HryProDivky.cz
Sense
Jako oheň 1/1
1. kapitola
Byla mi zima, tak jsem otevřela oči. Probudila jsem se ve své posteli, kde jinde… pořád jsem viděla to samé. Můj bílý, prázdný strop. Peřinu jsme měla nevím kde a tak se nemůžu divit, že mi byla zima. Navíc jsem se probudila úplně nahá. Zase… jak to? Nepamatuju si, co se včera stalo, ale tak velká kalba to nebyla. Bylo chladno, ale já jsem se cítila zase tak sama, když jsme je opustila. Když jsme s nima, je to jako být s rodinou, ale když zase odejdu, jsem zase sama. To není fér. Oni každý už někoho mají a já jsem furt sama. Sem tam se s nima sejdu a kalíme, ale už mě to nebaví. Furt dělat jen to samé dokolečka, ale v poslední době mě mí kamarádi nějak zanedbávají. Zanedbávala jsem je snad někdy já? No, zanedbávat sice není správný výraz, ale i tak to není fér pro mě.
Když jsem konečně zavřela všechny okna v mém bytě, o kterých jsem nevěděla, že jsme je kdy otevírala, musela jsem se obléct. Dneska se scházím s Aelyn. Viděly jsme se sice naposledy včera, ale ona mi chce něco důležitého říct. Třeba je v tom… ne to je blbost. Zase mě bolí hlava. Proč jen mají ve Finsku tak dobrý chlast. Možná kvůli té jejich pošahané náladě. Ti musí mít depky furt.
„Aely! Čau.“ Aely už byla v kavárně a čekala na mě.
„Ahoj.“ Pozdravila nejistě. „Dáš si něco?“
„Děje se něco?“ Trochu jsem ji podezřívala.
„Ne…“ Vyhýbala se mi pohledem. To bude vážné.
„Aely?“ Vůbec mě nevnímala.
„No?“ Probrala se.
„Co je?“
„Co by bylo?“
„Tak jen tak si mě tu snad nezavolala ne?“
„Ne.“ Zase uhla pohledem.
„Sakra, neser mě. Nemám na to nervy.“
„Ježíš, uklidni se. Jsme na veřejnosti.“
„No a? Já nejsem jako oni. Mluv, už mě to nudí.“
„Jde o ty prachy…“ začala.
„A už jsme zase u toho.“ Převrátila jsem oči.
„Nech mě domluvit. Zkusme se chvíli bavit jako lidi.“
„To nejde. Pokaždé, když se o tom bavíme, dopadne to stejně.“
„Jo, zase si půjčíš.“
„Co se stalo? Tomas si chce koupit motorku a chybí mu jistá částka?“
„Ne. Už nás to nebaví. A ty bys to měla pochopit.“
„Myslela jsem, že jsme kamarádi.“
„Nevytahuj to zas, proboha.“ Převrátila oči.
„Proč se zase bavíme o prachách?“
„Protože jsou to naše prachy. Jak dlouho už to je? Od doby, kdy sis půjčila poprvé až do teď? Já chápu, že miluješ svoje vlasy a neberu ti je, ale upřímně… nemáš práci. Pořád slibuješ při každé další půjčce, že to splatíš. Že to určitě splatíš, ale od té doby, co sis půjčila poprvé, jsme od tebe neviděli ani cent.“
„Splatím to. Není to moc.“ Polkla jsem a zastrčila si neposedný pramínek mých fialových vlasů za ucho.
„Je to přes dvě stě tisíc euro.“ Zavřela oči a zklamaně jí klesla hlava. Já jsem na ni vyvalila oči.
„Eh…“ Nezmohla jsem se na slovo.
„Počítali jsme to. Už nás to nebaví. Podívej, jsme kamarádi a vždycky budeme, ale tohle už se netýká jen kamarádství. Poslouchej…“
„Já jen…“ Byla jsem v šoku.
„Hlavně mi tady zase nezačni něco říkat o zradě. Není to zrada, ale…“
„Co? Co to teda je? Vysrali jste se na mě.“
„Ne, ty ses vysrala na nás.“
„To není… to…“
„Nech toho. Je to trapné. Musíme to vyřešit. Seš jako dítě.“
„Nejsem…“ Došly mi argumenty…
„Uznej to. Nemáš práci. Kdy bys nám to splatila?“
„Já mám práci.“
„Myslíš ten kšeft jednou za půl roku?“
„Dostávám za to hodně.“
„Já vím.“ Řekla sarkasticky.
„Najdu si práci.“
„Kolikrát jsme to už slyšeli?“ Řekla jakoby do vzduchu.
„A to jsi mě zavolala jen, abys mi řekla tohle? Zase?“ Podle toho, jak se tvářila, když jsem přišla, to nebude jen tohle.“ Hádám.
„Ne, to není.“ Svezla se pohledem na zem.
