HryProDivky.cz
Sense
Pouto 19
Docela mě překvapilo, jaký má teď moje povídka na blogu úspěch a asi i vím, komu za to vděčím.
Příští díl slavíme kulatiny, protože už to bude 20. kapitola. Tak teda.. enjoy...
Po nekonečné noci jsem jakž takž dokázala přemýšlet. Na ten sen jsem nemohla přestat myslet a byla jsem ráda, že můžu aspoň chodit. Bolelo mě všechno. Od končetin po vnitřnosti, včetně srdce. Bylo mi řečeno, že mám vzít všechny, koho mám ráda nebo komu věřím, ale mám ještě někoho takového? To je jedno. Nenechám je napospas vedení. Ani jednoho. Charlotta se už ven nejspíš dostala, takže mi zbývají jen ti dva.
Na výcvik jsem radši nešla. Kdo ví, jak by to dopadlo dneska. Na snídani jsem zahlédla Amenadiela. Bylo naivní čekat omluvu, ale ne čekat reakci. Nesetkala jsem se ale s ničím, než s jeho lítostivým pohledem a po zbytek dne už nic. Blakovi jsem se vyhýbala obloukem a Gitrilovi stejně tak. Přemýšlela jsem, jak je vylákat ven. Určitě jsou ještě pod působením té drogy. I když Gitril možná ne. Třeba mi vážně lhal a jeho sestra mu tu jen zařídila dokonalé útočiště bez jakéhokoliv omezování. Dostat za brány Blaka by nebylo tak složité, ale nejsem si tak jistá, jestli chci dostat pryč i Gitrila.
Po obědě jsem si u sebe pořád a pořád dokola četla ten dopis.
Vem všechny, kterým věříš, a vydejte se do údolí bohů. Možná tam najdete odpovědi, ale i část ztracené minulosti.
Tuhle část jsem tak nějak nepobírala. Ta první věta se mi vstřebávala dost špatně a ta druhá mi moc nedávala smysl. Co se tam dozvím? A je vůbec moudré odejít? Možná ne, ale nic jiného mě nečeká. Nemám co ztratit. Dneska je poslední den. Dnes v noci odcházím.
Patricie mě dnes nechtěla vidět, ale stejně jsem si musela dávat pozor na pocity. Kdykoliv se přiblížil Blake, začala jsem okamžitě myslet na můj dnešní odchod, ale musela jsem se krotit, protože by to vycítil. Nemohla jsem mu to říct. Ne, když jsme ještě v táboře. Ta droga tady pořád působí, i když na mě ne. Je snadné jí odolat, ale Blake není natolik silný. A Gitril… o tom nevím celkově, co si mám myslet. Mám ho vůbec vzít nebo ne? Mám ho ráda nebo ne? A můžu mu věřit? Ale jak jsem řekla: Nemám, co ztratit.
Odpoledne mě nějak rozbolela hlava. Potřebovala jsem si odpočinout po tom přemýšlení a všem možném. Napadlo mě jediné místo, kde bych snad mohla být sama. Venku docela dost mrzlo, ale možná že právě tohle potřebuju. Sedla jsem si na kraj rybníka a pozorovala vodní hladinu. Dnes byla tak klidná. Vybavovala jsem si chvíli, kdy jsem do ní skočila a zničila tak dokonalost klidné vodní hladiny. Ale nebyla jsem tam sama. A teď taky nejsem. Někoho jsem cítila. Nebyl daleko, ale mířil sem. Blake to nebyl. Snad Gitril. Tak bude nejlepší, když co nejrychleji zmizím. Oprášila jsem si kaloty od trávy a dala se k odchodu. Když jsem zašla za malou rozpadlou chatku, která možná kdysi sloužila jako ubytování vojákům, zrovna se objevil Gitril. Posadil se kousek od místa, kde jsem před chvílí seděla já, a se stejným klidem pozoroval vodu. Možná si taky právě vybavoval chvíli, kdy jsme tam byli spolu. Uznala jsem, že by bylo lepší zmizet, než si mě všimne. Otočila jsem se a zakopla o malý keřík, který vůbec nešel vidět. Ale když jsem mu nohou lámala větvičky, bylo nemožné, aby to neslyšel.
