Sense

Jako oheň 6/1

    Dneska jsem se ráno vzbudila a byl to docela šok. Já mám doma takovou tu kosrtu Billyho Bonese, jestli znáte a on byl už včera nějak blbě otočený na stojanu a ráno se vzbudím, otevřu oči a vidím ho, jak se posunuje a šustí o bundu. Trochu šok no. Jinak už se mi ozvali z toho nakladatelství a bohužel... nevydají mi ji.

    Jak jinak jsem se zase probudila, než nahá. Už jsem si zvykla, ale měla bych si i zvykat oblékat se. Víme, jak to dopadlo minule. Bože to byl trapas. Cink! Mobil. Někdo mi napsal.
Doufam, ze uz je to dneska lepsi.
Do prdele! Ku… Tahle slova by to stejně nevystihovala. Co jsem to zase byla za krávu? Já ti to říkala. Ty seš holka? To je fuk. Ryan… co budu dělat? Se mu zase nebudu moct podívat do očí. Já jsem totální idiot. Jsem taková kráva. Radši se půjdu oběsit. Jako by mi ale četl myšlenky. Cink!
Z toho vcerejska si nic nedelej. Prijedu za tebou.
Celá jsem vzplanula. On přijede! Ježíš, co mám dělat? Kde mám oblečení? Ve skříni? To byla řečnická otázka. Bože. Bože. Bože. Bože! Triko. Nějaké sexy. Co třeba to růžové? Ne, já růžovou nenosím, kde se to tu vzalo? To černé s tím véčkovým výstřihem až do dělohy. Tak moc už ale není. Zase mi porostly prsa? Nebo se mi sepralo triko. Nebo seš tlustá. Naser si. Crrr! Co mám dělat? Začala jsem totálně panikařit. Co budu dělat, až ho zase uvidím? Určitě se propadnu do země. Hlavně už běž otevřít. Jo, vlastně.
„Ryane.“ Nervózně jsem se usmála a rádoby sexy se opřela o futra dveří.
„Ty jsi dneska zase pila?“ Už mi nevyká. Teda, abych to nezakřikla.
„Ne.“ Zamračila jsem se a vešla jsem zpátky dovnitř.
„Co to zase včera bylo? S kolegama jsme se o tom bavili ještě dneska ráno.“ Dělali si ze mě srandu?
„Takže jsem byla pro smích.“ Řekla jsem zklamaně z ložnice. On už dávno seděl na mém gauči, ze kterého do ložnice nešlo vidět, protože to bylo oddělené dřevěnou zdí, která byla sice děravá, ale nešlo přes ni z některých úhlů vůbec vidět.
„No… tak trochu. Ale chápu, že sis trochu lokla. Taky bych možná tak vyváděl, kdybych byl zlitý a nenapadl by mě nikdo jiný, komu bych mohl zavolat, než tobě.“ Svádí mě?
„To… je fajn.“ Úžasná odpověď. Já vím, zmlkni.
„Už seš?“
„Proč?“
„Protože jinak si pro tebe dojdu a neručím za sebe. A to oblečení, které sis kvůli mně tak pracně vybírala, z tebe strhnu, ani nebudeš vědět.“ Srdce se mi rozbušilo a v podbřišku jsem cítila ten zvláštní pocit. Určitě musel slyšet, jak jsem zoufale zalapala po dechu. „A taky proto, že jsem tvůj vymahač a musíme probrat nějaké věci.“ Dodal ještě. Nevím, jestli se smál nebo ne, ale ani bych nepostřehla, kdyby jo.
„Kolik máš dneska času?“ Došla jsem k němu a posadila se do křesla naproti němu.
„Kolik budu chtít.“ Řekl úplně samozřejmě.
„Jasně… takže tě můžu vyslechnout?“ Zažertovala jsem.
„Ty mě chceš vyslýchat?“ Zatvářil se překvapeně.
„No, docela mě zajímá, kdo je ten muž, který za mnou chodí a svádí mě.“ Hrála jsem si s ním, ale byla jsem trochu nervózní.
„Tomu už se ale svádění říkat nedá, Sam.“ Mnohem víc by se tam hodilo jméno jako je Rose nebo Grace, ale je tam jen pitomé Sam. Právě teď je ta chvíle, kdy lituju, že jsme naše nepřemluvila, aby mě včas přejmenovali. Ryan na mě jen mrkl a vrátil se zpět k papírům na svém klíně.
„Na co narážíš?“ Hrála jsem blbou.
„Teď ne, Sam.“ Najednou se mi začíná znechucovat moje jméno.