„Sešli jsme se…“
„Jo, včera.“ Zasmála jsem se pobaveně.
„Dneska ráno. Tys u toho nebyla. Byli jsme tam jen my. Řešili jsme tu věc ohledně tebe.“
„Tu věc?“
„Je to už pět let, co sis poprvé půjčila. Nevadilo nám to. Vůbec. Byli…“ zastavila se. „Jsme přece kamarádi. Ale u tebe to vypadalo jako závislost. Jako bys dělala všechno pro to, aby sis mohla zase od někoho půjčit. Ty máš holka takové štěstí, že sis půjčovala jen od nás.“
„Nikdo jiný mi ani nechtěl půjčit.“
„Protože tě znají, Sam. Ale my tě známe líp a můžeš být ráda, že to řešíme takhle a teď. Někdo jiný by to mohl řešit… třeba trochu jinak. Tím ti nevyhrožuju, jen ti říkám, že jsme pro tebe vždy kamarádi, ale tohle už se netýká jen kamarádství. Ty půjčky nejsou jen za tvé vlasy, i když většina ano. Když jsme spolu jezdívali na výlety a tys na to neměla, vůbec nám to nevadilo. Tyhle dluhy se daly i zapomenout. Tohle se aspoň kamarádství týkalo, ale tohle už se týká jen čistě tebe.“
„Takže mě jako vyčleňujete?“
„Ježíš, to ne! Ani náhodou! Jde jen o to, že už to bylo dost. Dvě stě tisíc už je dost a my to děláme pro tebe. Najdi si trvalou práci a splať to. Kluci na tom trvají.“
„Takže teď záleží na tom, co chtějí kluci?“
„Proč to děláš? Proč se urážíš kvůli takovýmhle debilitám? Furt odbočuješ od hovoru. Tahle naše schůzka není poslední, jak tě znám, ale kluci to budou řešit taky a to už se nezlob na mě. Víš, jací jsou. Mají tě rádi a ty to moc dobře víš, Sam. Ale tohle už je moc i na ně. Dělají to pro tebe.“
„Pro mě? Čí jsou ty prachy?“
„O to přece nejde. Jasně, dělají to i pro sebe, o tom to je, ale rozhodli se to dělat pro tebe, protože se už nehodlají dívat, v jakém seš srabu.“
„Kdyby byli mí kamarádi, nedělali by z toho dluhy.“
„Ale to tys byla ta, která nám to začala slibovat. My jsme o dluzích ani necekli. Ale je dobře, žes to udělala. Dvě stě tisíc v prdeli. Nezlob se na mě, ale je to moc. Přestaň se už konečně chovat jako dítě.“ Vstala a s lítostivým pohledem odešla.
Já jsem tam ještě chvíli seděla a čekala, až trochu vychladnu a všechno se mi to vstřebá do mysli. Mí kamarádi mě nenávidí. Pořádají kvůli mně tajné schůzky a řeší tam moje dluhy, a co se mnou budou dělat. A to to ještě neskončilo. Už jen čekám, až mi zazvoní telefon a Fin řekne, že si potřebujem o něčem promluvit. Jsme na to sama. Kromě nich už vlastně nikoho nemám, a jestli to poseru, už nebudu mít ani je.
Došla jsem do bytu, opět vyvětrala a lehla si na postel. Usnula jsem, ale vzbudil mě zvonek a klepání na dveře. Trochu otupělá jsem šla otevřít. Byl to Fin a Daniel. Přesně, jak jsem tipovala.
„Ahoj, Sam.“ Zakřenil se Fin a pevně mě objal. Tak, jak to umí jedině Fin.
„Fine, ahoj. Čekala jsem, kdy mě budete shánět.“ Objetí jsem mu oplatila. „Dane!“ Zajásala jsem a objala ho taky. Dan moc nemluví a ani nepije, ale když jste ožralí, je to ten nejlepší společník.
„Asi víš, proč jsme přišli.“ Vešel dovnitř a otočil se na mě. Měl na sobě nějaké barevné bermudy a bílé tílko. Bylo to hrozně sexy, protože Fin má docela svaly. Ale Dan a ostatní taky. Kdokoliv by mi moje kamarády mohl závidět. Jsou skvělí po všech stránkách.
„Byla jsem s Aelyn.“ Řekla jsem už sklesle.
„Nebylo nám jasné, kdy bychom tě mohli zastihnout, tak jsme radši přišli osobně. Mohla by ses nám ještě vymlouvat.“ Zasmál se.
„Tohle já nedělám… a proč jste nepřišli všichni? Já myslela, že je to skupinová záležitost.“
„To je, ale my jsme se ujali vedení.“ Dan se posadil na gauč, který byl zády ke dveřím, naproti oknu.
