Pouto 16

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

No nejsem já úchvatná? Další díl pouta. Neokecávejme to a tady to je..

Po úmorném převalování v posteli jsem se po týdnu rozhodla vstát. S tím, že musím Gitrilovi splnit přání, jsem se už smířila, ale ta bolest byla šílená. Snad po celém těle jsem měla modřiny a můj nos na tom nebyl o moc líp. Nebolelo to sice jako prvně, ale do řeči mi nebylo.

„Jak ses vyspala?“ Zeptal se mě hned ráno u snídaně.
Ignorovala jsem ho: „Kde je Blake?“ Rozhlédla jsem se, ale zase jsem ho nikde neviděla. Ani jsem ho necítila. Musel být daleko.
„Taky tě rád vidím.“ Když viděl, že ho ignoruju, rozhodl se mi vyhovět. „Poslali ho do města. Má prý něco vyřídit.“
„Řekli ti, kam ho poslali?“ Nechtělo se mi tomu věřit.
„Zrovna tohle mi řekli.“ Odmlčel se. „Snažíš se to zamluvit?“ Šibalsky se usmál.
„Co jako?“ Dělala jsem, že nechápu.
„No, moc ti to nejde.“ Smál se nahlas. „Počkej večer.“ Se smíchem odešel.
Skvěle. Celý den zavřená s Patricií a jejíma ateistickýma řečma a večer ještě posluhovat Gitrilovi. Tenhle týden nemohl být lepší.
V podvečer jsem šla hodit na poštu nějaké dopisy pro správu města a hned na to jsem se měla sejít s Gitrilem. Mohla bych se z toho vykroutit, ale byla bych za sraba. Těch dopisů bylo docela dost. Než jsem je všechny naházela do boxu, trvalo to docela dlouho. Lákalo mě některé ty dopis otevřít. Některé byly dokonce přímo pro krále – ty mě lákaly nejvíc. Možná by se nic nestalo, kdybych jeden vzala. Jakýkoliv. Třeba něco najdu na obyčejném dopise Výpis spotřeb.
„Co tam děláš tak dlouho?“ Řval na mě jeden z hlídačů u brány. Pošta je totiž až za hradbami.
„Posílám dopisy.“ Odsekla jsem mu. Co je mu po tom, co tam dělám?
„To jsou petice nebo co? Ukaž to.“ Chtěl mi vytrhnout dopisy z ruky, ale nenechala jsem ho.
„Mám si jít stěžovat vedení? Tohle jsou dopisy pro krále.“ Když jsem se zmínila o vedení, hned zacouval. Je zvláštní, jak tady lidé dají jen na slova. Klidně jsem mu mohla lhát. On si ani nic neověřil. Nechtěl vidět průkaz, který mi dala Patricie po podepsání papírů. Ten průkaz byl celkem k ničemu. Jen mě opravňoval k tomu, abych se mohla samovolně pohybovat po prostorách budovy vedení, což normální voják nemohl. Musel být vyzván nebo mít pozvání někoho z členů. Jako držitele takového průkazu mě to taky opravňuje k pozvánkám sem pro obyčejné vojáky. Mám pár výhod, ale váže mě slib o mlčenlivosti, který by určitě Gitril porušil, kdyby tam byl zapsaný. Já nesměla mluvit o ničem.
„Už máš padla?“ Čekal na mě hned u dveří.
„Konečně no.“ Ulevila jsem si.
„Já bych se tak neradoval.“ Ušklíbl se.
Kdybych předem věděla, co pro mě má nachystané, poprosila bych Patricii, abych tam mohla zůstat třeba přes noc.
„Co děláme u jezera?“ Bylo zbytečné se ptát. Je jasné, co děláme u jezera, ale dalo se čekat, že si Gitril ještě něco vymyslí.