Trochu jsem se začervenala a málem si nervozitou zlomila prst, který jsem už nějakou dobu ohýbala.
„Musíme probrat tvou práci.“ Mou práci?
„Co je s ní?“
„No, právě že nic.“ Podíval se konečně na mě a jeho pohled už tam zůstal.
„Já ale práci mám. Nechci se starat o práci. Nepřišel jsi kvůli něčemu jinému?“ To jsem vážně řekla nahlas? Bože, měla bych se jít zahrabat. Já jsem fakt nána. A ty na to teď jako neřekneš nic? Vzala jsi mi ta slova přímo úst.
Jeho pobavený výraz mi vykouzlil na tváři ruměnec, ale jeho modré oči do mě byly stále zabodnuté. „Kvůli čemu jsem podle tebe přišel, Sam.“ Proč se vážně radši nejmenuju Rose? Protože bys musela být pak něčím výjimečná. Kazíš všechny moje hezké chvilky.
„No… na to jsem zatím ještě nepřišla, ale nečekala jsem, že se budeme bavit zrovna o práci.“ Upřímně, prvně jsem nečekala, že se budeme vůbec bavit, ale jako druhá možnost bylo to moje včerejší faux pas. A třetí místo vyhrávají nějaká témata vytažená z Ryanovy vymahačské kapsy.
„Ale Sam, to téma jsme přece načali už předminule. Musíme se k tomu nějak dostat.“ Pak po té nekonečné chvílí sklonil hlavu zpět k papírům a listoval jimi. Pocítila jsem trochu zklamání, ale i úlevu, že už se na mě nedívá. A předminule… ten incident v přízemí. Co se vlastně stalo předtím? Ryanovy doteky mi vymazaly paměť. „Pojď se na něco podívat.“ Mávl rukou směrem ke mně a pak se na mě zase podíval a vybízel mě pohledem, abych za ním šla. Jde mu jen o to, abych si za ním jen šla sednout? „Jako fotografka by ses mohla umístit třeba v téhle společnosti, ale tahle zase ráda přijímá něčím výjimečné lidi. No a tvoje vlasy…“ Pak se na mě podíval a skončil u mých očí. „…jsou výjimečné. Nepotřebuješ výjimečné jméno, abys sama byla výjimečná, Rose.“ Málem jsem vyletěla z gauče. Právě teď jsem se cítila jako bomba. Jako vícenásobná bomba, která musí splnit tolik úkolů, ale neví, do kterého se má pustit dřív, tak má chuť raději vybouchnout. Co to sakra bylo? Jak může vědět…? Co…? Mám chuť vybouchnout. Vyletět z gauče a prorazit svojí hlavou dveře. Ne! Teď vážně… Ryan… se ke mně přiblížil a políbil mě. Na chvíli přestal, ale když jsem neodporovala, nedočkavě shodil věci ze svého klína na zem a vrhl se na mě. Byl tak krásný a sexy, že jsem mu nedokázala odolat, ani pod nátlakem tolika otázek, které jsem na něj měla, a kterých teď ještě přibylo. Svalil mě na gauč a pečlivě si mě položil pod sebe. To jiskření, které ve mně probíhalo, nevyvolával nikdo jiný, než Ryan a to bylo tak úžasné. Bála jsem se, jak daleko to může zajít, ale přesto jsem ho nechala, aby mi vysvlékl tričko a později i kalhoty. I on se vysvlékl. Líbali jsme se a převalovali se tam jen ve spodním prádle. Teď už jsem to nezvládla.
„Počkej.“ Vydechla jsem. Ale on nepřestal. „Ryane! Prosím, dost.“ Snažila jsem se jej odstrčit. „Dost! Stačí, Ryane. Nech toho!“ Zpanikařila jsem a nějak jsme se dostala nad něj.
„Co je?“ Řekl otráveně a lehl si. Já jsem na něm seděla obkročmo.
„Nevím, jak to děláš, že ses dostal dál, než kdokoliv jiný, ale tohle zase nezvládám já. Promiň.“ Slezla jsem z něj a začala se oblékat. Posbírala jsem mu jeho oblečení a položila vedle něj na zem. Odešla jsem do ložnice, abych se mohla trochu uklidnit. Když jsem se vrátila, gauč byl prázdný. Ryan nikde. Zůstalo po něm jen oblečení a spousta papírů, poházených po zemi. Neslyšela jsem ani dveře a všechny okna byly zavřené. Dneska už je těch nevysvětlených událostí trochu moc. Musím se ho zeptat na tolik věcí, ale on vždycky zmizí.