"Jak dlouho už tam jsi?" Ozvalo se od rybníka. Ani se neohlédl. Mohlo mi být jasné, že bude vědět, že to jsem já. Přesto jsem neodpověděla. "Nečekal jsem, že zrovna my dva se budeme bavit." Pokračoval. "Patricie už svolává armádu. Nevím, co budeme dělat, ale někdo by to měl říct Zet." Něco mi říkalo, že tahle informace nebyla pro mě.
Chtěla jsem nenápadně zmizet, ale bylo by to divné. A navíc by mě zajímalo, kdo si myslí, že jsem. Blake? Nebo někdo z vedení?
"Vím, že se ti o tom zrovna nechce mluvit, ale sám víš, že je to pravda. My ji potřebujeme." Povzdechl si. "A jestli ti na ní záleží, udělej něco. Zachraň ji."
Zahřálo mě to u srdce. Byl nejvyšší čas zmizet. Když už jsem si myslela, že nic neřekne, odešla jsem. Přitom jsem ještě zaslechla, jak říká:
"Protože… mně na ní záleží." Řekl to tak potichu, jako by věděl, že odcházím. Jako by to nebylo mířeno ani mně, ani nikomu jinému. Díky poutu jsem dokonce slyšela, jak mu zesílil tlukot srdce. V rozpacích jsem zmizela.
Bylo mi Gitrila líto, ale pořád mě něco nutilo k tomu mu nevěřit. Kdyby tu byl Blake, nějak by to vyřešil. Ale s Blakem se o tomhle bavit nechci a ani nemůžu. Jen vím, že Gitrila vezmu s sebou. Ať už je to zrádce nebo ne. Já už nemám, co ztratit.
Zbytek dne jsem si balila nějaké věci a pořád dokola pročítala dopis a čekala, že ho pochopím. Že ho začnu vnímat nějak jinak a najdu v tom šifru nebo něco jiného. Nebo pochopím, co to znamená, ale nejspíš je to jenom dopis. Taky proto bylo tak těžké se dostat k té informaci. Strážím určitě nebylo divné, že zrovna já jsem dostala krabici plnou roztrhaného papíru. Nebo je to nezajímalo. Hlavně, že to nebyl žádný viditelný vzkaz.
Blížil se večer a já začínala být nervózní. Jak ty dva dostanu ven? Zvládnu to vůbec? Takových otázek mi proudilo hlavou milion, ale já to musím udělat. Hlavně kvůli svobodě a chci o sobě něco zjistit. To e přece jedna z hlavních zpráv v dopise. Ale zaskakovalo mě to Údolí bohů. Snad budeme mít štěstí a najdeme to.
Zničehonic jsem se lekla. Ještě docela daleko, ale přece… Blake jde směrem sem. Nejspíš za mnou, protože dál nic moc není. Nedokázala jsem ovládat emoce a myšlenky, ale to Blaka nezajímalo. Vůbec to nevnímal. Já jsem hlavně musela schovat batoh a dopis, který Blake ještě neviděl. Ukážu mu ho až v bezpečné vzdálenosti od hradeb tábora.
"Zet, jsi tam?" Zabouchal na dveře, ale dobře věděl, že tahle otázka je zbytečná. Tak tak jsem stihla schovat lano a baterku, kterou mám na večer.
"Jo, pojď."
Když vešel dovnitř, upřel na mě své zelené oči a propojil nás. O co mu jde?
Co ti řekl Gitril?
Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. Jak o tom mohl vědět? Pokud tedy myslí tamto.
Můžou nás odposlouchávat, tak mi jen jednoduše odpověz, co ti řekl.
"O co ti jde, Blaku? Co by mi měl říkat? Není mi zrovna nejlíp. Možná bys měl odejít." To bylo jediné, co mě napadlo udělat. Poslat ho pryč. Své pocity už moc dlouho na uzdě neudržím.
"Vyhazuješ mě?" Vzdychl nevěřícně. Nemohla jsem si dovolit popustit byť jen trochu emocí, které by všechno prozradily. Nesmí nic vědět. Kdo ví, jak by s těmi informacemi naložil.
"Promiň, Blakee." Přivřela jsem víčka a zívla si. "Musím se prospat. Je mi hrozně."
