sis, že to neumím…“
    „Tak jsi mě přesvědčil o opaku.“
    „Takže si rozumíme… Nic to neznamenalo.“ Jasně, kdyby to nic nebylo, ani by mi tohle neřekl, ale dělal by jako vždycky, že se nic nestalo automaticky.
    „Ani by mě nenapadlo myslet si, že jo.“ Usmála jsem se.
    Nevšimla jsem si, jestli se Souhei usmál taky, ale myslím, že až se něco takového stane příště, nejspíš neodolám, i když jsem si to slíbila. Sám si o to právě řekl a donutil mě na to myslet, takže to pro něj nebylo jen „něco“.
    Cesta do města byla vážně nekonečná… Šli jsme skoro dva týdny, skoro jakoby na nás zase někdo něco narafičil.
    Večer ve stanu, když Souhei opět spal venku Hatake spustil.
    „Já jsem to říkal.“
    „Co říkal? Nerozumíš tomu.“
    „Tomu, když se dva lidi líbají a ještě takhle, jak vy dva,“ při tom pomyšlení jsem sebou trochu škubla, ale ne z nepříjemnosti, „tomu určitě rozumí každý.“
    „Nic to neznamenalo, chápeš to? Zpochybnila jsem jeho dovednost, tak…“
    „Kdyby ses mu nelíbila, ani by na tebe nesáh.“
    „Líbit se mu můžu, kolikrát budu chtít, ale rád mě mít nebude, už jsi to pochopil, nebo si budu muset jít ustlat jinam?“
    „Třeba ven za Souheiem, aby jste měli soukromí. Ne, ok, chápu to. Vy dva jste do sebe zbláznění jak diví, ale nemůžete spolu být, protože to nebyla láska, co vás takhle spojilo, jasně.“
    „Nebyla to láska a nic jiného taky ne. Bylo to jen tak.“
    „Nic není jen tak… Jo a co takhle z touhy? A vášně? Hmm? To je u toho taky důležité a vy jste tím přímo přetékali.“
    „To není pravda…“ Chtěla jsem ještě něco říct, ale už jsem nevěděla co. Vyhrál, ale tak to není.
    „Uznej to. Vy dva po sobě toužíte, ale taky chcete být oba dobří bojovníci, tak si nevytváříte vztahy.“
    „A musíš to řešit zrovna se mnou? Já jsem holka, jestli sis nevšim. Jsme opačné pohlaví. Na takové hnusárny tu máš kamaráda.“
    „Tak to určitě hnusárna nebyla… Dobrou!“ Zařval, aby ho slyšel i Souhei venku. Snad neslyšel, o čem jsme mluvili, i když jak já ho tak znám, slyšel do detailu všechno.