Musím si zajít nakoupit. Zbyly mi ještě nějaké peníze z minulého focení, co jsem neutratila. Byla jsem zmatená, když jsem projížděla s vozíkem uličkou v obchodě. Nenapadalo mě jediné možné vysvětlení, jak mohl přijít na mou, před pár minutami vymyšlenou myšlenku. Nemohl na to prostě nijak přijít. Nikam jsem to nezapsala. Ani jsem neměla kam a kdy. Vždyť jsme to sotva vymyslela. A pak to jeho zmizení. Co to s ním sakra je? Zeptám se ho. Musím. To bude to první, co udělám, až ho zase uvidím. A dokud to z něj nevymáčknu, měla bych se od něj držet, co nejdál. Teda, myslím tím, že bychom se měli zajímat jenom penězi a prací. To mi připomíná…
Není to zas tak špatný nápad, abych si našla práci. Mám přece plno kamarádů, kteří pracují na zajímavých místech. Určitě mi pomůžou sehnat flek. Nemyslím tím mé nejlepší kamarády. Myslím spíš staré známé. Spolužáky a tak dál.
„Caytlin? Zlato, jak se máš? Co děláš?“ Ozval se ve sluchátku můj vtíravě milý hlas. Možná až otravný.
„Pořád jen pracuju, znáš to.“ Nepovídej.
„Vážně? A kde teď vlastně pracuješ?“
„Tam, kde už dva roky. V obchodě se zrcadly. Ve skladu.“
„Jó, vlastně.“ Plácla bych se do čela, kdybych nedržela tašku s nákupem v jedné ruce a mobil ve druhé.
„A co ty? Pořád fotíš?“ Pff.
„Jo, ještě sem tam něco fotím, ale moc mi nejedou kšefty. Teď splácím dluhy. Teda snažím se. Hledám práci, víš?“
„Jo ták. Tak s tím ti asi nepomůžu, Sam.“ Lítostivě vzdychla.
„To vůbec nevadí. Něco najdu. Přece jsem ti nevolala jen proto, abych se tě zeptala na flek.“ Nebuď tak skromná. Aby ti huba neupadla.
„Jasně, že ne.“ Řekla rychle. „Hele už musím jít, přišlo mi nové zboží. Musím se o něj postarat.“
„Dobře, tak zase někdy.“
Píp, píp, píp… Típla mi to. Tak to by bylo. Co třeba…? Ne, ta je vlastně už na mateřské. A co Ash? To by šlo. Jen jsem na něj ztratila číslo. Nenávidím hledat čísla v telefonním seznamu.
„Ashi. Jakpak se má jeden z mých teplých kamarádů?“
„Ty máš víc teplých kamarádů?“ Ozval se ze sluchátka ve velmi dobré náladě.
„Samozřejmě že ne. To jen aby bylo jasné, že kdybych měla, byl bys ten nejlepší.“
Dám vám radu. Nikdy nevolejte Ashovi, když máte náladu na hovno. On je jako automat na dobrou náladu, ale umí ji rozproudit jen v sobě, ale když má někdo blbou náladu, je to větší peklo, než když se Ash opije.
„Co to bude tentokrát?“ Smůla, lidi už ví, že jsi sobec. Díkybohu, že neznají tebe.
„Ale noták. Copak volám jen tehdy, když něco potřebuju?“ Haló!
„No tak co chceš?“ Není dobré urazit Ashe, ale ani ho nasrat. Je to taková porcelánová panenka, do které je až moc jednoduché bouchnout.
„Víš, že tě mám ráda, tak si nemysli, že seš mi dobrý jen na tohle.“ Z jeho sluchátka šel slyšet okolní řev lidí a hlasitá hudba. Ash pořádá jedny z nejlepších párty pro teplé. Mám prostě bezva kámoše.
„No tak co to bude, Sam? Nemám na tebe celý den. Čekají tu na mě lidi. Teda hlavně kluci.“ S tím teploušským tónem to při poslední větě trochu přehnal, ale zkuste teplému vytknout, že je teplý.
„Potřebuju kšeft.“
„Ty už nefotíš?“
„Potřebuju sehnat prachy na ty dluhy a focení mi zrovna moc nevynáší.“
„Takže v tuhle chvíli je ti můj bordel dobrý.“ Líbí se mi, jak mluví otevřeně o tom, že je to bordel a nestydí se za to, ale nelíbí se mi jeho uražený tón. „Ale abys věděla, že jsem dobrák, dám ti ten flek. Ale až budu mít místo. Potřebuju ještě zařídit hodně věcí před tím, než tě přijmu a taky se domluvit s pár lidma. Není to tak jednoduché, jak jsi zvyklá, zlato. Ozvu se ti, ano?“
„Seš úžasný, Ashi. Miluju tě.“ Skoro jsem vypískla.