„Když jsem byl ještě kluk a hrál jsem si s ostatníma v létě u jezera, byla sranda je sledovat, jak se bezhlavě vrhají do ledové vody. Ale když jsem byl v pubertě, přestalo mě to bavit. Ostatní kluky napadlo, že by to bylo mnohem zajímavější, kdybychom tam skákali nazí. Holky nebyly proti. Tak jsme se tím bavili, dokud nás nerozdělili. Tolik se mi po tom stýská.“ Zasnil se. Bylo mi naprosto jasné, co po mně chce, ale nechtělo se mi tomu věřit.
„Holky se asi moc neostýchaly, co?“ Divila jsem se.
„Ty nikdy.“ Usmál se zasněně. „Víš, přál bych asi, abys mi to připomněla. Je to opravdu už moc dlouhá doba, co jsem byl v pubertě.“ Zajiskřily mu oči. Ten malý úchylák se už určitě těší, až se před ním vysvleču.
„Vždyť je ti sedmnáct.“ Připomněla jsem mu po jeho poznámce, že už je to dlouhá doba od jeho puberty.
„To je pravda. Ale to ti přece v ničem nebrání.“
„Takže tvoje přání je…“
„Abys mi připomněla moje stará léta ve výchovňáku.“ Chvíli mě vyzývavě pozoroval. „Skoči si. Voda bude určitě osvěžující.“ Pousmál se.
V tu chvíli jsem ho nenáviděla. Pořádně jsem se rozhlédla, jestli nás někdo nesleduje a pak jsem se začala pomalu vysvlékat. Bylo mi to vážně trapné, ale ještě trapnější by bylo, kdyby nade mnou slintal. Celou dobu, co jsem si sundávala oblečení, se mi díval do očí. Ani jednou se nepodíval jinam. Obdivovala jsem ho. Když jsem si sundala poslední kousek oblečení, zahlédla jsem v jeho očích zase tu jiskru. To mě probudilo. Nikdy bych do té vody neskočila, ale dnes mě něco v hloubi mé duše donutilo skočit. Při skoku jsem myslela na hloubku jeho očí a na to, jak se na mě díval. Byl to zvláštní pocit spolu s ledovou vodou. Voda byla sice ledová, ale ven se mi nechtělo.
„Pojď taky.“ Vyzvala jsem ho. Nenechal se dlouho pobízet a za chvilku jsme se tam plácali oba. Cákali jsme na sebe vodu a potápěli se. Zvláštní bylo, že jsem ani jednou nepocítila žádnou touhu. S Blakem to bylo jiné. S tím jsem v posteli končila pořád, ale nebylo to ono. Jakoby nás dva přitahovala jen sexuální touha.
I když jsme byli pár centimetrů od sebe úplně nazí, ani jeden jsme se o nic nepokusili. Je mi jasné, že kdyby Gitril chtěl, nebude dlouho čekat na příležitost, ale tohle jsme nechtěli ani jeden. Ten pocit se mi ale líbil. Bylo super cítit se s někým tak dobře jako kamarádi. Chybělo mi to – i když jsem to teď zažívala nejspíš poprvé.
„Je mi zima.“ Řekla jsem mu, když jsme tam trčeli už nějakou dobu a sledovali oblohu.
„Jo mně taky.“
Pomohl mi ven a zabalil mě do své mikiny. Já měla jen obyčejné oblečení do arény, ale on už se stihl převléct do domácího. On si natáhl jen svoje kalhoty a s tím jsme se rozloučili. Cestou k sobě jsem si všimla, jak hezky jeho mikina voní. Nebyl to parfém, ani nic jako Blakova pronikavá vůně. Ta vůně mě dokázala uspat tak, že jsem ráno málem zaspala, nebýt gongu.

