HryProDivky.cz
Lék na zlomené srdce
Bude to znít jako klišé a každej, kdo tím právě prochází by mi za to jednu střelil ale...
ČAS.
Čas nezahojí všecky rány, nevymaže vám city a nezařídí, že se tomu budete později smát. Ale ukáže vám věci, které jste před tím neviděli. A taky si spoustu věcí uvědomíte a budete na ně nahlížet jinak. A to se nestane za týden ani za měsíc, možná až za rok. Nezahojí vaše trápení, ale uvědomíte si...
Můj první vztah byl fiasko. První rok to bylo hezký ( i když už tehdy byly věci, který mě jako tehdy 16ti leté zamilované holce v prvním vztahu s první láskou fakt nedocházely, ale teď zpětně je vidím, že byly sakra špatně).
Ale následující rok a půl byl peklo. A já v tom vztahu zůstávala, snažila se a trápila se ze strachu. Ze strachu být sama, ze strachu, že přijdu o kontakty s jeho super rodinou a ze strachu že bych toho litovala. A ze zvyku. A trpěla jsem nevěry a následně i bití, sadismus a to, že se mnou jednal jak s hadrem jenom proto, že jsem se bála a neměla koule na to jít dál. A stěžovala jsem si, jak jsem nespokojená a nešťastná, ale nic jsem s tím neudělala. Protože jsem neměla odvahu. A nakonec, když se on se mnou rozešel, po prvních třech dnech zoufalství bez jídla a vody a ležení v posteli ( ano, doslova :D ) se mi strašně ulevilo. Bylo to jako utéct z vězení.
A můj druhej vztah? Řekněme, že jsem ho prostě měla víc ráda, než on mě. Byla jsem jediná, kdo se v tom snahu snažil, bojoval a snažil se za každou cenu tupě zavděčit. I když jsem věděla, že to nebude napořád, protože on prostě vztah nechtěl a není člověk na to se vázat, chce si užívat života, nezávaznýho sexu a pařeb... proč ne je to jeho volba a je mladej má na to nárok. Ale já na něm slepě lpěla. No a pak, když se se mnou rozešel, strašně jsem se obviňovala. Že jsem to celý zničila. Každej den jsem se nenáviděla za to, že jsem nás rozdělila.
A až po půl roce mi všechno došlo. Najednou ( Ano, opravdu ze dne na den) jsem všechno viděla v úplně jiném světle. Že to nebyla má chyba. Že o to prostě jen nestál. Ale já neudělala nic špatnýho, nebyla to žádná moje vina. A taky jsem najednou viděla, jak si mě vlastně nevážil a že jsem nebyla tak šťastná, jak jsem si celou dobu nalhávala. Že to za tou oponou vlastně tak růžový nebylo. Viděla jsem všechno, co bylo špatně. A ne z mojí strany, všechno to, co se mi vlastně nelíbilo a co mi vadilo,a že bych tak opravdu žít nechtěla. A zase mi došlo, jak to bylo vlastně dobře, že se to stalo, a že se to opravdu dělo z nějakýho důvodu, a že vesmír asi věděl, co dělá :)
Ale chtělo to toho půl roku, než jsem si to uvědomila. Aby mi došlo, že jsem ,mimo jiné, taky neskutečně lhala sama sobě.
A teď? Mám vztah, o kterým jsem ani nevěděla, že může být tak krásnej, s klukem, co mě nosí na rukou, váží si mě a dělá pro mě první poslední. Ani jsem nevěděla, že to vůbec jde x) Přítel mě nosí na rukou, až je mi samotné kolikrát blbý, že se o mě tak krásně stará :D :3 A není to naprosto růžový, taky se se sebou oba navzájem dost nazlobíme a občas natrápíme, ale máme OBA snahu na tom pracovat, podporovat se a budovat něco společně. A o tom to je :) A za to mu tady chcu veřejně moc poděkovat :3
A hlavně život šel dál, zamilovala jsem se zase, tentokrát správně, a všechno vidím z úplně jiné perspektivy. Až teď, v 19ti, ve třetím vztahu vidím, že vztah je opravdu o vzájemné lásce, důvěře, spolupráci a o tom, že se obě strany snaží stejně, i když je to s tím druhým občas těžký. že ve chvíli, kdy se člověk musí obětovat, je něco sakra špatně a nemá to budoucnost. že ten, kdo miluje, nepodvede. A že je totální nesmysl na někom slepě lpět, pokud o to ta druhá strana doopravdy nestojí a rozhodně to vy nespasíte tím, že se obětujete, totálně přizpůsobíte a vlastně prodáte duši.
Taky si položte otázku, zda jste opravdu šťastní? Je nebo byl tohle život, který jste chtěli vézt po zbytek života? Nebo se jenom bojíte, že nebudete mít svojí ,,drogu"? Bojíte se bolesti z rozchodu a ze ztráty, ale popravdě, jste nebo byli jste vážně tak šťastní? nechybělo vám něco dost podstatného?
Takže má rada zní, dejte tomu čas a přemýšlejte. Buďte k sobě upřímní. Přiznejte si určité věci. Položte si určité otázky i z jiného úhlu pohledu. A nespěchejte na sebe. Život opravdu neskončí. A že teď nechcete nikoho jinýho ani vidět ani slyšet a absolutně nevěříte, že by jste mohli něco cítit k někomu jinýmu...ČAAAS .)
Lásky ve vašem srdci je určitě dost, a jakmile jí vyvolá někdo, kdo za to opravdu stojí, ona se ukáže :)
Komentáře
natalka d
(Svěřování se,rady a zábav...)
Jo to jo. Pokračuj ve psaní článků. Jsou super. Láska je někdy těžká.