„S tou láskou bych to nepřeháněl.“ Věděla jsem, že se zase směje.
Takže budu mít práci a Ryan mi s tím vůbec nemusel pomáhat. Ale počkat… to už jsem vážně tak zoufalá, že jsem vzala flek v Ashově teplém bordelu? Je mi ze sebe na blití. To nejsi jediná. Ty si sakra naser. Nemám na tebe náladu. Seš peklo, ne mé podvědomí. Je vidět, že jsi v pekle nikdy nebyla. Ale ty tam přijdeš. Jestli budu s tebou, tak jo.
Jak já se za tohle hádání sama se sebou nenávidím. Cítím se pak hrozně. Jako bych chtěla sama sobě rozbít držku. No, můžu to zkusit. Není to ani tak moje podvědomí. Jako bych mluvila sama se sebou. Ale tohle může být jeden z mých rekordů. Jen dneska ráno jsem se stihla dvakrát obléct, mezi čímž jsem se muchlovala s Ryanem; nakoupila jsem si docela hodně věcí a sehnala jsem si práci. Sice to nebude tak rychle, ale Ash to už zařídí. A nakonec jsem si ještě zvládla pokecat triko džemem. A to na tak skvělém místě, že to vypadá, jako bych byla džemová, kojící matka. Takže se zase musím jít převléct. A na to by ještě mohl stihnout přijít Ryan a rozhodit mě. A to tak, aby se mi z něj podlamovala kolena.
Crrr! To si ze mě děláte prdel. Jestli je to Ryan, vyskočím z okna. Ne, ne, ne… je to…
„Ahoj.“ Protáhla jsem, jakoby nic.
„Nechal jsem si tu věci.“
„Jsou tam na zemi.“ Jakmile odejde, skáču z okna, ale první… „Musím se tě na něco zeptat. Jestli mi zase zdrhneš, kašlu na tebe a s Finem si to vyřídím sama. Potřebuju odpovědi.“
„O co jde?“ Tak jednoduše?
„No…“ Chtěla jsem začít s tou Rose, ale v tom mi došlo, jak trapně by to vyznělo, napříč tomu, jak jsem ho strhla, že je to důležité. A navíc na sobě měl normální oblečení. Na zemi už možná taky žádné neleželo, ale asi bych se už musela praštiti pánvicí, abych se probrala. Takže jsem radši začala něčím jiným. „Kam jsi tak rychle zmizel? A bez oblečení. Bez věcí. Co přede mnou tajíš?“ To znělo hodně trapně, ale řekla jsem to.
„Říkala jsi, že to nezvládáš. Nemohl jsem tě nutit, a jak by to ještě zhoršilo to, že bych tu zůstal?“ To není pravda. Lžeš mi!
„Aha.“ Nemám na výběr, než kývnout.
„Možná bychom si zase nějakou dobu měli dát od sebe odstup. Zabývat se jen prací.“ Co to mělo právě teď znamenat? Co to sakra bylo? To mi nemůžeš… Víš, že může.
Do očí se mi nekontrolovaně vlily slzy. Pálily, když jsem je ucítila na krajíčku. Nezvládla jsem to. Skrz zaslzené oči jsem se na něj zoufale podívala a pak jsem mu zavřela dveře před nosem. Zhroutila jsem se přede dveřma na zem a čekala, až mi horké slzy spálí kůži tak, abych už nikdy necítila nic, než bolest. A té se nezbavím pěkně dlouho. Nemohlo mě rozhodit to jeho debilní rozhodnutí. Co to bylo? Možná jen ta myšlenka, že ho zase nebudu moct mít a své odpovědi jak by smet.

Jestli vás zajimá, proč mi ji nechtěli vydat, přečtěte si tenhle odstave, a jestli vás to nezajímá, tak přeskočte na poslední odstavec nebo nečtětě vůbec nic, jak chcete.
No prostě mi napsali, že můj rukopis je moc nezralý a mám v něm moc dialgů. Je to román, ne divadelní hra. Já vím, úplně jsem zapomněla na pravidla románu a přiznávám, že to nebylo zrovna vyspělé a ani jsem si tím nebyla moc jistá, natož aby tím byl jistý nějaký profesionál. Smůla, no. Snad se mi díky vám povede vyplodit něco lepšího.
Jinak už za dva týdny je škola. To zas bude písemen na záčátek roku.
Mám vás ráda :*

+3

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 23.08.2016   |   Zobrazeno: 556x