„Tak…“ Začal Fin. „Sedni si.“ Pobídl mě. „Jde o těch dvě stě tisíc, jak už jistě víš.“
„Vím. Bavíme se o těch penězích furt a ještě nikdy jste nepřišli ani s přibližnou částkou, co se změnilo?“
„Máme řešení. Podle mě bude mnohem lepší, než kdybychom to z tebe páčili sami. Možná se ti to nebude zezačátku líbit, ale dělali jsme, co jsme mohli, aby to nebylo tak hrozné, jako pro většinu lidí.“
„Tak už mi to řekni.“ Vyzvídala jsem nedočkavě.
„Najali jsme si na tebe vymahače.“ Odvětil úplně klidně Daniel. On nemá filtr. Říká všechno hned narovinu, asi jako já.
„Co?!“ Ze zuřivosti jsem se postavila.
„Uklidni se. Není to tak hrozné, jak to teď zní.“ Uklidňoval mě Fin.
„Ne? Mí nejlepší kamarádi mi pět let půjčovali peníze a já jim slibuju, že jim to splatím, ale oni ty peníze asi potřebujou mít hned, tak si na mě najali nějakého grázla z banky!“ Vybouchla jsem.
„Zase jsi to podala svým způsobem.“
„A není to tak?“
„Děláme to pro tebe. Už to stačilo. Všechny ty peníze vyšly na tvoje vlasy. Jen na tvoje vlasy. A možná nějaké věci na focení, ale z devadesáti procent na tohle.“
„Už to stačilo, Sam.“ Přidal se Daniel.
„Myslela jsem, že vám moje vlasy nevadí.“
„To jsme sakra nikdy neřekli. Zas sem taháš něco, co s tím nemá vůbec nic společného.“ Fin vzal svou hlavu do dlaní.
„Jde o to, za co jsi celou dobu ty peníze utrácela. Drahé barvy a šampóny.“ Postavil se ke mně Dan.
„Nech mě, prosím tě.“ Odstrčila jsem ho od sebe.
„Sam. Sam, poslouchej. Máme tě všichni moc rádi, ale jak vidím, asi ti to moc nevysvětlíme. Když jde o tebe… zvlášť když jde o tebe, všichni tě zbožňují, ale ty to nevidíš, nebo to tak necítíš, a proto si myslíš, že ti tím chceme jenom uškodit, ale to není pravda. Víš to, Sam. Milujeme tě, všichni, ale ty to pořád zazdíváš.“ Vzal mě Dan za ruce, ve kterých jsem si skrývala skoro uslzenou tvář. „Chceme ti pomoct dostat se z těch sraček, ale musíš s námi spolupracovat. Jenže to tobě moc nejde, tak…“
„Tak jste se rozhodli to se mnou vzdát? Vážně? Jsem tak beznadějná?“ Teď už mi ty slzy vážně tekly, ale nemohla jsem si zakrýt obličej, protože moje ruce pořád držel Daniel.
„Možná trochu, ale my nemáme věčně čas z tebe tlačit něco, co víme, že nám asi nikdy nedáš, protože ani nemáš jak.“ Postavil se i Fin.
„Udělali jsme to tak, aby to pro tebe nebyly takové muka.“
„Není z banky. Je to něco jako můj kamarád, kdysi… a proto vím, že mu můžu věřit, že by ti nikdy neublížil nebo neudělal něco, co by bylo už moc, jak to dělají ti zmetci v bankách. Mám tě rád, Sam, tak vem v potaz aspoň to, co jsme ti dneska řekli a hlavně se z toho nesmíš hroutit.“
„Jenže já s tímhle ani nemám za kým jít.“ Slzy se mi valily po tvářích jako hrachy, když mě Fin přišel obejmout. „Všichni mí kamarádi v tom jedou spolu a já už nikoho nemám.“ Objal mě i Dan. „Nemám nikoho, komu bych řekla, že je to nespravedlivé a že vás nenávidím. Prostě jste moje všechno a já vás tímhle pomalu ztrácím.“ Skoro mi nešlo rozumět.
„Fine.“ Řekl Dan a kývl na něj, ať už jdeme.
„Promiň, ale nepřemluvíš nás. Jsme kamarádi a vždycky budem. Na to nezapomínej, kvítku. Ale i takovou oběť podstoupíme za cenu toho, že tě máme rádi. Zase to bude v pohodě, jen si nedělej naděje, že bychom to smázli. Už ne. Měj se.“ Ještě mě naposledy objal a odešel. Objala jsem i Dana a pak už jsem jen viděla, jak se za nimi zavírají mé dveře.
Propadla jsem tomu. Zhroutila jsem se. Celé hodiny jsem ležela na posteli a pila něco, čehož název už jsem ani pořádně neviděla, ale dělalo mi to dobře. Ostatně jako všem finům. Zradili mě? Dá se tomu tak říkat nebo mi alkohol už úplně otupil mozek?
Já vím, tohle už jste přece četli na blogu, ale chci to tu mít od začátku, jinak by to logicky nedávalo smysl.