"Nevěříš mi." Jestli to byla otázka nebo jen konstatování, to mi nesdělil, ale zachránil mě gong. Někdy ten zvuk nenávidím, ale dneska je to výjimka.
Ulevilo se mi. Co asi chtějí? Může to být problém. Buď je to jen nějaké oznámení, nebo chtějí zase někoho veřejně popravit, čímž vždycky zesílí ostraha u brány. Doufejme, že budu mít dnes v noci cestu volnou. Sakra, Blake!
"Co to bylo?" Ignoroval gong a přistoupil ke mně. Nechala jsem se unést a takhle to dopadá.
"Co přesně myslíš?" Odmlčela jsem se, když jsme viděla, že mi to nevěří ani náhodou. "Jen mě tak napadlo, proč nás asi svolávají." Tohle mi nevěřil už vůbec. Proč před ním neumím lhát? "Měli bychom jít." Protáhla jsem se kolem něj a vyběhla ven.
Utíkala jsem tak rychle, jen aby mě nedohonil Blake a nechtěl po mně vysvětlení. Doběhla jsem tak tak. Všichni už byli shromážděni před velkým stanem a čekali, co se bude dít.
Naštěstí to nic nebylo. To jen oznamovali, že se zítra koná turnaj. Bojový turnaj. Docela se mi ulevilo. Ušetřilo mě to dalšího stresu. Účast je prý povinná, ale já mám takový pocit, že stejně budu chybět.
Blake už mi dal pokoj, ale noc se nemilosrdně blížila. Žaludek se mi svíral jako snad ještě nikdy. Měla jsem sto chutí se na to vykašlat, ale to jsem si nemohla dovolit. Musím se hnout. Tady je to pořád jen ten samý kolovrat dokolečka. Trénink, Patricie, jídlo, mise, spánek, trénink, Patricie a tak pořád dokola. Už nemám, na co bych se vymluvila.
Sbalená a celkově vystresovaná jsem došla k Blakově chatě. Ani jsem nemusela chodit dovnitř a budit ho. Vyšel sám.
"Já čekal, kdy to konečně uděláme." Měl docela radost, ale i strach. Naše pocity se shodovaly. Jak jsem tak pochopila, byl sbalený už pár dní. Zná mě vážně dobře.
Jako další jsme museli zajít za Gitrilem, za kterým se Blakovi vůbec nechtělo. Řekla jsem mu, ať počká u hradby a šla jsem sama. Gitril tvrdě spal. Na chvíli mě napadlo ho tu nechat, ale z toho mě bodlo u srdce. Moc by to bolelo. Vzbudila jsem ho a sledovala, jak se mu opět zapaluje ten oheň v temných očích.
"Co se děje?" Okamžitě vyskočil z postele a chystal se na nejhorší.
"Jen buď ticho. Přišla jsem ti nabídnout svobodu."
Chvíli mi vůbec nechtěl věřit, ale já bych udělala všechno, aby šel se mnou.
"Proč bych měl jít s tebou a Blakem pryč? Co nás čeká tam venku?" Pochybovat je v jeho případě přirozené, ale právě teď se to nehodí.
"Pro mě je to hodně. Musím odejít, nic mě tu nedrží." Nadechla jsem se. "Nemusíš jít, jestli nechceš, ale záleží mi na tobě." Jeho oči žhnuly a pocity taky. Není možné, co s člověkem dokáží pouhá slova. "Jen jsem chtěla, abys to věděl. Tak já půjdu." Pořád jsem doufala, že se ke mně přece jen přidá.
U hradeb na mě čekal Blake a divil se, že jdu sama. Byla jsem z toho celkem zklamaná. Ale hned jsem se zase vzpamatovala, protože za mnou stál Gitril.
"Tak jdeme?" Díval se na mě a já věděla, že je odhodlaný jít se mnou. Jak se mnou může takhle zacloumat jen nějaký kluk?
"Taky si říkám." Smál se vedle mě Blake, který jako obvykle slyší všechno.
Tak jsem se konečně dokopala k onomu dluho očekávanému útěku. Teda spíš jsem k tomu dokopala Zet. Tak mi nezpomeňte napsat, jak se vám díl líbil a komu z našich párů fandíte. Mám vás ráda :*