„Slyšela jsem, že ses sblížila s jedním z vojáků.“ Nadhodila jednou Patricie.
„To ani ne. Jen, co je Blake pryč, bavím se i s jinými lidmi. Není to nic… co by stálo za řeč.“ Lhala jsem. Nemohla jsem dovolit, aby věděla cokoli o kruhu mých bližších přátel, mezi které patřil i Gitril. U Blaka nebyl pochyb, ale Gitril se mnou nemusí být spojován. V podstatě mu ještě pořád nevěřím a navíc je to jen dočasně, dokud se nevrátí Blake. Ale je pravda, že s Gitrilem jsem si užila mnohem víc srandy, než kdy s Blakem. A to není pryč ještě ani týden. Zajímalo by mě, kde tak dlouho vězí. Musíme odsud vypadnout a bez něj nejdu. Je to má jediná rodina.

Celý den s Patricií a pak ještě v aréně, to pro mě bylo peklo. Ale Gitril mě vždycky dokázal rozesmát. Hlavně když po mně chtěl, ať ho oslovuju jenom G. A jak vtipně znělo, když mi vysvětloval, že se to čte „dží“.
„Nechceš zase zajít k jezeru?“ Navrhl, když jsme měli zrovna volno.
„Do té studené břečky už nevlezu.“ Smála jsem se.
„Seš srab.“ Přidal se. „Tak co budeme dělat?“ Řekl úplně vážně. Nečekala jsem, že by se mnou něco plánoval. A ke všemu to, že se mnou chce trávit svůj volný čas.
„Já bych nejradši jenom ležela.“ Odfrkla jsem si unaveně a myslela jsem to vážně. Je to od něj sice milé, ale já budu po dnešku úplně vyřízená.
Girtil s tím souhlasil, tak jsme se domluvili. Tesně předtím, než si mě k sobě zavolala Patricie, abych šla hodit poštu.
„Poslyš, ty něco máš s tím Gitrilem?“ Zeptala se mě jen tak mimo, když jsem se vrátila, abych jí oznámila, že už jdu.
„No v podstatě nic. Jen se občas bavíme. Proč?“ Bylo mi podezřelé, že se na něj ptá. A jestli mi to neřekne sama, pak už jí nejspíš nemůžu věřit vůbec.
„Jen abys věděla, nemám ho moc v oblibě.“ Řekla ledabyle. „Měla by sis na něj dávat pozor.“ Po těch slovech mě už pustila. Ulevilo se mi aspoň trochu, že mi úplně nezakázala se s ním bavit a hlavně, že mi hned řekla, že proti němu něco má. Lepší, než aby mě tajně odsuzovala, zatímco Blake si bude někde na misi. Proto se nemám s kým jiným bavit a Gitril se mi v podstatě nabídl.

Večer jsem už ležel v posteli a čekala, až Gitril proleze kolem stráží a objeví se u mě. Byla jsem ráda, že je ochotný se se mnou bavit. Já nikdy moc neupřednostňovala bavení se se stejným pohlavím. Opravdu netuším proč, ale asi proto, že je to víc zajímavé. Kluk je úplně někdo jiný než holka. Proto často obdivuju, čeho jsou schopni a já ne.
Konečně jsem uslyšela zaklepání na dveře. Ani jsem se nemusela ozývat – hned vešel.
„Kde jsi tak dlouho?“ Pokárala jsem ho. Už jsem se začínala bát, že ho chytli.
„Promiň, ale co to máš za křáčí u schodů?“ Divil se udýchaně.
Vzpomněla jsem si na keře, které mi rostou hned pod oknem a zakrývají část schodů. Já už to ignoruju, ale v Gitrilově podání je to vtipné.
„Můžu si lehnout k tobě?“ Řekl opatrně, aby to nevyznělo nějak špatně. Po chvíli jsme se tomu oba začali smát. Pustila jsem ho vedle sebe a začala mu vyprávět historky, když jsem byla mladší. Postupně jsme se dostali na vážnější téma a já se mohla tak trochu uvolnit. Nakonec jsem úplně vyčerpaná mluvením usnula na jeho hrudníku. Nemohla jsem se nabažit jeho vůně – tak krásně mě uspávala.

Tak teď mě zajímá, kdo fandí komu. Zet a Gitril nebo Zet a Blake? Moc mě to zajímá, tak se mi pochlubte. Tímto ale neslibuju, že mezi nima něco bude. Je mě zajímá, kdo to jak vidí. Mám vás ráda :*