Koně na útěku 1. část - Začalo to v ohradě - Postřehy Úsvitu

«Nejnovější články | Postřehy Úsvitu

Vytvořit blog | Nápověda

Koně na útěku 1. část - Začalo to v ohradě

První část inspirována skutečnou událostí lednové soboty.

Bylo to pěkné sobotní ráno. Ač byla zima, na zemi bylo sotva pár hromádek sněhu. Slunce právě vycházelo a hodiny ukazovaly čas 7:20. Do stájí na brigádu jsem měla dorazit až na devátou, ale stejně už jsem měla dávno připravené oblečení i sbalené věci na celý den. Až příliš moc jsem se těšila a jen sotva slyšitelný hlásek v hlavě mi napovídal, že se něco musí pokazit. A byla to pravda. Pokazilo. A to hodně.

Do stájí jsem dorazila přesně včas. Kamarádka, se kterou jsem tu dnes byla - Danda (Daniela) odvedla do výběhu prvního koně. Ostatním jsme jen otevřeli boxy a oni se rozeběhli za ní, po cestě ohraničené provazem. Poté, co byly všechny klisny a Toby (valach) ve výběhu, pustili jsme se s Dádou do kydání jejich boxů. Jen tři boxy nám zabraly něco kolem dvou hodin. Vedoucí oddílu, měla přijet až odpoledne a my chtěly mít všechno hotové. Pauzu na oběd jsme si daly jen krátkou a hned se vrátily k práci. Když jsem však vyšly z klubovny, stájník nás do ní okamžitě poslal zpátky. "Vezměte si nějaký pečivo a jdetě chytat koně. Utekl z ohrady." Jenže žádné pečivo jsme neměly a tak se jedinou návnadou, kterou jsme měly stalo šest mrkví, se kterými jsem přijela.

Jednu nenažranou klisnu jsme chytily a do ohrady vrátily bez problémů. Jenže když se vracela, podařilo se jí shodit jednu část konstrukce, která koním zabraňovala v útěku. Asi je vám jasné, co se stalo potom že ano? Ta klisna - Samira, utekla znovu, ale jen na žrádlo. Když jsem jí pomocí druhé mrkve vlekla zpátky, do ohrady, využila otevřeného výběhu Samantha a vyběhla ven. Nepodařilo se nám jí chytit a ostatní koně běžely za ní. Zamířili o horního otevřeného výběhu a zastavili u lesa. V jednu chvíli se však roztryskali zase proti nám a jen na poslední chvíli jsme uskočili z cesty. Poslední se hnal Toby. Prohnal se kolem mě fakt těsně, shodil mě na zem a mířil na Danielu. "Pozor! Toby!" Vykřikla jsem udýchaně.

Chytit jsme se je snažili ještě další půl hodinu. Jenže pořád bez výsledku. Naštěstí se koně drželi jen na pozemcích jezdeckého klubu a tak jsme se nebály, že by zaběhli k silnici. Až když se v jednu chvíli všichni zastavili a začali pást, podařilo se nám je chytit a odvést do stájí, následně i do jejich boxů. O boxy už se postarali stájníci a my si šly vyčerpaně odpočinou. Chvíli jsem si mnula bolavé koleno koleno. Jak mě Toby shodil, spala jsem na zem a narazila si ho. Když jsem se vrátily k práci, všimly jsme si že dva koně chybí. Do stájí jsem nechodila dlouho, narozdíl od Danči, která hned poznala kteří to jsou a pěkně se vyděsila. Chyběla dvě hříbata. Dvou roční klisna Andy a sotva roční hřebeček Benjamín (ještě sem u pořáně nevymyslelo jméno). Nahlédly jsme do všem boxů, jestli náhodou nejsou někde dva koně a prohledali všechna místa, kam koně běželi. Od výběhu až k polím. A pak mi to došlo. "Jak jsme je vedli do stájí, zahlédla jsem dva koně mizet na příjezdové cestě. Teda myslím." Zašeptala jsem. Rozeběhly jsme se k ní. Opravdu tu byly stopy od koňských kopyt, ale ztrácely se v trávě a nedalo se určit, kam zamířily. Já jsem se vydala prohledat celou příjezdovou cestu a Daniela všechny odbočky na pole. Marně. Hříbata nikde nebyla. Až když jsem sešla úplně dolů k silnici, zahlédla jsem na druhé straně koňslý ohon, mezi stromy. Pomalu jsem se vydala k němu. Čím víc jsem se přibližovala, tím větší jsem měla radost a jistotu, že jsem našla Andy. Klisna se pásla a tak se v pohodě nechala chytit za ohlávku. Vyskočila jsem na ní a ještě prohledala okolí a cestou ke stájím ještě jednou příjezdovou cestu. Nevěřila jsem tomu, že by se od ní malé hříbě oddělilo. Možná je něco vyděsilo a jeden druhému se ztratili.

Já i Daniela jsme měli velkou radost, že se Andy našla a zároveň jsme měly o hříbě ještě větší strach. Navíc, když jsem dorazila do stájí, už tam čekala vedoucí oddílu Terka. Tu mrzela tahle zpráva ještě víc. Když jsem však jela, taky žádného koně nezahlédla. Andy jsme odvedly do boxu a zkontrolovaly, jestli jí něco není. Zdála se být v pořádku. Ten večer jsme ani jedna nechtěly odjet a přesvědčil nás jen slib rodičů, že v neděli můžeme přijet zase.

V noci se mi vůbec nedařilo usnout. Až někdy po půlnoci jsem konečně zavřela oči. Malé hříbě mě pronásledovala až do snů a já viděla jen ty nejhorší možnosti.

Snad se první část líbí. Tohle bude povídka na (snad) dvě části, ale na tu druhou si musíte ještě počkat. Zajímá mě, jak moc se o toho caparta bojíte :P