    Druhý den jsme hned odpoledne dorazili do města. Konečně. Zašli jsme si po dlouhé době na pořádné jídlo a chvilku si odpočinuli. Chvílema se mi zdálo, jakoby mě Hatake balil. Mluvil tak zvláštně a pořád se mě dotýkal a objímal a všechno možné. To už jsem z toho všeho tak zblblá, že si myslím, že mě můj kamarád (i když ani ne) balí? Jsem na tom špatně a viním jedinou osobu.
    „Souheii, počkej. Kam jdeš?“
    „Na záchod. Chceš mi snad asistovat?“
    Spikleneckým úsměvem mu odpověděl.
    „Arami?“
    „Ari. Jen Ari.“
    „Dobře… Ari… Teď vážně, když nás nemůže slyšet… Co si o tom myslíš?“ Já ho snad zabiju.
    „O tom?“
    „Ty a Souhei.“
    „Není žádné já a Souhei a dochází mi s těma tvýma úchylnýma rozhovorama trpělivost.“
    „Promiň, já jen… Ty sis toho vážně nevšimla?“
    „Ježiš, čeho zas?“ Už jsem vážně otrávená.
    „Ty pohledy. Ty a Souhei… Něco se mezi váma stalo a to něco rozbouralo vaše myšlenky i pocity. Jde to docela dobře vidět, když je s váma ještě někdo třetí.“ Upřímně jsem ráda, že je s náma a nemusím Souheiovi čelit sama, ale částečně mě vážně štve.
    „Nechápu, jestli seš tak blbý, nebo tak slepý, nebo hluchý, ale už jsem ti řekla, že to nic neznamenalo a Souhei ti to musel určitě říct taky. Byl to menší úlet, ale prostě…“ Až moc zvláštně jsem se zasekla.
    „Co…“
    „Prostě si… Nemusím já… Neumím si prostě představit, že bych s ním něco měla.“
    „Ty se toho bojíš?“
    „Nevím… Prostě mi to tak stačí. Sem tam dusné ticha kvůli něčemu takovému a sem tam nějaká nezávazná akce. Já se k němu nedokážu připoutat.“ Hatake najednou nasadil takový divný výraz, ale já jsem pokračovala. „Neumí si představit s někým chodit a už vůbec ne sním. Přitahuje mě to k němu, to je fakt, ale já si nedokážu představit víc… bylo by toho na mě moc. Nejsem na takové věci zvyklá.“
    „Jinými slovy chceš říct…?“ Pořád se díval kamsi za mě, ale nevnímala jsem to.
    „Že ho možná mám ráda, ale… Nedokážu… To… Kdybych mu měla třeba říct, že ho mám ráda, sesypala bych se. Nezvládla bych to a už vůbec ne chození s ním. Doufám, že mu to neřekneš, jinak tě zabiju.“
    „Nebudu muset…“ Jeho vystresovaný pohled, kterého jsem si vůbec nevšímala, zmizel. Já jsem se konečně otočila směrem, kterým se on pořád díval… Ztuhla jsem. Zastavila se mi v žilách krev a možná i srdce. Nezvládla jsem to… Utekla jsem na dámy a tam jsem se pod nátlakem toho všeho rozbrečela. Nechtěla jsem brečet. Ani jsem nevěděla, proč brečím… Prostě to lezlo ven. Najednou jsem uslyšela hlas. Naštěstí byl Hatakeho. Souheův bych teď vážně nezvládla.
    „Je mi to líto, Ari.“
    „Vypadni! Nenávidím tě! Jaks mohl?! Věděl si celou dobu, že tam byl a pokračoval si dál. Seš jeho špeh, nebo co? Mám toho plné zuby. Jdi do háje! Vy oba. Nesnáším vás oba, ale pro změnu tebe nejvíc. Seš zrádce. Už tě nikdy nechci vidět, ani s tebou promluvit.“ Sem tam se mi slova ztrácela ve vzlycích a taky ozvěnou na záchodech a byla jsem od něj naštěstí oddělena dveřmi.
    „Vylez, prosím. Vážně je mi to líto. Chceš… Chceš abych…“
    „Vypadl? Jo chci!“ Zařvala jsem.“
    „Mám dovést Souheie?“
    „Zbláznil ses? Teď se mu nemůžu ani podívat do očí, ale vlastně nemusím, protože on teď určitě stojí někde za dveřma a všechno slyší!“ Byla jsem jak hysterka, ale nedokázala jsem se ovládat.
    „Není tu…“
    „Tak mu to nezapomeň všechno vykdákat!“
    „Aspoň jste si to už vyjasnili.“
    „Ale zase jenom jednostranně.“
    „Určitě cítí to samé.“
    „To jsi byl odjakživa takový nehorázný debil? Nech mě napokoji, radši už navždy. Všechno si podělal! Když dovolíš, ráda bych byla na chvíli sama, ale to se asi nestane, protože seš tak vypatlaný!“ Už nevím, co jsem říkala. Jen jsem ho chtěla dostat pryč. 

Vaše LadySeiss

+6

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 12.03.2016   |   Zobrazeno: 697x